Ottův slovník naučný/Thackeray

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Thackeray
Autor: Václav Emanuel Mourek, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 312–314. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:William Makepeace Thackeray
Heslo ve Wikipedii: William Makepeace Thackeray

Thackeray [dzèkeré]: 1) T. William Makepeace (* 1811 — † 1863), vedle Dickense největší humorista anglický, narodil se v Kalkuttě, kde otec jeho byl tajemníkem v úřadě finančním. S matkou záhy ovdovělou přišel již v šestém roce věku do Anglie k bohatému dědovi, jenž postaral se o jeho vychování. První škola veřejná, již navštěvoval, byla ve starém kartouzském klášteře Whitefriars. Odtud přešel r. 1828 do Trojické kolleje v Cambridgei, kde již r. 1829 s přítelem Lettsomem po 11 měsíců vydával týdeník lehkým humorem vyznačený „The Snob“. Vědami nezanášel se dlouho maje na mysli povolání malířské. Léta 1830 a 1831 ztrávil ve Výmaru; později studoval v bohatých sbírkách římských a pařížských, zároveň na cestách sbíraje zkušenosti a připravuje se, ač nevěda, na budoucí povolání vypravovatelské. Život vedl všude pohodlný: byltě dědicem značného jmění, asi 20.000 lib. st. Zámožnost tato svedla ho na nebezpečné pole spekulace. Zarazil totiž s otčímem svým, majorem Smythem, denní časopis „The Constitutional“, který vycházel od 15. září 1836 do 1. čce 1837 a pohltil větší čásť jeho jmění. Potom T-ovi, dotud v umění a spisovatelství pouze ochotníku, bylo oběma hledati výživy, a kreslení znenáhla ustoupilo do pozadí a literatura stala se mu povoláním. Již od r. 1834 přispíval do časopisu Fraserova („Fraser’s Magazine“), tenkrát střediska všech výtečníků soudobých; ale psal články kratičké, nejvíce o umění, a leckdys nějaký lehký náčrtek z Paříže, kde nejvíce se zdržoval. Nyní oženiv se a přestěhovav se nadobro do Londýna, jal se podávati příspěvky delší a pravidelně pod pseudonymem Michael Angelo Titmarsh a George Thackeray Fitzboodle. R. 1840 některé sebrány a vydány jsou jakožto první samostatná publikace pod názvem The Paris sketch-book a r. 1841 jiné sbírce týmž způsobem pořízené dán název Comic tales and sketches. Spisovatel sám ozdobil je slušnými obrázky a prozrazuje zdárné zárodky pozdější mistrnosti, ale obecenstvo obě sbírky přijalo dosti chladně. Teprve povídka History of the great Hoggarty diamond uveřejněná r. 1841 ve Fraserově časopise upoutala pozornost veřejnou pevněji. Plodem výletu, jejž T. o prázdninách r. 1843 vykonal do Irska, byl zase svod velezábavných náčrtků slovem i rydlem The Irish sketch-book, a v lednu 1844 začata ve Fraserově časopise nejlepší z drobných povídek jeho The luck of Barry Lyndon. Téhož roku T. objel Středozemní moře a po třech letech vydal o této cestě popis s názvem Notes of a journey from Cornhill'to Grand Cairo, by way of Lisbon, Athens, Constantinople and Jerusalem by M. A. Titmarsh, zas jej ozdobiv vlastními ilustracemi v barvotisku. Těmito spisy znenáhla jen T. dobýval si uznání obecenstva. Poněkud rychleji dařilo se mu to příspěvky do humoristického listu „Punch“, zaraženého již r. 1841. Zvláště Jeames’s diary čili zápisky londýnského synka, jenž náhle zbohatnuv spekulací s železničními akciemi proto přece ani pravo- pisu se nepřiučil; pak Snob papers, jež lehoučkým na pohled žertem strhují škrabošku všemu humbugu a pokrytectví — jsou z nejduchaplnějších a nejříznějších satir, jež se kdy objevily v proslulém „Punchi“. Vydav potom o vánocích r. 1846 kolední knížku Mrs. Perkins’s Ball T. v únoru 1847 jal se v měsíčních sešitech uveřejňovati první větší román, jejž mnozí uznávají za jeho nejlepší dílo: Vanity fair, a novel without a hero. Opatřen byl zase illustracemi vlastní rukou básníkovou kreslenými. T. nabízel ho původně rozličným časopisům