Ottův slovník naučný/Ruduchovité řasy

Ottův slovník naučný
Rudslavice	Ruduchovité řasy	Rudy

Údaje o textu
Titulek:	Ruduchovité řasy
Autor:	Ladislav František Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Dvacátýdruhý díl. Praha: J. Otto, 1904. S. 74–76. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ruduchy

Ruduchovité řasy (též ruduchy, červené č. květné řasy, Florideae, Rhodophyceae, Rhodospermeae, viz tab. Rozsivky a ruduchovité řasy), čeleď řas vícebuněčných význačná barvou stélky buď více méně červenou, fialovou neb červenohnědou, zřídka zelenavě hnědou (jako začasté u našeho žabího semene — Batrachospermum moniliforme). Odstíny tyto podmíněny jsou tím, že v tělískách chlorofyllových (chloroplastech) k zelenému barvivu přimíšeno jest ve větším neb menším množství barvivo červené, t. zv. fykoerythrin (v. t.). Stélka jest válcovitá, listovitá až blánitá. U nižších forem skládá se toliko z jedné řady buněk, jest pak tenká, niťovitá jako u zelených řas žabincovitých (stélka monosifonní) a roste vždy buňkou vrcholkovou čili terminální, oddělující nazad buňky (t. zv. články) již dále se nedělící, z nichž některé neb všechny pučí toliko ve výběžky mateřskému vláknu podobné, se vzrůstem buďto neukončeným (větve) neb ukončeným (jakési listy) v postavení střídavém, vstříčném nebo přeslenitém. Monosifonní stélky, jaké se vyskýtají u dvou řádů r-tých řas: Ceramiaceae a Batrachospermeae, někdy dodatečně se okornaťují vlákny, které původ svůj berou z nejzpodnějších článků větví. U valné většiny r-tých řas stélka na průřezu jest více než jednobuněčná, namnoze mnohobuněčná (stélka polysifonní. Tato opět jest buďto stonku podobná, přímo vzhůru se povznášející, a pak roste pomocí buňky vrcholkové čili terminální jako u forem monosifonních; anebo tvoří formy lupenité až blánovité (Melobesia, Peyssonellia, Hildebrandtia), na průřezu namnoze z několika vrstev buněčných složené, bilaterální, zpodem (rubem) k podkladu přirostlé, jež rostou po svém kraji neb na určité jeho části. U forem se stélkou stonkovitou buňka vrcholková odděluje články (segmenty) způsobem týmž jako stélka monosifonní, jenže tu segmenty záhy dále se přihrádkují. Podle způsobu, jakým přihrádkování to se děje, vznikají stélky buď více méně zploštělé na průřezu vícevrstevné (Gelidium, Sphaerococcus a j.) až jednovrstevné s vícevrstevným středním žebrem (Delesseria) anebo dokonale válcovité. U Polysiphonie na průřezu stélkou jest viděti buněk jen pět, čtyři periferické a jednu centrální. U jiných Florideí však periferických buněk jest mnoho a místo jediné centrální buňky celé pletivo buněčné, v němž nejvnitřnější elementy jsou podle osy stélky značně protáhlé a jako dřeňové buňky u vyšších rostlin bezbarvým obsahem opatřené. Někdy ve střední partii stélky stěny nad sebou stojících vakovitých buněk jsou provrtány a plasmatické obsahy jejich kommunikují. Povstávají tak útvary podobné poněkud sítkovicím vyšších rostlin. U Lomentarie stélky jsou duté, jen v kolínkách buněčným pletivem přepažené. V rodu Lemanea centrální dutina prostoupena jest uprostřed podélnou řadou buněk (vláknem buněčným), jež místy pomocí čtyř do kříže postavených buněk závěsných ke stěně dutiny jest připevněna. — Zploštělé stélky větví se buďto vidličnatě (Delesseria, Nitophyllum atd.) tím, že terminální buňka zastaví svůj vzrůst a přepustí jej dvěma buňkám v pravo a v levo ležícím, anebo postranně (monopodiálně) a to zpeřeně tím, že vrcholková buňka dále roste, ale pod ní na kraji stélky zploštělé povstanou nové buňky terminální, jejichž činností vytvoří se větve postranní. Stélky ryze válcovité mohou též větviti se vidličnatě (Corallina, Jania), častěji však větví se postranně, při čemž větve buďto se střídají, stojíce v několika řadách na ose mateřské, nebo jsou přeslenitě uspořádány (Lomentaria). Větevky postranní pak buďto se podobají mohutností hlavní ose (ji toliko opakují), anebo rozvětvováním ubývá jim síly a délky. Někdy se stává, že určité větévky na rozdíl od ostatních (pravých větví) na jistém stupni vývoje zastaví svůj