Ottův slovník naučný/Sofisté

Ottův slovník naučný
Sofismus	Sofisté	Sofistika

Údaje o textu
Titulek:	Sofisté
Autor:	Gustav Zába
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. S. 597. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Sofisté

Sofisté slove skupina řeckých filosofů v době Perikleově a Sókratově, kteří charakterisováni jsou předně tím, že vystupovali jako učitelé praktické státní moudrosti, a po druhé tím, že položivše důraz na subjektivismus, stali se zakladateli kritiky poznání. Metafysika čili po způsobe tehdejším mluveno fysika zůstávala mimo jejich badací cíle, třeba že jednotlivci oboru toho dobře byli znalí. V eleatské škole a jinde (na př. u Hérakleita) známou a rozvedenou myšlenku, že věci naší zkušenosti se mění a že v nich není trvání, pojali za svou a provedli ji ve svém sensualismu v plných důsledcích. Podle stanoviska jejich všechno poznání se děje pomocí smyslů. Jsou-li však výpovědi tohoto (podle nich) jediného zdroje poznání nejisty, pak není obecně závazného vědění, ke skutečné jsoucnosti, k absolutnu nikdy nepronikneme. Poznání jest naprosto subjektivní. Proto není vědy jakož poznání pravdy, nýbrž jsou jen domněnky a dohady o věcech. Chápeme věci jen podle povahy smyslův a každý zase zvlášť podle povahy své organisace. Zničte oko a zničíte barvu, praví Prótagoras. Předměty stávají se takými, jakými pro nás jsou, že přicházejí ve vztah k našemu organismu. Kriterion pravdy leží v člověku, a to v člověku empirickém, v jeho smyslech, náladách, názorech dne a ne v myšlení nutném a závazném. Proto vyslovuje Prótagoras zásadu, že člověk jest měřítkem všech věcí. Prováděli kritiku poznání směrem novodobé aesthopsycholosie jak na ten čas nejlépe mohli, ale ke skutečné spekulaci filosofické, k abstrakci zkušenost přesahující a ke kritice pojmův povznésti se nedovedli. Zůstali-li zde jednostranými, jest přece nepopíratelný jejich význam a zásluha v tom, že ukázali na nedostatečnost starého dogmatismu a že provedli zcela přesné rozlišeni věci a představy o věci. Netvořili školu vyšlou z autority mistra jednoho, že však se vyskytli v rozličných končinách řecké oblasti mužové tohoto subjektivismu ve stejném čase, jest okolnost, která dokazuje, že myšlenky, které pronášeli, byly již pohotovým, leč posud neprosloveným majetkem doby. To jmenovitě se tkne jejich zasáhnuti ve veřejný správní život, kde dovedli zaujmouti pro sebe veřejnost a strhnouti k sobě hojné přívrženstvo, cestujíce v končinách řeckých a vyučujíce za plat. Naivnost názorův o jednotě mravnosti byla životem politickým a sociálním otřesena, rozličné hodnocení týchž činův samo sebou každému se vtíralo při tak četných ústavách větších a menších republik městských. Bylo tudíž snadno vnésti subjektivismus do mravouky individuální i společenské a ukázati na nejistotu a kolísavost pojmu o ctnosti občanské i politické. S. zasáhli i v tento obor ideový a jejich přičiněním pěstěný zde subjektivismus vyvinuje vědomí o právě individua. Dospěli v tomto směru k rozlišeni zákona psaného a přirozeného, k potírání nerovnosti a výsad mezi lidmi, ba i k boji proti otroctví jakožto stavu přírodě se příčícímu. Kallikleova »panská morálka« a právo silnějšího jest — třeba že v jiné formě — také jen týž princip. Rozklady své dovedli podepříti hladkou výmluvností, která přecházívala v nesený tón deklamační. Byli znamenitými rhétory a všichni obírali se theorií řečnickou. Sílu své dialektiky kladli do toho, že proti každému tvrzení stavěli tvrzení opačné a věc chabou, chatrnými důvody podepřenou, přiváděli přece k vítězství, tak že ne neprávem vytýká se jim, že nehleděli tak přesvědčovati, jako spíše přemlouvati. Ale i v tomto směru povznesli se nad pouhou rabulistiku k úvahám theoretickým. Dialektické jejich úsilí vedlo je k rozlišování významu a platnosti slov a tak stali se zakladateli nejen synonymiky, ale i grammatiky. V otázkách theologických stáli na stanovisku rozumových výkladů, rušíce i zde všechen dogmatismus. Charakteristický jest na př. výrok Kritiův, že bohové jakožto strážcové pořádku a trestatelé vin jsou výmysly moudrých zákonodárcův, kteří zbásněnou autoritou bohů chtěli zastrašovati; Prodikos a jiní ještě vykládali, že představy bohů povstaly z uctívání blahotvorných živlův a darův přírody. Nejpřednějšími z nich jsou Gorgias, Hippias, Prodikos, Kritias, Kalliklés. V dobách pozdějších, počínaje od Hadriana, slovo σοφιστής bylo jaksi úředním titulem řeckých rhétorův. K lit. viz Funk-Brentano, Les sophistes grecs et les sophistes contemporains anglais (Pař., 1879). Zb.