Ottův slovník naučný/Pulda

Ottův slovník naučný
Pulčín	Pulda	Pulec

Údaje o textu
Titulek:	Pulda
Autor:	Jan Ladecký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 976–977. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Antonín Pulda

Pulda Antonín, vynikající český herec (* 9. břez. 1848 v Praze – † 3. říj. 1894 t.). Již od dětských let P. blouznil o divadelních úspěších. Jako hošík hrával se spolužáky divadlo, prozatím sice jen na dvoře starého domu »u Strašpytlů«, který stával na rohu Myslíkovy a Pštrossovy ulice, ale hned odtud přešel na ochotnickou scénu v Košířích a později na Smíchově, kde »u zlatého anděla« působila nadaná družina, ze které vyšel i Jakub Seifert, který ostatně P-du uvedl i na »scénu« u Strašpytlů. Z ochotnického divadla byl přijat mladistvý P. již r. 1866 k divadlu zemskému, kdež vytrval až do 31. pros. 1884, kdy na velikou škodu českého dramatického umění byl okamžitě propuštěn ze svazku Národního divadla. Teprve několik let před tím byl jmenován režisérem zemského divadla (1881), ač vypravil již dříve celou řadu her, při čemž se osvědčil jako znamenitý talent režisérský, který přinesl mnoho nového a pozoruhodného na českou scénu. Maje rozhled po celém divadle evropském, seznal, že tehdejší české herecké umění nevyhovovalo již moderním požadavkům, a přinesl mu zdravé osvěžení realismem, neboť »životní pravda« byla mu příkazem i v reprodukci jednotlivých postav i ve výpravě celku a v souhře. Nebyl však jen pouhým imitátorem, byl sám silného, tvořivého ducha, což dokázal jako geniální dramatický učitel především v umělecké výchově M. Pospíšilovy. Jako výkonný umělec byl P. mistrem duchaplně pointované konversace a ostré charakteristiky. Jeho klidní filosofové, ať již v hávu nebo ve fraku, byli unikem české scény. Také postavy drsného vnějšku, ale zlatého srdce, byly jeho domainou, a z těch zvláště vynikl jeho Giboyer, který byl jedním z jeho nejlepších výkonů, pravidelně promyšlených až do nejjemnějších záchvěvů lidské duše. P. dovedl své postavy prodchnouti hlubokým citem a učiniti je diváku bytostmi životnými, což bylo zvlášť obtížným úkolem u raisonneurů z francouzských komédií, které především jeho zásluhou bývaly výtečně prováděny na české scéně. Doktor Bidache v Sardouově »Danieli Rochatovi« (1881) byl jedním z jejich nejlepších repraesentantův. K dalším jeho čelným úlohám náležel Diogenes ve Vrchlického »Sudu Diogenově«, Akim Akimič v Ostrovského »Výnosném místě«, Menenius Agrippa v Shakespeareově »Koriolanu« a mn. j. P. pracoval s úsilím také literárně. Znal podrobně francouzskou a německou divadelní literaturu a přeložil z nich na 100 her. Pokusil se i o práce původní. S J. Bittnerem napsal tříaktovou frašku Hlavní trefa v čepici (1874), pořídil některá libretta a j. JLý.