Ottův slovník naučný/Römer

Ottův slovník naučný
Romen	Römer	Römerbad

Údaje o textu
Titulek:	Römer
Autor:	Václav Rosický, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 945–946. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ole Rømer

Römer: 1) R. Ole neb Olof, slavný hvězdář dánský (* 25. září 1644 v Aarhuse — † 19. září 1710 v Kodani), přesídlil se r. 1671 na podnět Picardův do Paříže, kde žil po 10 roků podporován jsa Ludvíkem XIV. (jehož syna vyučoval) a jako člen akademie věd zabývaje se pracemi hvězdářskými. Mezi jiným účastnil se pozorování družic Jupiterových, která Dom. Cassini po mnoho let pravidelně konal. I shledal brzo, že dva vstupy 1. družice do stínu Jupiterova rychleji po sobě jdou než výstupy a soudil r. 1675, že tato nestejnost má svou příčinu v okolnosti, že světlu je třeba času, aby urazilo rozdíly ve vzdálenostech. Náhled jeho osvědčil se správným a tak R. 22. list. 1676 předložil akademii své slavné pojednání: Démonstration touchant le mouvement de la lumière (Anc. Mém. Par. I a X) a získal si velikou zásluhu ukázav, že rychlost světla je konečná a udav pro ni určité číslo, které později arci bylo změněno. (Viz též Du Hamel, Regiae scientiarum academiae historia, Pař., 1698, str. 156.) R. 1681 vrátil se do vlasti jsa prof. mathem. na universitě v Kodadni až do r. 1705, kdy stal se starostou a přednostou policie t. Později (1688) stal se vedle toho skutečným kancelářským radou, r. 1693 justičním radou, přísedícím nejvyššího soudu a r. 1706 státním radou. Od r. 1690 určoval velmi pečlivě rektascense a deklinace více než 1000 hvězd, chtě určiti mimohled hvězd. Rukopisy jeho, hlavně pozorování, zničeny byly požárem v Kodani r. 1728; zachovala se jen pozorování jeho za 3 dny 21.—23. září 1706 (t. zv. triduum = »třídenní práce«), které vydal Petr Horrebow ve spise »Basis astronomiae« 1735; též Galle, Olai R-i triduum observ. astron., Berl., 1845). R. velmi zdokonalil methody pozorovací sestrojiv nástroj průchodní (1689), první aequatoreal (Machina aequatorea, 1690), kruh poledníkový (rota meridiana, 1704), dále kruh výškový a azimutální. Zařízení těchto strojů popisuje Horrebow v Basis astronomiae. R. určil též sklon ekliptiky r. 1709 na 23° 28′ 47″ a sestrojil nástroj podobný heliometru, jímž bylo možno měřiti průměry oběžnic; byl to dalekohled s dvěma předmětnicemi, které mohly sobě se přibližovati a od sebe vzdalovati. Také objevil r. 1674 epicykloidu a výhody její pro podobu zubů na kolech (Klügelův »Mathem. Wörterb.« II, 126). Ostatní spisy jeho obsaženy jsou v  Anc. Mém. Par. a v Miscel. Berolin. VRý.

2) R. Johann Jakob, botanik švýc. (* 1763 v Curichu — † 1819 t.), vystudoval lékařství a byl prof. botaniky v rodném městě. Vydal s J. A. Schultesem Caroli a Linné Systema vegetabilium (16. vyd., Štutg., 1817—30), s P. Usterim Magazin für die Botanik (Curich, 1785—90, 4 sv.); samostatně: Archiv für die Botanik (Lip., 1796—1805, 3 sv.); Flora europaea inchoata (Norimb., 1797-1810, se 112 tab.); Collectanea ad rem botanicam spectantia (Curich, 1809); Terminol. Wörterbuch (t.,1814—16).