a nakladatelům a všude byl odbyt s nepořízenou. Obecenstvo porozumělo mu lépe nežli vydavatelé a oblibenost díla rozmáhala se s každým novým sešitem. Pseudonymy nadále byly zbytečné; jméno T. rázem postaveno bylo hned vedle Dickense v čelo romanopisců anglických. Bylo tomu ovšem již deset let, co Dickens „Pickwickovci“ nabyl slávy co den vzrůstající. „Vanity fair“ (Tržiště života) nazývá se románem bez reka, ale jest za to opatřen dvěma rekyněmi: Becky Sharp zastupuje „ducha beze ctnosti“, Amelia Sedley „ctnost bez ducha“ a celý bohatý děj otáčí se okolo osudů těchto dvou protiv povahy ženské. Osnova je pravidelná, ale cena i půvab díla spočívá více na jemně provedené charakteristice osob, v níž pisatel soustředil celou svou bohatou zkušenost života, původnost myšlenek, něžný, srdečný humor a podle potřeby i ostrou satiru. Hlubší zajímavosti dodává celku pozadí do jisté míry historické: zanášíť nás děj na jeviště rozhodných bojův u Quatre-Bras a u Waterlooa. Dokončiv „Vanity fairT. r. 1847 vydal druhou kolední knižku Our street, jež od vánoc do ledna dospěla k druhému vydání. O nejbližších vánocích (1848) vyšla nová Dr. Birch and his young friends. Pak začal vycházeti druhý román The history of Pendennis, his fortunes and misfortunes, his friends and his greatest enemy (1849—50). Spisovatel sám praví v předmluvě, že „jest to pokus vylíčiti muže naší doby, o nic lepšího ani horšího, nežli většina lidí“. Rek tudíž jest pln vad a nedostatků, opravdu člověk ze skutečného života; jeho poněkud zpozdilá dobrodružství v lásce, uvedení do světa vznešeného světáckým strýcem, snahy a nenáhlý zdar literární — jsou obsahem díla, jež (jako Dickensův Copperfield) zahrnuje mnoho příběhů z vlastního života pisatelova. I ostatní charaktery jsou velmi zdařilé a ukládají hlavní půvab a cenu knihy zase v charakteristiku. Vánoční knížka z r. 1851 The Kickleburys on the Rhine poznovu satiricky tepe směšnou nadutost cestujících po pevnině Angličanův a dala tím podnět k ostrému článku v novinách („Times“), jimž se T-ovi vytýká bezuzdný cynismus. Ale T. jsa sobě vědom, že mluvil jen pravdu, nepovolaného posuzovače vytrestal říznou satirou, již přidal k druhému vydání knižky jako předmluvu, nadepsav ji An essay on thunder and small beer (pojednání o hromu a o patokách!). Před tím již v květnu T. přednášel veřejně o anglických humoristech XVIII. stol. a to nejen v Anglii, nýbrž (později) také ve Skotsku a v Americe, a když tyto Lectures on the English humourists of the eighteenth century vydány byly na světlo tiskem, odbyto deset tisíc výtisků za jediný týden. Nejbližší dílo T-ovo byl (1852) nový román The history of Henry Esmond Esq. Opírá se o pozadí historické a to o dobu královny Anny a poslední snahy Stuartovcův o návrat na trůn anglický. Všecka zajímavost díla zakládá se zas na několika mistrně vylíčených charakterech. Z těch vyniká rek Esmond, lady Castlewoodová a dcera její Beatrix. Esmond uchází se po mnohá léta beznadějně o dceru a na konec spokojuje se — s matkou! Obtížný to úkol pro romanopisce, nemá-li děj tak neobyčejný odpuzovati. Však T. ty obtíže překonal a vybudoval děj zasmušilé velikosti, a mnozí čtenáři právě „Esmonda“ pokládají za nejlepší práci T-ovu. Tři léta po „Esmondu“ vyšlo dílo vyličující zase poměry soudobé se všemi vadami a pošetilostmi, román The Newcomes: Memoirs of a most respectable family. Základ děje jest „bída způsobená nuceným sňatkem“. Rek jest plukovník Newcome, poctivý, laskavý, prostoduchý člověk starého zrna, jehož záhuba skrze ničemnost jiných a konečná smrt v chudobinci vypsána jest s hlubokým pathosem. K němu řadí se nejpěknější T-ův charakter ženský, plukovníkova neteř Ethel, a mnoho jiných postav rázovitých. A celkem vane duch něžné dobroty srdce, kteiá byla — přes