Ottův slovník naučný/Trestní právo

Ottův slovník naučný
Trestnice	Trestní právo	Trestní příkaz

Údaje o textu
Titulek:	Trestní právo
Autor:	Josef Prušák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 709–711. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Trestní právo

Trestní právo je ta čásť práva veřejného, jež upravuje výkon trestní moci státní. Od p-va t-ho ve smyslu objektivním, t. j. souhrnu předpisů právních vztahujících se k výkonu trestní moci státní, liší se t. zv. t. p. ve smyslu subjektivním — právo trestati (jus puniendi), jež ve skutečnosti není však nic jiného, než pouhou funkci státní, nezbytně vyplývající z existence t-ho p-va ve smyslu objektivním. Jinak se dělí t. p. ve hmotné, upravující materiální podmínky a obsah trestního nároku, a formální (řízeni trestní) upravující způsob trestního stíhání a souzení. Je tedy t. p. právem omezená trestní moc státní, neboť jím přesně se stanoví podmínky a forma trestního stíhání, jakož i způsob a míra trestu; jím vzniká pro každého občana nárok, by stíhán a souzen byl jedině podle všeobecných, pro každého platných, předpisů právních. V tomto smyslu lze označiti zákoník trestní jako »magna charta« zločincova a lze, ve smyslu ovšem nepřesném, mluviti o nároku zločincově na trest, t. j. trest v zákoně stanovený. Další třídění t-ho p-va dáno je úpravou trestní jurisdikce: tak se označuje jako obecné p. t. to, jež se týká činů trestných, o kterých souditi přísluší občanským soudům trestním (viz Obecné trestní právo) a staví se proti němu na př. t. p. vojenské, důchodkové, disciplinární a policejní.

Vlastním účelem t-ho p-va je chrániti řád právní a na něm spočívající práva a zájmy jednotlivých subjektů právních výhrůžkou trestu, který stihne každého, kdo způsobem neomluvitelným (úmyslně neb kulposně) právu se vzpírá. Přes to však nelze t. p. prohlásiti za pouhou sankci práv ostatních (prvotních), t. p. je právem zcela samostatným s vlastní svojí sankcí — trestem. Sankce civilní směřuje k dodatečnému splnění práva prvotního a záleží buď ve splnění bezprostředním, neb dání ekvivalentu. Sankce trestní — trest — spočívá v kompensaci škody (křivdy) vzniklé ze zaviněného porušení neb ohrožení práva prvotního, neb v různých opatřeních ochranných, jež mají odstraniti nebezpečí vzniklé z jeho ohrožení.