3) von R. Friedrich, státník virtemb. (* 1794 — † 1864 ve Štutgartě). Studoval v Tubinkách, pak r. 1813 vstoupil do služeb vojenských, po studiích právnických stal se r. 1819 auditorem, r. 1831 vojenským radou. Byv zvolen za člena poslanecké komory, byl tam členem a vůdcem liberální opposice. Když vláda kladla jeho další činnosti poslanecké překážky, vystoupil ze státní služby a stal se advokátem. R. 1845 byl znova vůdcem opposice a r. 1848 stal se ministrem spravedlnosti a vůdčím živlem celého ministerstva. Účastnil se přípravných prací parlamentu frankfurtského a byl také členem něm. nár. shromáždění, v němž pracoval proti dědičnému císařství pruskému. Když pak kusý sněm přesídlil se v červnu r. 1849 do Štutgartu, R. rozehnal jej vojskem a překazil tak cestu badenské revoluci do Virtemberska. Nemoha se shodnouti s ostatními ministry o chování Virtemberska ke spolku třikrálovskému, zadal v říjnu r. 1849 za propuštěnou a vrátil se k advokacii. R. 1851 byl zvolen předsedou druhé komory, jímž zůstal do r. 1863.

4) R. Friedrich Adolf, geolog, palaeontolog a botanik něm. (* 1809 v Hildesheimu — † 1869 v Klausthalu), vystudoval práva a vědy přírodní v Gotinkách a v Berlíně, byl úředníkem horním, pak prof. mineralogie a geologie na horní akademii v Klausthalu, později ředitelem této akademie. V rodišti svém založil museum, r. 1882 postaven mu v Klausthalu pomník. Vynikl hlavně geologickým a palaeontologickým výzkumem jurského a křídového útvaru Německa, jako botanik studiem řas německých. Ze spisů jeho uvésti sluší: Die Versteinerungen des norddeutschen Oolithengebirges (Hannover, 1835; dodatky t., 1839); Die Versteinerungen des norddeutschen Kreidegebirges (t., 1840—41); Die Versteinerungen des Harzgebirges (t., 1843); Die Algen Deutschlands (t., 1845 s 11 tab.); Beiträge zur geologischen Kenntnis des nordwestlichen Harzgebirges (Kassel, 1850—66). Pro dílo Leunisovo, Synopsis der drei Naturreiche, napsal část třetí (jednající o mineralogii a geognosii).

5) R. Hermann, politik a geolog něm. (* 1816 v Hildesheimu — † 1894 t.), bratr před., vystudoval práva v Gotinkách a v Berlíně, byl assessorem, pak senátorem v rodišti svém. Byl též členem říšského sněmu něm. za Wolfenbüttel, náležeje ke straně národně-liberální. Jako bratři jeho zabýval se též studiemi geologickými, o čemž svědčí jim vydaná geologická mapa Hannoveru a okolního území, jakož i spis: Geologische Verhältnisse der Stadt Hildesheim (Berl., 1883).

6) R. Ferdinand, geolog a palaeontolog něm. (* 1818 v Hildesheimu — † 1891 ve Vratislavi), bratr před., studoval v Gotinkách, Heidelberce a v Berlíně, podnikl výzkumnou cestu v Sev. Americe, byl pak od r. 1855 professorem mineralogie a geologie ve Vratislavi. Výsledkem cesty jeho byly spisy: Texas mit besonderer Rücksicht auf deutsche Auswanderung und die physikalischen Verhältnisse des Landes (Bonn, 1849); Die Kreidebildungen von Texas und ihre organischen Einschlüsse (t., 1852); Die silurische Fauna des westlichen Tennessee (Vratislav, 1860). Značné má též zásluhy o geologický a palaeontologický výzkum Německa. Z dalších jeho spisův uvádime: Das rheinische Uebergangsgebirge (Hann., 1844); Lethaea geognostica (3. vyd. Štutg., 1852—56, 2 sv.); Die fossile Fauna der silurischen Diluvialgeschiebe von Sadewitz bei Oels (Vratisl., 1861); Geologie von Oberschlesien (t., 1870, 2 sv.); Lethaea palaeozoica (Štutg., 1876—83, 2 sv. s atl.); Lethaea erratica (Berl., 1885).