Ottův slovník naučný/Tomáš

Ottův slovník naučný
Tomaszów	Tomáš	Sv. Tomáš

Údaje o textu
Titulek:	Tomáš
Autor:	Ladislav Dvořák, Gustav Zába, Konstantin Jireček, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 523–525. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Tomáš
Související články ve Wikipedii: Tomáš (apoštol), Tomáš Akvinský, Tomáš Kempenský, Thomas the Archdeacon (anglicky), Tomáš z Celana

Tomáš, lat. Thomas, osobní jméno mužské.

1) T. sv., apoštol, jinak zvaný Didymus (řec. δίδυμος = gemellus, dvojče). U starších spisovatelů syrských jmenuje se sv. T. též Judas Thomas. Podle tradice pocházel z Galileje (snad z města Paneas). Proč měl příjmení Didymus, se neví; podle jedněch prý po předcích (jako Jidáš zrádce měl jméno od otce svého), podle jiných že k pochybování byl nakloněn (didymus = dubius), anebo že byl skutečně z dvojčat (podle tradice měl sestru jménem Lysii). Podle některých byli sv. T. a sv. Matouš dvojčata, což se opírá o to, že v seznamech apoštolů spolu jsou uvedeni, podle apokryfů byli Kristus Pán a sv. T. dvojčata a sv. T. Kristu Pánu neobyčejně podoben až k nerozeznání. Známý jest sv. T. hlavně tím, že nechtěl věřiti apoštolům, že Kristus Pán z mrtvých vstal, až se sám přesvědčil na své vlastní oči, když Kristus Pán zjevil se apoštolům po druhé (jak vypravuje sv. Jan 20, 24—29) a kdy učinil slavnostní vyznání, že z mrtvých vstalý Messiáš pravý Bůh jest. Sv. evangelista Jan již před touto událostí uvádí sv. T-e jako odhodlaného stoupence Kristova, který z lásky k mistru svému byl ochoten s ním na smrt jíti, který však přes to nemohl zbaviti se klamných židovských představ o Messiáši, kterážto okolnost vysvětluje a zmírňuje jeho nevěru. Někteří exegeté se snaží všelijak oslabiti nevěru sv. T-e, nicméně podle kontextu dlužno říci, že sv. T. popíral skutečnost vstání Ježíše Krista. Poprrání toto arciť bylo pokárání hodné, ale mimo svrchu uvedenou příčinu lze věc vysvětliti tím, že běželo o základní fakt naší víry, který sv. T. měl jako apoštol dosvědčiti lidstvu, a proto si chtěl zjednati naprostou jistotu v té příčině. A vskutku mají sv. Otcové za to, že Bůh toto dopustil, aby i naše víra tím více utvrzena byla, což vskutku nevěra T-ova učinila. Podle zprávy Origenovy u Euseb. H. E. 3, 1. sv. T. kázal v Parthii, t. j. v zemich mezi Eufrátem a Indem (Parthům, Peršanům, Medům a j.) a snad i v Indii samé (netoliko v té části říše Parthské, která s Indií hraničila a Indií se nazývala). Podle zpráv u svatých Otců zemřel jako mučedník a to ve městě Kalamině v Indii (snad byl na rozkaz krále Mazdaie od čtyř vojínů kopím proboden, jak vypravují t. zv. Acta s. Thomae, jeden to z mnohých apokryfů pod jménem sv. T-e, pocházející z 1. pol. stol. III., sepsaný od gnostiků syrských a již Eusebiovi a Epiphaniovi známý). Ostatky sv. T-e byly r. 232 po Kr. odneseny do Edessy. Církev řecká slaví památku sv. T-e 6. říj., latinská 21. pros. dk.

