Ottův slovník naučný/Sála

Ottův slovník naučný
de Sala	Sála	Salaba

Údaje o textu
Titulek:	Sála
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 526. Dostupné online. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Sála

Sála (Saale): 1) S. francká, pravá pob. Mohanu pramenící se na hran. bavorské a vév. Meininského, v Dol. Francích, teče směrem záp., pak již. a konečně jv., míjí lázně Chyžice, a vlévá se u Gemiinden do Mohanu, urazivší 111 km. Splavná je pro vory pouze 12 km při ústí. Údolí je sice úrodné, ale víno z vinic podél řeky ceny nevalné.

2) S. saská nebo durynská, Zála. (Sächsische n. Thüringische Saale), důlež. levá pobočka Labe (v. t. str. 516 a dole a b). Z toku jejího, 442 km dlouhého, splavno je pro vory 374 km, z nichž 169 km jest pomocí 17 zdymadel a stavidel usplavněno pro větší lodi, v dol. toku o 325 t. Některé vodní stavby, jako zvláště od ústí Unstruty, pocházejí již ze XIV. stol. V příčině historické S. udává se hrubě za hranice sídel slovansko-germanských a Kollár podle ní nazval ve své »Slávy dceři« první zpěv dávaje jí epitheton Zála květorouchá. — Srv.: Hertzberg, Die histor. Bedeutung des Saalethals (Halle, 1895); Trinius, Durchs Saalethal (Minden, 1901). Po stránce geograficko-fysikální je hydrografie Sály vzorně zpracována J. Ulem, Zur Hydrographie der Saale (Štutgart, 1896).