Ottův slovník naučný/Universální

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Universální
Autor: neznámý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 187. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Universální, z lat., všeobecný.

U. čas čili světový čas. Jednotné určení časové, platné pro celou zemi (proti času lokálnímu č. místnímu), jež v novější době navrhla vláda Spoj. Obci severoam. pro všecky národy světa, čímž odpadly by všecky rozdíly časové. Při mezinárodní konferenci »Internacionální geodaetické associace« v Římě r. 1883 a po té ve Washingtonu r. 1884 byl pro účely vědecké a pro vrchní správy prostředků dopravních, jako železnic, parníků, telegrafů atd. přijat poledník Greenwichský jakožto nullový a jakožto východisko světového dne, tak že by půlnoc tohoto dne spadala právě na půlnoc tohoto poledníku greenwichského. Světový den dělil by se pak na 24 hodin počítaných od 0 (od půlnoci) do 24 (do půlnoci). Nicméně tento u. č. nemohl býti zaveden zejména proto, že Francie nechtěla upustiti od svého nullového poledníku pařížského ve prospěch greenwichského navrhujíc poledník jerusalemský za východisko, ač návrh ten nebyl přijat. Pro život občanský praktičtější je čas místní, nověji ve větších územích jednotně regulovaný, pak čas pásmový; srv. Čas, str. 866b.

U. jazyk viz Pasilalie.

U. posloupnost (něm. Universalsuccession, Gesammtnachfolge, rus. universaljnojeprejemstvo) jest přechod veškerých majetkových právních poměrů, práv i závazků, s jedné osoby na druhou, jak tomu jest při posloupnosti dědické. Veškera práva i závazky tvoří tu jednotu (universitas), jež smrtí zůstavitelovou nezaniká, nýbrž přechází na dědice, universálního sukcessora (právního nástupce) zůstavitelova. Opakem u. posloupnosti jest sukcesse singulární (něm. Sondernachfolge), při níž jen určitý právní poměr přechází s osoby na osobu, jak tomu jest při odkazu čili legátu. Pojmu u. posloupnosti neodporuje, když jest povolána a nastupuje v dědictví několik dědiců společně. Nedědíť jednotliví spoludědici rozličné kusy pozůstalosti, nýbrž veškera pozůstalost tvoří jednotu, na niž jednotliví dědicové mají zlomkové podíly (partes guotae), byť i nestejné. Viz též čl. Dědické právo.

U. věda viz Pansofie.