2) T. Aquinský (Thomas Aquinas, zvaný Doctor Angelicus, Doctor Universalis), filosof a scholastik středověký (* 1227 na zámku v Rocca Secca poblíž města Aquina v král. Neapolském — † 1274), pocházel z rodiny hrabat Aquinských; jeho děd měl za manželku sestru cís. Bedřicha Barbarossy. V pátém roce věku svého byl dán na vychování do kláštera na Monte Cassino a potom r. 1237 do Neapole. Záhy probudila se v něm touha k životu řeholnickému, ale bráněno mu v tom jeho rodinou a teprve na zakročení Innocence IV. vyhověno jeho přání, že směl vstoupiti do řádu dominikánů, kteří jej poslali do Kolína n. R., aby tam pokračoval ve studiích pod Albertem Velikým (1245). Ke sklonku r. 1252 přišel do Paříže, kde s neobyčejným úspěchem i učil i kázal a od Ludvíka IX. přibírán byl k poradám státnim a církevním. Stejně veliké přízni těšil se u papežův Urbana IV. a Klimenta IV. V l. 1266—69 vyučoval v Bologni; pak v Paříži, Římě a naposledy v Neapoli, odkudž odebíraje se na koncil Lyonský, pro churavost byl nucen cestu přerušiti v cisterciáckém klášteře Fossa-Nuova, kde zemřel. Jan XXII. řka o něm: quot scripsit articulos, tot miracula fecit — prohlásil jej bez processu beatifikačního za svatého (1323). — Metafysický základ jeho filosofie jest aristotelismus, jakož i jinak pokládán byl za nejlepšího znalce Aristotelových spisův, ač jeho filosofii znal jen z překladů latinských, namnoze nesprávných a neúplných. V otázce universalií kloní se k mírnému, prostředkujicímu realismu, že obecniny jsou immanentně obsaženy ve věcech, odkudž abstrahující mohutností přicházejí k našemu povědomí. Ale na druhé straně také tvrdí, že idee jsou myšlenkami, které také bohu jsou immanentní, tak že výsledek celé této nauky jeví se u něho tento: universalia ante rem, in re, post rem. Princip individuační jest hmota, bůh jest pouhá aktuální forma. Jest nejen příčinou světa, ale i konečným jeho smyslem a účelem (causa efficiens et causa finalis). Jsoucnost jeho lze dokázati jen a posteriori, a to z existence světa, jehož řád předpokládá svého tvůrce. Postavení, které zaujal T. k dogmatům církevním, činí jej tak význačným pro scholastiku. Nechtěl dokazovati všechen obsah dogmatický, jako činila scholastika periody Anselma z Canterbury (viz Scholastika, str. 26), nýbrž jen čásť jeho, pokud jest postižitelný přirozeným rozumem, a ostatní, jako jsou dogmata o trojici, dědičném hříchu, stvoření světa v čase, posledním soudě, věčném zatracení a spasení, nechal státi jako předměty pouhé víry, ne že by byly protimyslné, nýbrž že jsou položeny mimo chápavost rozumu. Provedl jako nikdo před ním rozlišení filosofické, t. j. přirozené theologie od křesťanského zjevení a spojil Aristotelovu filosofii, nakolik mu byla přístupnou, s orthodoxní naukou církevní tak, že hájil i právo přirozeného rozumu i požadavky víry. Stvořil takto novou methodu myšlení filosoficko-náboženského; liší filosofii od víry i co do látky i methody, ale přece víře neubírá pole, nýbrž naopak ji živí, podávaje pro ni v jistém okruhu rozumové důkazy. — Nauky jeho ujali se nejprve dominikáni, proti nimž ve XIV. stol. povstal ze řádu františkánského Duns Scotus (v. t.) a založil t. zv. směr skotismu, k němuž františkáni se klonili. Trvali proti thomistům při extrémní formě realismu a hájili neposkvrněné početí P. Marie. Koncilem Tridentským byla přijata nauka T-e Aquinského za vůdčí filosofii katolickou a encyklikou Aeterni Patris Lva XIII. z r. 1879 uvedena s důrazem v novou pamět biskupům a katol. intelligenci. Snahy t. zv. neo-thomistické odtud počínající chtějí nauku tuto oživiti, přizpůsobiti ji pokrokům vědy a přenésti její důsledky na pole sociální a státovědecké. (Viz k lit. Antoniades, Die Staatslehre d. Th. von Aquino, Lip., 1889; Schaub, Die Eigentumslehre nach Th. v. Aquino und dem modernen Sozialismus, Freiburg v. Br., 1898; Fr. Picavet, {{Cizojazyčně|fr|Le mouvement Thomiste v „Revue philos.“ 1895—96; Wehofer, Die geistige Bewegung im Anschluss an die Thomas-Encyklika Leos XIII., Víd., 1897). Od r. 1882 založena stolice thomistické filosofie v Levně v Belgii. Mimo kommentáry k Aristotelovi a k Písmu svatému uvádějí se jako jeho hlavní spisy kommentáře ke čtyřem knihám Sententiarum Petra Lombarda, Summa de veritate fidei catholicae contra gentiles a Summa totius theologiae, kde zahrnuta jest dogmatika a mravouka, Quaestiones disputatae et quodlibitates. Díla jeho vyšla v Římě (1570), v Benátkách (1594, 1787), v Antverpách (1612), v Paříži (1660, 1872), Parmě (1852—72, 25 sv.) a na podnět Lva XIII. podniknuto nové vydání v Římě 1882 a sl. — K literatuře: Werner, Der heilige Thomas (Řezno, 1858—59, 37 sv.); Schutz, Thomas-Lexicon (2. vyd. Paderborn, 1895); Ch. Jourdain, La Philosophie de saint Thomas d’Aquin (Pař., 1858); Eucken, Die Philosophie d. Thomas u. die Kultur der Neuzeit (Halle, 1886); Frohschammer, Die Philosophie d. Thomas (Lip., 1889); Guttmann, Das Verhältnis des T. von Aquino zum Judentum und zur jüd Litteratur (Gotinky, 1891); Portman, Das System der theol. Summe d. Th. von Aquino (Lucern, 1894); Hlavatý V., Rozbor filosofie sv. T-e Akvinského (Praha, 1885); Pospíšil Jos., Filosofie podle zásad sv. T-e Akvinského (I.—II. d., Praha, 1883, 1897). Překlady: J. K. Votka a V. Vojáček, T-e Akvin. spisek o bytí a bytnosti a Pecciho výklad vlašský (Praha, 1887); M. Vaněk, Sv. T-e Akvin. Výklad modlitby Páně (Brno, 1897). Zb.

