| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Quadruple-alliance |
| Autor: |
neuveden |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 1064. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |
 PD anon 70 |
Quadruple-alliance [kvadrypl-alia͡ns], franc., sluje spolek čtyř mocností. Takových spolků bylo mnoho, jméno q. mají zvláště spolky tyto: 1. Spolek umluvený dne 25. říj. 1666 mezi Hollandskem, Dánskem, Braniborskem a vévodami brunšvickými za tím účelem, aby zabráněno bylo Švédům zmocniti se říšského města Brém. Švédové, které Francouzi slabě podporovali, následkem toho učinili mír v Habenhausen, jímž upustili od svého postupu. — 2. Spolek umluvený v pros. 1717 mezi Anglií a Francií, k němuž r. 1718 přistoupil císař, později Hollandsko a konečně i Savojsko. Byl namířen proti pokusům Španělska, zmocniti se italských zemí Karla VI. Pokus se, jak známo, nezdařil, naopak císař na místě Sardinie dostal lepší Sicilii. Za to uznal dědické právo nejstaršího syna královny špaň. Alžběty Carlosa na Parmu, Piacenzu a Toskánu. — 3. Někdy q. nazývá se smlouva, učiněná 8. led. 1745 ve Varšavě mezi Rakouskem, Anglií, Saskem a Hollandskem, namířená proti aggressivní politice Bedřicha II.; spojenci čekali, že se k nim připojí také Polsko a Rusko. — 4. Sluje tak smlouva v Chaumontu z 1. břez. 1814 (má datum 1. břez., ale podepsána byla 9. břez.) mezi Anglií, Rakouskem, Ruskem a Pruskem. Všechny čtyři mocnosti se zavázaly, že setrvají s celou svou válečnou mocí v boji s Napoleonem, aby Francie nabyla starých hranic a Německo, Hollandsko, Švýcarsko, Italie a Španělsko byly osvobozeny od nadvlády francouzské. — 5. Smlouva londýnská z 22. břez. 1834 mezi Francií, Španělskem, Anglií a Portugalskem, aby zabezpečili mír a ústavnost na poloostrově Pyrenejském, ohroženou s jedné strany Donem Carlosem, s druhé Donem Miguelem. — 6. Smlouva, učiněná 15. čce 1840 v Londýně mezi Rakouskem, Ruskem, Anglií a Pruskem pro zachránění tureckého panství v Asii. V ní ustanoveno, že Mehmed Alí (v. t.) v 10 dnech se má podrobiti a vydati vše, čeho dobyl, až na Egypt (který mu měl zůstati jako panství dědičné), St. Jean d’Acre a Palestinu (kteréž měl podržeti doživotně); kdyby se zdráhal, po dalších 10 dnech měl mu zůstati jen Egypt, kdyby se ještě potom zdráhal, neměl býti sultán vázán k ničemu.
PD anon 70