Ottův slovník naučný/Stipulace

Ottův slovník naučný
Stipula	Stipulace	Stipulovati

Údaje o textu
Titulek:	Stipulace
Autor:	Josef Vančura
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 134–135. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Stipulace (lat. stipulatio) jest verbálný kontrakt práva římského (viz Kontrakt str. 752a) ve formě ústní otázky učiněné tím, kdo má se státi věřitelem (stipulator), a souhlasné odpovědi osoby se zavazující (promissor), na př. dare spondes? (dabis?) – spondeo (dabo). S. jsouc útvarem práva civilního, byla omezena toliko na občany římské a musila původně státi se jazykem latinským, podle povahy své pak předpokládala přítomnost obou stran smluvených a nebyla přístupna osobám hluchým a němým. Ustanovení tato byla v době práva klassického zmírněna tak, že platnosti s. není na újmu, byla-li učiněna v řeči jiné než latinské anebo neshodovala-li se otázka co do výrazů nebo jazyka úplně s odpovědí; posléze podle konstituce Leonovy ani forma otázky a odpovědi není nezbytná a dostačuje jakýkoli ústní projev souhlasu přítomných kontrahentů. V této úpravě vyskytuje se s. ještě v právě Justiniánském jako pravidelná forma smluv obligačních.

Předmětem s. může býti všeliké plnění, jež hodí se za předmět obligace, a lze jí použíti k dosažení kteréhokoliv účelu hospodářského, neboť jest již svou formou jednáním abstraktním, jež nepředpokládá určité causae obligandi; tvrdí-li však promissor, že zamýšlený účel se neuskutečnil, má podle pozdějšího práva obranu proti závazku stipulačnímu a to podle různosti případů buď exceptionem doli nebo condictionem incerti, a šlo-li o zápůjčku peněžitou, na př. nevyplatil-li stipulator promissorovi obnos při s-ci předpokládaný, querellam non numeratae pecuniae, kterouž stipulatora donucuje k důkazu o pravosti důvodu obligačního. Stejnou obranu má promissor i proti listině, jež byla snad o s-ci sepsána, není-li v ní causa obligandi uvedena (cautio indiscreta); naproti tomu v právě justiniánském listina o s-ci sepsaná zakládala praesumci o tom, že s-ce náležitým způsobem byla učiněna, proti čemuž připuštěn byl toliko jediný protidůkaz, že kontrahenti v den vydání listiny nebyli v místě přítomni.

Ze s. vzniká jednostraný nárok obligační, k jehož provedení slouží podle povahy předmětu actio certae creditae pecuniae, nebo condictio triticaria (při věcech zastupitelných) a actio ex stipulatu incerti; všecky tyto žaloby jsou actiones stricti iuris, při nichž rozhodné jest pouze to, co bylo ústně slíbeno, jmenovitě nezakládá tu ani prodlení dlužníkovo povinnost platiti úroky, nebyly-li zvláště stipulovány. S. bývala v době císařské smlouvou tak oblíbenou, že strany, když uzavřely obligační úmluvu, předsebraly ještě s-ci, jež se tu jevila vedle smlouvy původní jako s. akcessorická a sloužila k tomu, aby nároky z prvotní smlouvy byly pojištěny. J.V.