3) T. Becket viz Becket 1).

4) T. Kempenský (Thomas a Kempis, vl. Hamerken, Hämmerken, lat. Malleolus = čes. Kladívko), mystik a theologický spis. (* 1380 v Kempen u Kolína n. R. — † 1478), vstoupil r. 1407 do kláštera augustiniánů na Hoře sv. Anežky blíže města Zwollu v diécési utrechtské, byl dvakráte volen podpřevorem téhož kláštera, v kteréž důstojnosti tam také zemřel. Četné jsou jeho spisy kazatelské a askétické, z kterýchž jest nejznámějším čtvero Knih o následování Krista, De imitatione Christi, poprvé vyd. r. 1415 a opětovaně, tak že se čítá více než pět tisíc vydání a překladů. Z českých jest nejrozšířenější překlad Douchův, vyšlý r. 1843 v Lipsku, k čemuž připojen Život a obrana T-e Kemp. Kontroversa o autorství spisu uvedeného, povstalá na poč. XVII. stol., trvá posud. Srv. Wolfsgrüber, Van der nahvolginge Christi ses boeke (Víd., 1879) a t. G. Gersen (Augšp., 1880), kde autorství se připisuje benediktinskému opatu Gersonovi. K lit. viz Malou, Recherches sur le véritable auteur du livre de limitation de Jésus-Christ (3. vyd. Tournai, 1858); Kettlewell, The authorship of the De imitatione Christi (Lond., 1877).

5) T. Spletský (Thomas archidiaconus), vynikající dějepisec dalmatský (* 1200 ve Splitě — † 1268 t.) Studoval na universitě v Bologni, kde si zjednal dobrou známost práv i klassické literatury latinské. Navrátiv se do vlasti zastával úřad notáře; později byl kanovníkem i arcijáhnem arcibiskupství splitského, měl však mnoho protivníkův, neboť se zasazoval o přísné šetření kanonického práva a o reformu městské správy podle vzorův italských. Proto zvolen byv r. 1244 za arcibiskupa, úřadu toho přijmouti nemohl. Býval i poslem svých spoluobčanův u krále Bely IV. Dílo jeho, Istoria Salonitanorum pontificum atque Spalatensium, obsahuje v 50 hlavách dějiny církve a města Salony, později Splitu, od římské doby až do r. 1266. Není to sepsání letopisecké nebo kronikářské, ale pragmatická historie, psaná dobrou latinou. Nejlepší části jsou kapitoly o vpádu Tatarův, kteří r. 1242 krále Belu IV. pronásledovali až před hradby Splitu a Trogiru, a o malých válkách a sporech Spliťanův se sousedy v Trogiru a v Omiši a s králi uherskými. Spisovatel se netají svým románským smýšlením, sympathiemi pro městskou správu pod italskými náčelníky a pro republiku Benátskou; Slovanům a vládnoucím ve Splitu Uhrům nepřeje. Dílo zůstalo nedokončeno. — Monografie: Rački v „Književniku“ 1 (1864) 358—388 (= Ocjena 70—104); dr. Is. Kršnjavi ve „Vjestniku“ zemského archivu v Záhřebě 2 (1900; totéž něm. v knize „Zur Historia Salonitana des Thomas Archidiaconus“, Záhřeb, 1900, 4°, se 4 snímky). Vydání nejstarší u Lucia, De regno Dalmatiae (1666), nejnovější od Račkého, Monumenta spectantia historiam Slavorum merid. díl 26 (Scriptores díl 3, Záhřeb, 1894). KJk.

6) T. z Canterbury viz Becket 1).

7) T. z Celana [čelána], duchovní básník (* v Celaně v Abruzzách — † kol. 1255), žák Františka z Assisi, byl od r. 1221 kustodem minoritních klášterů ve Wormsu, Mohuči a Kolíně n. R., r. 1230 vrátil se do Assisi. Pokládá se za skladatele proslulé sekvence Dies irae (v. t.). Mimo to jsou prý od něho písně: Fregit victor virtualis a Sanctitatis nova signa.

8) T. z Modeny viz z Modeny Tomáš.