vrcholkový vzrůst, tak že možno je pokládati za jakési listy. Dokonce v rodech Chondryopsis a jistých druzích rodu Polysiphonia pozorováno bylo, že větve tvoří se v úžlabí »listův«. Stélky Florideí přirostlé jsou k podkladu (skalám a kamenům v moři, lasturám a ulitám, větším řasám) zvláštními příchytkami kořenům podobnými. Příchytky mohou u mnohých druhů vzniknouti na kterémkoli místě stélky, kde tato s podkladem se stýká. U Nitophyllum uncinatum z laločnaté plochy stélky vyrůstají stihlé výběžky, jež na konci hlemýžďovitě se stáčejí a sousední řasy neb jiné předměty na způsob pravých úponek obemknouti se snaží. — Rozplozování u Florideí jest: nepohlavní a pohlavní. Nepohlavním vznikají nejčastěji t. zv. tetraspory (čtverovýtrusy), jež povstávají z jednotlivých buněk stélky tím, že buňky tyto rozdělí se ve čtyři díly (počtveří sel. Vždy čtyři tmavěji zbarvené buňky s obsahem hustším leží tu těsně při sobě, stýkajíce se širokými plochami a rozestaveny do tetraëdru neb na způsob čtyř spolu mezujících kvadrantů. Řidčeji tetraspory čtyři (neb redukcí jich vzniklé dvě spory) leží za sebou v řadě. U Ceramiaceí tetraspory (přisedlé neb stopkaté) vznikají přeměnou malých postranních větevek. Nejčastěji však uloženy jsou v samotném pletivu stélky, v rodu Gelidium na př. ve zvláštních krátkých větevkách. U žabího semene (Batrachospermum) místo tetraspor nalézáme jednobuněčné t. zv. výtrusy čili spory, namnoze hruškovité to větevky jednobuněčné, jejichž blána na temeni se zruší a vypustí obsah v podobě t. zv. sporuly. Tetraspory jsou vlastně bývalé výtrusnice o čtyřech výtrusech těsně se dotýkajících, vnitřek výtrusnice zcela vyplňujících (jako začasté výtrusy u kvasnic), spory žabího semene pak jsou sporangie s jedním výtrusem uvnitř. Pamětihodno jest, že v rodech Bangia a Porphyra tetraspory jsou poněkud amoebovitě pohyblivé. U všech Florideí výtrusy klíčí buď ihned po svém osvobození neb aspoň po krátké době. — Rozplozování pohlavní u Florideí jest pochod velmi složitý), podstatně odchylný od rozplozovacích pochodů řas jiných. Výsledkem jeho jest vznik výtrusů (konidií) zvaných karpospory, nesprávně též óospory, s nimiž nemají nic společného. Neboť tyto výtrusy nevznikají přímo z nějakých oplozených óosfér, jak to charakteristické pro vznik typických výtrusů vaječných (óospor), nýbrž způsobem velmi odchylným a složitým z t. zv. cystokarpií (cystokarpů) neb keramidií, zvláštních to plodních útvarů jinde se nevyskytujicích. Cystokarpy buď mají svůj obal, v němž výtrusy (karpospory) zprvu ve velikém počtu jsou uzavřeny, aneb obal chybí a massa výtrusová jest nahá (t. zv. favella). Cystokarp vzniká z karpogonu (carpogonium), jednobuněčného to ústrojí samičího (rovnajícího se óogonu zelených řas), stojícího na konci větévek stélky. Na něm rozeznati lze naduřelou, okrouhlou zpodní část a nahoře vláskovitý výběžek, t. zv. trichogyn, vlastní to přístroj kopulační, na který se lípnou a s nímž kopulují elementy samčí (spermacie). Spermacie jsou buňky zprvu nahé, bez cilií a nehybné, jen passivně vodou unášené. Vznikají jednotlivě ve zvláštních buňkách (spermatangiích) na konci rozvětvených vláken stélky, jež obyčejně stojí ve skupinách nahloučeny a tvoří pak t. zv. antheridie (vlastní antheridie to však nejsou). Za zralosti pukne blána jednobuněčného spermatangia a obsah plasmatický v podobě koule až protáhlého ellipsoidu vystoupí ven jakožto oplodivý element mužský čili spermatium. Spermatia, přilipnuvše se na trichogyn, obklopí se blanou, načež na místě styku blána spermatia a trichogynu se resorbuje. Potom jádro samčí vstoupí kopulačním otvorem do trichogynu a odstěhuje se až do břichaté části karpogonu, kdež splyne s jeho jádrem (samičím). Trichogyn po oplození oddělí se od zpodní, naduřelé části karpogonu a scvrká se. V nejjednodušším případě (u řádu Nemalionales) z karpogonu puči článkovaná, jednoduchá neb rozvětvená vlakénka (t. zv. gonimoblast), jejichž konečné buňky posloupně stávají se výtrusy (karpospory). V rodu Nemalion před pučením zpodek oplozeného karpogonu rozdělí