Propinační právo čili výčepní právo (starší výraz vystavovací právo, něm. Propinationsrecht, rus. пропинаціоине право; ze středověk. lat. propinare = vinum venum exponere, vystavovati na prodej, točiti), t. j. výhradní právo výroby a prodeje lihových nápojů jakožto zbytek středověkých právních řádův, udrželo se v Haliči a v Bukovině az na naše dni, v Rusku pak, pokud se tam vůbec ujalo, bylo zrušeno teprve nedávno. V zemích českých vydány zákony právo to zrušující již r. 1869. Pojem p-ho p-va bývá někdy maten s t. zv. nápojovými závazky: závazkem pivním, kořalečním a vinním (Bierzwang, Brantweinzwang, Weinzwang), t. j. se středověkými donucovacími právy (v. t.), jejichž obsah záležel v povinnosti obyvatelů jistého okrsku neodebírati jistých nápojův od nikoho jiného než od určité osoby oprávněné. Tato donucovací práva (lat. jura bannaria, něm. Bannrechte, Zwangsrechte, frc. les banalités, les droits banaux) mívala v rozličných státech rozličný objem. Ve Francii týkala se nejčastěji mlýnů a pekáren, někde i piva, vína i jiných předmětů. Poddaní vrchnosti nesměli totiž obilí své mlíti v jiném mlýně než ve vrchnostenském, chléb péci jinde než ve vrchnostenské pekárně, pivo a víno kupovati jinde než v panském výčepu, krávy při honěni voditi jinam než k vrchnostenskému býku, svině k vrchnostenskému kanci atd. Pokud běží o nápoje, hlavně víno, nazývalo se dotčené donucovací právo vrchnosti ve Francii bannum vini, banvinum, banvin, le droit de banvin. Právo to záleželo jednak v monopolu výroby a prodeje lihových nápojů, jednak v dotčeném negativním závazku poddaných nekupovati oněch nápojů jinde než u vrchnosti. Monopol vrchností netrval však celý rok, nýbrž byl obmezen obyčejně jen na 40 dní. Týkal se mimo to jen prodeje drobného (à pot ou pinte), nikoli prodeje ve velikém. Vrchnost nesměla dále prodávati než víno ze svých vinic. Jak se zdá, vznikly banality ve Francii teprve v XI. stol., a to právním obyčejem. Základ měly ve vrchnostenské jurisdikci, v moci vydávati na vrchnostenském území nařízení a zákazy. Později byly od rostoucího absolutismu státního obmezovány. Tam, kde nevznikly banality obyčejem, žádáno, aby vrchnost o jejich platnosti vykázala se listinou z doby před 1. červnem 1560. Značně bylo obmezováno a kontrolováno bannum vini od r. 1680, kdy za min. Colberta staly se hlavním pramenem král. pokladny daně z potravin a nápojů (les aides). V územích, jež nebyla podrobena dotčeným daním a kde vrchnosti neměly banvina, král přivlastňoval si právo to sám a uděloval je mnohým městům i vrchnostem, jež je pak propachtovaly. Turgot zrušil banvinum měst r. 1776. Revoluce odstranila právo to v příčině ostatních osob oprávněných, a to bez náhrady. – Cestou právního obyčeje zavedena byla donucovací práva v minulých stoletích také na území nynějšího státu Rakousko-Uherského. V zemích koruny sv. Štěpána náleželo k t. zv. menším právům regálním (jura regalia minora, beneficia curialia, jura dominalia, a királyi kisebb haszonvételek) také právo výčepní (jus educilli, az italmérési és korcsmálási jog, pravo krčmarenja, Schankgerechtigkeit), jež nebylo ničím jiným než p-vem p-m, t. j. výhradným právem vrchností prodávati v drobném opojné nápoje (víno, pivo, kořalku). Právo výčepní bylo tedy prodejním monopolem a nikoli právem donucovacím, ve skutečnosti však vrchnosti donucovaly své poddané, aby jen od nich nápoje kupovali. Výjimečně dovoleno bylo i sedlákům, aby v jisté roční době čepovali víno. Platila v této příčině tato pravidla: Tam, kde sedláci víno sami ve svých vinicích pěstovali, mohli vykonávati výčepní právo v době od sv. Michala až do sv. Jiří. Kde však neměli vlastních vinohradů, mohli prodávati (v malém) jen od sv. Michala do Vánoc. Vrchnost pozemková mohla ovšem výčepní právo vykonávati po celý rok. Piva však ani kořalku nesměli sedláci čepovati a také ne vařiti. – V zemích Českých, kde kvetlo odedávna pivovarství, výčepní právo týkalo se hlavně piva a teprve v druhé řadě kořalky a vína. Výhradné právo vařiti pivo (monopol) náleželo nejprve jen královským městům, jimž bylo od panovníků českých udělováno zvláštními výsadami. Pivo vařeno bylo původně po jednotlivých domech. Pivovary počaly se stavěti teprve ve XIV. stol. a zdokonaleny byly teprve ve stol. XVI., když i šlechta počala je stavěti. Šlechta totiž počala v pivovarství konkurrovati s městy, čímž vzešel mezi ní a městy spor. Spor ten urovnán byl smlouvou Svatováclavskou z r. 1517, podle níž právo vařiti pivo přiznáno všem třem stavům (pánům, rytířům a král. městům) a ustanoveno