výtky cynismu, s rozličných stran naň metané — nejpřednější vlastností T-ovou. Povzbuzen byv zdárným výsledkem čtení o humoristech T. r. 1856 vrátil se k výnosnému tomuto zaměstnání a při druhé návštěvě své v Americe měl čtyři přednášky o čtyřech králích anglických jména Jiří, a po návratu do vlasti ve všech větších městech přednášky opakoval a konečně je uveřejnil v časopise „Cornhill Magazine“. Vytýká v nich po přednosti temné stránky těchto králů, jež nad světlejší, bohužel, daleko předčily a jako bleskem osvětluje jejich pravou povahu, lichotnými dějepisci marně zastíranou. Rok 1857 spatřil T-a i na zápasišti politickém, ač jen na krátko: ucházel se o mandát poslanecký za Oxford, ale propadl, ačkoli jen nečetnými hlasy (1018 proti 1085). Hned potom vrátil se k činnosti své, jež mu jediná nejlépe svědčila, a koncem r. 1858 vydal nový román The Virginians, jakési pokračováni „Esmonda“ s historickým pozadim bojův o svobodu obcí amerických. Osnova děje tu rozhodně je slaba; za to líčení doby krále Jiřiho II., charakteristika četných osob a hojnost úchylek od děje obsahem humoristických a jemně satirických jsou výborné a rovnají se k nejlepšimu, co T. napsal. — Z nejdůležitějších událostí života T-ova jest podnik samostatného měsíčníku belletristického „Cornhill Magazine“, který začav lednem 1860 brzo ve sloupce své pojímal práce nejlepších spisovatelů soudobých a doznal úspěchu i v anglických poměrech neslýchaného. Druhého čísla rozprodáno sto tisíc výtisků a vždy i následujících prodávalo se po 80—90 tisicich. Přes to T. již po dvou letech vzdal se vrchního vedení hlavně proto, že neuměl „říkati ne!“, šlo-li o články nevhodné. Sám uveřejnil v něm kratší povídky Lovel the widower — poněkud zmatenou v osnově a s nehrubě sympathickou rekyní, ale jinak nezmenšené mistrnosti satirické — a The adventures of Philip on his way through the world, již dlužno včísti mezi jeho nejzdařilejší obrazy ze života. Však ještě důležitější nežli tyto povídky byly měsíční přispěvky jeho známé názvem Roundabout papers, lehounká pojednání o různých předmětech, v nichžto jeví se střídavá vážnost a směšnost, pathos i humor, sarkasmus a láskyplný útlocit, které jsou charakteristickými znaky umění T-ova. Třetí povídka v „Cornhill Magazinu“ Denis Duval dospěla jen k třetímu pokračování, když neúprosná smrt zachvátila pisatele ještě v nejlepším věku. Zemřel byv raněn mrtvicí. Málokterému spisovateli dostalo se vedle bezmezné chvály také tolik výtek jako T-ovi. Nevidí prý nic dobrého na člověku, je prý chladný, uštěpačný cynik, přetřásá věčně jen „marnost nad marnosti“; musí prý tedy sám býti tvrdého srdce, drsné mysli, prázden lásky a útlosti! Pravda je, že T. líčí člověka tak, jak jest, nezakrývá vad jeho, nevynáší nad slušnost vlastností dobrých; ale neupírá jich, zmiňuje se o nich, kde jsou, s patrnou radostí a láskou. Vizme jen Esmonda, lady Castlewoodovou, plukovníka Newcoma a jiné a jiné charaktery jeho! Právě přísnost jeho satiry na všecko, co podlého, neřestného, nedůstojného v lidské povaze, ukazuje jak hluboce se o to uráží útlý jeho cit, jak srdečná byla úcta jeho k opaku. Stavě na pranýř nedostatky v celé nahotě odvrací od nich čtenáře a obrací mysl jeho k opaku z protivy patrnému, k dokonalosti. A odtud zase výtka druhá, že prý moralisuje. Však doopravdy není ani cynik ani mravokárce; jest jen humorista, jejž vřelý cit a hluboká soustrast s člověčenstvem unáši k neúprosnému odhalování slabosti a učí ho mluviti, napomínati, ba kázati nápravu všeho, co nápravy vymáhá.

Srv. Chambers, Cyclopaedia of English literature 19033, sv. III., str. 453 sl. (na str. 463 hojná literatura); Gust. Körting, Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, 19052, str. 424—425. VM.

2) T. Anna Isabella viz Ritchie 1).