se příhrádečně v několik buněk, jež vypučí v krátké větévky nesoucí na koncích karpospory. V rodě Batrachospermum (žabí semeno) pod karpogonem vypučí z buněk tamních též vlákna sterilní, tvořící jakýsi volný obal kolem gonimoblastu. — U jiných Florideí způsob rozplozovací jest mnohem složitější. Gonimoblast totiž nevypučí přímo z oplozeného karpogonu nebo z buněk po oplození příhradečným dělením z něho povstalých, nýbrž karpogon vysílá kratší nebo delší výběžky nebo jeden výběžek (óoblastem), jimiž se spojuje (fusionuje) s jinými buňkami (t. zv. pomocnými neb auxiliárními) nacházejícími se buď v bližším neb dalším sousedství. Oplození karpogonu přenáší se řečenými výběžky na auxiliární buňky, načež z těchto vypučí gonimoblast (Plocamium, Lejolisia, Callithamnion, Spermothamnium). U rodu Dudresnaya coccinea podle Borneta dokonce karpogony se svými trichogyny stojí na vláknech stélky docela jiných nežli buňky auxiliární. Z břišní části karpogonu po oplození vyrostou dlouhá vlákna (óoblastemy), jež přimknou se k auxiliární buňce a s ní po straně kopulují, na konci však dále rostou, další auxiliární buňky vyhledávajíce a s nimi fusionujíce. Auxiliární buňky po spájení s výběžkem přenášejícím oplození zduří a vypučí v gonimoblasty, čímž vznikají bezobalné cystokarpy. — Pohlaví u Florideí bývají buď rozdělena na rostliny různé (dioikické formy), nebo jsou obě na témže jedinci. U mnohých rodů vyskytují se též zvláštní nepohlavní individua, jež tvoří pouze tetraspory. — U některých r-tých řas panuje rodozměna jakási, poněvadž u nich na prvním stupni vývoje tvoří se jen nepohlavní tetraspory neb sporuly, ve stavu však pokročilejším teprve pohlavně zplozené karpospory. Tak na př. u žabího semene vývoj počíná se stélkami monosifonními, neokornatělými (dřív pokládány za zvláštní rod Chantransia) nesoucími nepohlavní sporuly. Stélky tyto později vyvinou se ve formy okornatělé, jež tvoří antheridie a cystokarpy. Z oplozené karpospory opět vytvoří se nepohlavní tvar Chantransie. — V rodě Bangia pohlavní pochod podobá se zcela pochodu u zelených řas hojnému: snoubení se vaječných buněk a spermatozoidů. Jenže zde místo spermatozoidů jsou bezbrvé, nehybné buňky nahé, zvané spermacie.

R. ř. jest skupina řas formami velmi bohatá, jež se vyznamenává vedle toho nádherou barev, jakou jen květy fanerogam s ní závoditi mohou (odtud též název řasy květné). Největší čásť jich žije na dně moří, zvláště v podnebích teplejších. Vegetace jejich blíže u břehu míchá se s řasami hnědými a zelenými, ve větších hloubkách však panují již jen samé ř. r. To pochází odtud, že do tak značných hloubek světlo denní dopadá absorpsí již značně oslabené a změněné (modravé), které ku práci assimilační dokonale využitkovati mohou jenom červené chloroplasty Florideí. V našich vodách sladkých žijí některé druhy rodů: Bangia, Hildebrandtia, Batrachospermum, Thorea a Lemanea. Všech Florideí jest asi 1000 druhů ve 150 rodech. Jako korálový mech byla officinální Corallina officinalis L. Součástkami mechu je týž druh, užívaného (hlístový mech) je týž druh, dále Polysiphonia fruticulosa, Rytiphlaea pinastroides, Alsidium helminthochortus (hlavní to součást), Laurencia obtusa, Gigartina acicularis a j. Islandskému mechu v užívání a v účinku podobný jest mech irský (fucus islandicus, lichen caraghen), jenž pochází od druhu Chondrus crispus. Rosolovitá Gracilaria lichnoides slouží Japancům ku přípravě pokrmu džin-džin. Týž druh, jakož i druhy rodu Eucheuma poskytují rosol, jenž sušený dostává se k nám z Japanska a z Indie pode jménem agar-agar. Gracilaria cartilagineum poskytuje opět hlavní materiál ke stavbě hnízd salanganích. — Bezobalné cystokarpy mají řády Spongiocarpeae, Helminthocladiaceae, Ceramiaceae, Wrangeliaceae, Batrachospermaceae, Squamariaceae, Hildebrandtiaceae, Lemaneaceae a Porphyraceae. Dokonalým obalem (perikarpem) význačné jsou cystokarpy řádů: Corallinaceae, Rhodomelaceae, Lomentariaceae, Gelidiaceae, Sphaerococcaceae, Delesseriaceae, Solieriaceae, Rhodymeniaceae, Gigartinaceae a Cryptonemiaceae. lč.