Ottův slovník naučný/Stoická škola filosofická

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Stoická škola filosofická
Autor: Dr. Zába Gustav
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 145–146. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Stoicismus

Stoická škola filosofická, založená Zénonem z Kitia na Kypru (340—264 př. Kr.), má své jméno od místa v Athénách, kde stoupenci Zénónovi se scházívali. Místo to byla stoa poikilé, odtud také stoa znamená prostě filosofii stoickou (srv. Stoa). Směr její určil Zénón a bezprostředně dále ji vytvářili Kleanthés z Assu a systematisoval ji Chrysippos ze Sol. Jiná jména sem náležejíci jsou Diogenés Babylónský, Antipatros z Tarsu, Poseidónios, Panaitios, jenž uvedl stoickou filosofii do Říma, učitel a přítel Ciceronův Diodotos, z doby císařské satirik Aulus Persius Flaccus. Annaeus Lucius Seneca, Musonius Rufus, Epiktétos, císař Marcus Aurelius a j. (viz příslušná hesla). Filosofie definována ve škole té jako znalost věci božských a lidských a dělena podle vzoru Platónova a Aristotelova v logiku, fysiku a éthiku. Ve fysice, kterouž zahrnují kosmologii a také i theologii, provedli důsledný materialismus s přechodem k pantheismu. Vše jest hmotné, ovšem ne vše stejně hrubě hmotné, i síly nejsou než hmota, ale mnohem jemnější a s hmotou světovou nerozlučně spojeny. Tvůrčí síla v celku světovém jest bůh. I jest tudíž svět organická jednota hmotná, rozložená v nesčíslnost tvarův, jejíž krása a účelnost ukazuje na tvůrčí základ duchový, kterýž rozlit jest vesmírem jako dech, jako oheň. Svět v určitých periodách vzniká a opět zaniká, ježto bůh všecky věci požárem světovým (ἐκπύρωσις) v sebe přijímá a pak znova ze sebe stvořuje. Lidská duše jest výron bozi, přetrvává tělo, hyne však vždy při požáru světovém. Obzvláštní důraz položili stolkové na éthiku a požadavek jejich žiti v souhlase s přírodou (ὁμολογουμένως τῇ φύσει ζῆν) nesmí býti vykládán jako naivní výzev k návratu k přírodě, nýbrž musí odnášen býti k metafysickému pozadí školy, pro niž příroda platila třeba že za hmotu, přece také za veličinu pantheistickou. Žíti ve snaze upravovati se podle přírody znamená tudíž zpřiměřovati se tvůrčímu základu světovému, bohu (λόγος σπερματικός). Poznávati zákonný řád přírody a vesmíru jako vědecké theoretisování samo pro sebe nemá významu, smyslu nabývá jen vzhledem k životu. Neb ježto život lidský závisí na podmínkách kosmických, jest zdůvodněna zásada, aby byl uváděn v souhlas s přírodou. Jen tak bude rozumný, ježto tak bude vyhovovati podmínkám, z nichž vyšel, a bude zároveň i blahý. Mudřec dobrovolné se podřizuje zákonu přírody. Mudřec jest vzorem dokonalosti a bohům samým skorem se rovná. Pravá moudrost jest zdrojem ctností; tré jich jest základních, spravedlnost, rozšafnost, statečnost. Ve své mravní přísnosti stoikové neuznávali kompromissů, které vyrovnávají rozličným stupňováním mezi ctností a zlobou. Kdo není plně mravným, není vůbec mravným. Svou mravní hrdou vypiatostí stoikové čelili všem nástrahám života (stoicismus). Éthika byla u nich živým principem konáni a netoliko předmětem theoretisování, ba hlavní důraz ležel u nich na praktickém uskutečňováni mravního ideálu, pro nějž vzorem jim byl Sókratés. Neusilovali zrovna o to, aby rozvinuti mravnosti pojmově dále přivedli, ježto nebyla jimpojmem naukovým, ač nelze popříti, že pojmy dobra, zla, povinnosti, mravně dovoleného a lhostejného hojně ve škole, jakpovaha věci sama sebou přinášela, přetřásány a formálně tříbeny byly. Úvahy logické převedli stoikové na pole theorie poznáni. Základy této jsou podle jejich názoru vlastně sensualistické, ježto prý duše jako nepopsaný list papíru přijímá dojmy přiváděné skrze smysly. Ale činili též valné ústupky rationalismu, nemohouce se svým základem vystačiti k vysvětleni methodického a abstrahujíciho myšlení. Kriteriem pravdy jest φαντασία καληπτική — jasná, zřetelná představa věci, všem lidem patrná. Reálnost náleží jen jednotlivinám, obecniny mají hodnotu ryze představovou (nominalismus). Pojmů nejobecnějších čili kategorií jest čtvero: ὑποκείμενα (podstata), ποιά (vlastnosti od věci neoddělitelné), πῶς ἔχοντα (vlastnosti oddělitelné) a πρός τι πῶς ἔχοντα (vztahy). — Literatura: Ueberweg, Grundriss d. Gesch. d. Philos. d. Altertums (1886); Ogereau, Essai sur le système philosophique des stoïciens (1886); Kachník Jos., Dějiny filosofie (1904); Dyroff, Die Ethik d. alten Stoa (1897); Barth, Die Stoa (1903); K. Steinhauser, Filosofie stoická a císař Mark Aurel (1892); Drtina Fr., Stoika Epiktéta rukověť mravných naučeni (1894). Zb.