| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Titan |
| Autor: |
Emanuel Vlastimil Milbauer |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný: Dvacátýpátý díl. Praha: J. Otto, 1906. S. 472–473. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Titan, vzácnější prvek chemický. Značka Ti, atomová váha 48.1 (O = 16). V přírodě vyskýtá se jen ve sloučeninách, jež známy jsou z konce XVIII. stol. Jméno pochází od Klaprotha, který r. 1795 našel ve zvláštní zemině, původu uherského, kysličník neznámého elementu, který v čisté formě připravili se mu nepodařilo. Berzelius získal ho nekrystallinický, jako šedý, kovový prášek redukcí fluorotitaničitanu draselnatého kaliem. Wöhler a Deville radí při této práci prováděli přístrojem vodík, aby zabráněno bylo působení dusíku na vznikající kov. V krystallech veliké tvrdosti (rýpou sklo) a hustoty 4.87 připraven byl prvně Moissanem redukcí kysličníku titaničitého uhlíkem v elektrické peci. — Minerály, v nichž se vyskytuje, jsou jednak prostý kysličník (brookit, rutil, anatas) nebo titaničitany (ilmenit, perouskit). Tvoří součást mnohých silikátů (titanit, polykras, yttrotantalit, mosandrit a j.) i rud železných. V minimálních sledech obsažen jest i v některých minerálných pramenech (Neyrac), v popelu všech rostlin, zvláště hojně třtiny cukrové, též v mase zvířat i člověka byl nalezen. — Náleží do čtvrté skupiny periodické soustavy prvků, vystupuje ve sloučeninách jako dvoj-, troj- i čtyřmocný. Důležitější jsou tyto sloučeniny: Kysličník titaničitý TiO₂. Jest v přírodě, uměle se připravuje žíháním kyseliny titaničité v podobě bílého prášku, který za horka jeví žlutou barvu. Vyniká stálostí, rozpouštějí jej toliko kyselina fluorovodíková a koncentrovaná sírová. Žíháním v proudě vodíku vzniká z něho nižší kysličník titanitý Ti₂O₃, fialové barvy, rozpustný v kyselinách na příslušné soli titanité stejně zbarvené. Roztok kysličníku titaničitého v kyselině sirové skýtá s kysličníkem vodičitým žlutou až hnědou ssedlinu, v níž předpokládá se kysličník titanový TiO₃ (reakce velmi charakteristická pro t. i používá se jí ke stanovení nepatrných množství jeho v produktech hutnických). Kyseliny jsou známy dvě: orthotitaničitá H₄TiO₄, vznikající ze soli titaničitých ammoniakem jako bílá ssedlina, a metatitaničitá H₂TiO₃ odvodněním z předchozí. Chlóridy známy jsou tři: TiCl₂, TiCl₃ a TiCl₄. Druhý z nich nabyl jisté důležitosti v praxi koloristické k určování organických barviv. V theoretickém ohledě zajímava je kyselina fluorotitaničitá H₂TiF₆ analogická kys. fluorokřemíkovodíkové (H₂SiF₆). Tvoří řadu dobře krystallujících solí a vzniká rozpouštěním kysličníku titaničitého ve vodnaté kyselině fluorovodíkové. Zvláštní je sloučenina Ti₁₀C₂N₈, kyanonitrid t-u, tvořící krásné, červené, kovově lesklé krychle, známé hutníkům pode jménem titanová svině. Nacházívá se v štěrbinách vysokých pecí. — Důležitosti větší v praxi t. a jeho sloučeniny posud nenabyly. Zavedeny byly sloučeniny t-u jako mořidla v barvířství, kysličník titaničitý byl navrhován do glazur, též i zkoušeno, zda bylo by lze využiti t-u kovového do elektrických lamp. Jsou známy některé slitiny (s Cu, Al i Fe). Mbr.
PD old 70