Ottův slovník naučný/Rukojemství

Ottův slovník naučný
Rukodělné zboží	Rukojemství	Rukojeť

Údaje o textu
Titulek:	Rukojemství
Autor:	Ferdinand Heller mladší
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. s. 94–95. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ručení

Rukojemství jest smlouva, kterou se někdo (rukojmě) cizímu věřiteli zavazuje, že mu splní závazek přímého jeho dlužníka pro případ, že by týž neučinil tak sám. Podmínkou platnosti této smlouvy jest, aby rukojmě byl svéprávný a aby závazek přímého dlužníka po právu trval. Odchylka platí pouze ve směru tom, že r. za závazek osoby nesvéprávné jest platno, a rukojmě za závazek takový ručí jako solidární spoludlužník, ať o neplatnosti závazku přímého dlužníka věděl nebo nevěděl. Vztahovati se může r. ke každému závazku. Ovšem vztahuje-li se k závazku nějakého jednání neb opominutí, rukojmě ručí pouze za škodu, která věřiteli neplněním závazku vznikne. Poměr mezi rukojměm a věřitelem řídí se výslovným ujednáním. Rukojmí ručí jen za tolik a za to, zač se výslovně zaručil. Také podmínka, pod kterou, a doba, kdy od něho věřitel plnění žádati může, řídí se jen výslovným ujednáním. Nebylo-li však v tomto posledním směru nic ujednáno výslovně, věřitel může od rukojmě žádati plnění teprve tehdy, když neplní hlavní dlužník, jsa upomenut neb již žalován. Jen tehdy, když hlavní dlužník v době splatnosti pohledávky jest v konkursu neb nezvěstný, věřitel muže žádati plnění přímo od rukojmě, a to i tehdy, když rukojmě se zaručil jen pro ten případ, že by hlavní dlužník stal se neschopným plniti. Věřitel sám jest povinen plnění od hlavního dlužníka řádným způsobem žádati a vymáhati, a zaviní-li sám, že od hlavního dlužníka nemůže plnění dosíci, pozbývá tím nároku vůči rukojmí. Poměr mezi rukojměm a dlužníkem přímým řídí se rovněž výslovným ujednáním mezi nimi. Nebylo-li ujednáno nic bližšího, jest dlužník povinen vše nahraditi rukojmí, který za něho plnil. Pohledávka věřitele, jemuž rukojmě plnil, přechází sama sebou na tohoto. Nežádá-li věřitel od přímého dlužníka plnění včas, neb stal-li se dlužník nejistým, rukojmě smí od dlužníka žádati jistotu, právo, které z r. plyne pro věřitele, jest právem akcessorním a může věřitelem zároveň s pohledávkou převedeno býti na jiného, nebrání-li tomu ujednání výslovné. R. končí se uplynutím doby, na kterou bylo smluveno, splněním závazku přímým dlužníkem. Smrtí rukojmě zanikne jen tehdy, když nebylo zajištěno na nemovitosti neb ruční zástavě a věřitel do 3 let od smrti rukojmě dědice tohoto o splatné plnění ani neupomene ani nežaluje.

Zvláštními druhy r. jsou: R. návratné, které záleží v tom, že se někdo rukojmí zaručí za škodu, která by mu z rukojemského závazku mohla vzniknouti; rukojmí pro tento případ nazývá se rukojměm návratným. R. společné, které vzniká tím, že věřiteli za celou jeho pohledávku zaručí se osob několik. Věřitel jest tu oprávněn žádati plnění ode všech neb od kteréhokoliv z nich. Plní-li však pouze jeden z nich, má právo žádati ode všech ostatních poměrnou náhradu toho, co plnil za ně, ano i tehdy, když věřitel některého z nich ze závazku propustil. R. obchodní, které se vztahuje k závazku obchodnímu neb samo jest obchodem. Rukojmě nemůže tu žádati, abv věřitel dříve žádal plnění od přímého dlužníka. R. směnečné, které vzniká podpisem směnky. Ani při tomto rukojmě nemůže žádati, aby věřitel žaloval o placení dříve směnečného dlužníka, za kterého se zaručil. Zaručení se za cizí dluh jako rukojmě a plátce není již r-m, nýbrž jest to přistoupení ke dluhu jako solidární spoludlužník. Hlr.