Počátky t-ho p-va spadají do dob nejzazších, není společnosti, jež neznala by trestu, není řádu právního bez práva trestního, ano lze právem říci, že čím starší je zákon, tím více obsahuje předpisů trestních. Všeobecně se uvádějí tato období vývojová: a) barbarské, b) theokratické, c) sociální, jež historicky nelze ovšem přesně vždy lišiti, neboť jednotlivá období namnoze splývají, a nesnadno též stanoviti přesné typické známky pro celá staletí objímající období vývojová, ad a) V prvém období převládá msta soukromá, trest veřejný (msta společenská) omezen je na míru nejmenší a vyskytuje se toliko při činech trestných bezprostředně celku se dotýkajících (deliktech vojensko-politických, na př. zrada); při činech směřujících proti zájmům individuálním ponechává společnost jednotlivci (jeho rodině), by sám stíhal bezpráví na něm spáchané. Msta krevní vystupuje tu do popředí, napadený neb příbuzní jeho mstí sami spáchané bezpráví, msta vyvolává nové zločiny a ohrožuje tak velikou měrou bezpečnost jednotlivcovu i celku společenského. Rostoucí moc společenská snaží se zjednati nápravu tím, že omezuje mstu jednotlivcovu jednak různou její úpravou (na př. poena talionis), jednak připouštěním náhrady majetkové (compositio), již útočník povinen je platiti a poškozený neb rodina jeho oprávněni, později i povinni, přijmouti. V dalším vývoji zprostředkuje moc státní mír mezi rušitelem a poškozeným za jistou odměnu jí placenou (fredus, fredum). Tak nastupuje zvolna na místo slepé msty při deliktech soukromých náhrada majetková, jež vzhledem k výši své je skutečným, účinným trestem, zasahujíc hluboce v hospodářský život jednotlivcův. Toliko v případech, v nichž útočník náhrady majetkové poskytnouti nemůže, jakož i při poměrně řídkých deliktech veřejných nastupuje přísný trest na osobě vinníkově (trest smrti, vyhoštění, zmrzačení). ad b) Druhé období charakterisováno je splynutím ideí právních a náboženských. Zodpovědnost společenská předpokládá vinu mravní, zločin stejně jako hřích je urážkou božstva, a reakce proti němu — trest nabývá rázu sakrálního. Kněží v této době vystupují zhusta nejen jako znalci práva a soudcové, ale i při výkonu trestu (obětí) často značný úkol jim připadá, ad c) Postupující civilisace dává vznikati správnému názoru na zločin, jako nebezpečný útok vůle jednotlivcovy na vůli celku, řád právní. Odstraniti vůli zločinnou prohlašuje se za přední úkol státního trestu, nikoli msta, odplata, ale nezbytně nutná ochrana celku a jednottivce tvoři tu základ a účel p-va t-ho. Toť základní myšlenka třetího období, jež dobře též jako období lidskosti, neb vědecké období ve vývoji p-va t-ho lze označiti. Veliký tento převrat v základním názoru na zločin a trest přičiněn byl vědeckým názorem 2. pol. XVIII. stol., význačny jsou tu názory filosofů francouzských (Montesquieu, Voltaire, Rousseau), jež zjednávají si průchod v proslulé práci Beccariově »Dei delitti e delle pene« (1764). V ní vystupuje Beccaria přesvědčivě proti bezúčinnosti a nespravedlivé krutosti platných zákonů trestních, zejména proti bezměrně častému trestu smrti, jakož i proti tortuře. Dílo jeho dochází největší pozornosti ve Francii, v Německu (Bedřich II.), v Rakousku (Josef II.), v Rusku (Kateřina II.); zásada lidskostí tak vřele Beccariou zastávaná zjednává si zvolna uznání v zákonodárství trestním XIX. stol. Ale toto humanitní hnutí odstraňuje předem toliko přílišnou krutost p-va t-ho, zavádí lidštější systém trestní, nevšímá si však vlivem panujících názorů (metafysický názor o naprosté svobodě — bezpříčinnosti — vůle lidské) dostatečně skutečného života, vlastních příčin zločinnosti. Teprve poznání bezúčinnosti dnešních trestů přivádí nápravu a vyvolává nové směry ve vědě kriminální, jež předem aetiologii zločinnosti pozornost svoji věnují a podle příčin boj proti ní organisovati se snaží (Lombroso, Ferri, Garofalo, Laccassagne, Tarde, Liszt a j.). Příčiny zločinností jsou jednak individuální, spočívající v osobnosti pachatelově, jednak sociální (okolí společenské, v němž pachatel žije), jednak fysikální (vlivy přírodní). V boji proti těmto příčinám má dnešní trest význam toliko podřízený. Neboť i když nepřihlížíme ke zhoubným následkům dnešního trestu, ke zkáze mravní i sociální, již většinou pro postiženého má v zápětí, nelze přehlížeti, že trest směřuje toliko proti osobnosti pachatelově, proti individuálnímu faktoru zločinnosti, nemá však a nemůže míti nejmenšího žádoucího vlivu na faktorv ostatní, jež zasazeny býti mohou toliko zcela jinými opatřeními — prostředky praeventivnimi. Přesvědčení to stává se pozvolna všeobecným a do popředí vystupuji hové úkoly kriminální politiky: jednak radikální přeměna trestů stávajících, jednak zavedeni nových prostředká obranných: vnucená výchova osob mladistvých, opatření nepolepši telných degenerovaných ve zvláštních ústavech, podmíněné odsouzeni a pod. Vlastni boj proti zločinnosti odnímá se nepozorované rukám soudců kriminálních a svěřuje se účelnému vedení sociální politiky, jíž ovšem nové veliké a obtížné úkoly nastávají: boj proti předsudkům společenským, snaha o povznesení celkového vzdělání, boj proti alkoholismu jako nejnebezpečnější chorobě lidové, opatření a zajištěni práce těm, kteří skutečně chtějí pracovati, řádné opatření dětí osiřelých, nemanželských, zpustlých a ohrožených, úprava poměrů bytových, úprava chudinství, pojištěni pro stáří, chorobu a nezaměstnánost, přesná úprava poměrů pracovních, zejména pokud jde o práci žen a osob nedospělých a pod. Úkol ovšem nesnadný, ale slibující mnohem lepší výsledky, než jaké poskytly dnešní tresty po staletí svého trvání.

Literatura: Liszt, Lehrbuch des deut. Strafrechts; t., Strafrcchtliche Aufsatze und Vortrage; Garraud, Précis de droit criminel; Aschaffenburg, Das Verbrechen und seine Bekämpfung; Kan, Causes économiques de la criminalité; Bonger, Críminalité et conditions économiques; Makarewicz, Einftihrung in die Philosophie des Strafrechts; Prušák, Kriminální noetika; t., Počátky kriminální aetiologie (»Sborník věd pr. a stát.«, 1904); t., Kriminální antropologie (t., 1906). Prušák.