zároveň, aby páni a rytíři nebránili svým lidem bráti pivo z měst. Šlechta nesměla však pivo na svých statcích uvařené prodávati v městech král. To opakováno i později. Ještě dv. dekr. z 10. ún. 1708 ustanoveno, že v král. městech pivo čepovati a prodávati smějí jen měšťané. V některých městech osobilí si právo vařiti jen přední měšťané, jinde vykonávali právo to měšťané všichni. Oprávnění vařívali buď společně nebo jeden po druhém (Reihgebräu). Tento druhý způsob zrušen byl dekr. ze 3. ún. 1786 z toho důvodu, že měšťané většinou jeden u druhého se svými rodinami a domácími lidmi pili a tím svých živností zanedbávali. Ačkoli města měla výrobní a prodejní monopol pivní, nevyvinul se v nich závazek pivní, t. j. nikdo z měšťanů nebyl nucen kupovati jen pivo z pivovaru měšťanského. Naproti tomu na statcích vrchnostenských zaváděna byla násilím donucovací práva spočívající jednak v tom, že poddaný selský lid nesměl potraviny a nápoje kupovati jinde než u vrchnosti, a jednak v tom, že jisté věci nesměl zas naopak prodati jinému než vrchnosti. V obou příčinách vrchnosti kořistily ze svých poddaných. Plodiny a výrobky své, mezi nimi hlavně pivo a kořalku, vnucovaly jim za vysokou cenu a naproti tomu zase nutily poddané, aby jim mnohé věci prodávali příliš lacino. V obojí této příčině zapovídáno bylo vykořisťováni poddaných jmenovitě v prvém robotním patentě pro král. České z 28. čna 1680 a pak v rob. pat. z 27. led. 1738, platném pro král. České i markr. Moravské. Také za cís. Josefa II. opětně vysloveno, že poddaní nejsou povinni nechati si vnucovati od vrchností kupování rozličných věcí, potravin a nápojů (dv. dekr. z 27. pros. 1785, z 26. břez. a 17. srpna 1787 a pat. z 27. ún. 1788, podle něhož každému jest volno odebírati nápoje u kohokoli). Přes to však udržel se pivní a kořaleční závazek na vrchnostenských statcích až do r. 1848, kdy byl čl. 11. pat. ze 7. září 1848 č. 1180 sb. z. s. zároveň se selským poddanstvím zrušen, a to bez náhrady. Zákonem tímto nebyl však podle min. nař. z 27. čna 1849 č. 119 zem. zák zrušen závazek pivní a kořaleční potud, pokud se zakládal na smlouvách soukromoprávních. Dotčeným pat. ze 7. září 1848 nebylo také zrušeno výhradné právo šlechty a měst vařiti pivo a páliti kořalku a obé prodávati čili t. zv. p. p. (srv. výnos c. k. místodržitelství pro král. České z 10. břez. 1856 č. 14 z. z.). Tento výrobní a výčepní monopol zrušen byl v Čechách teprve zák. ze 30. dub. 1869 č. 55 zem. zák., na Moravě zák. z 29. dub. 1869 č. 23 z. z. a z 2. list. 1870 č. 77 z. z. a ve Slezsku zák. z 23. květ. 1869 č. 18 z. z., a to za náhradu. Náhrada ta záležela v Čechách v tom, že kdokoli v nejblíže příštích dvaceti letech od platnosti zák. z r. 1869 zřídil pivovar, měl za nabytí práva k vaření piva zaplatiti taxu 5000 zl., a kdo zřídil lihovar, měl položiti 200 zl. do zemské pokladny. Z tax takto sebraných utvořen byl propinační fond, který po uplynutí 20 let byl rozdělen mezi osoby oprávněné k propinaci podle čistého výtěžku přiznaného za účelem vyměření daně, a to v městech podle seznamů z r. 1713, a pokud se týče panství, na základě přiznání z r. 1749 a 1756. Na Moravě a ve Slezsku přiznána byla propinátorům náhrada za zrušení p-ho p-va na základě skutečných důchodů plynoucích jim z tohoto práva. Dotčenými zákony o zrušení p-ho p-va zrušena byla pouze výhradnost onoho práva, tedy monopol, nikoli však právo samo, které i po r. 1889 trvá dále. – V někdejším státě Polském náleželo p. p., t. j. monopol výroby a výčepu lihových nápojů, rovněž tak jako v zemích Českých jednak vrchnostem, jednak některým obcím, zvláště král. městům. Ani v Polsku nebyl s propinací – aspoň ne zákonným způsobem – spojen závazek poddaných neodebírati lihových nápojův odjinud než od vrchnosti. Ve statutě krále Jana Albrechta z r. 1496 výslovně se praví, »ut liceat cuique cerevisias et liquores alios undecumque recipere et sumere«, a ustanovení to nebylo zrušeno do samého zániku říše Polské. Pouze v městech ti, kdo dováželi nápoje odjinud, musili platiti do městské pokladny jistý poplatek (potravní daň). Nicméně nebylo statutu Jana Albrechta dbáno, a vrchnosti per nefas zavedly na svých panstvích nápojový závazek (trunkowy przymus) poddaných, podle něhož poddaní nesměli lihové nápoje kupovati jinde než u vrchnosti. V záp. Haliči zrušen byl tento závazek pat. z 21. pros. 1802 počínajíc dnem 1. led. 1803, a pokud se v Haliči i přes tuto dobu udržel, byl zrušen stejně jako v Čechách cís. pat. ze 7. září 1848. P. p. uznáno bylo však výslovně výn. min. sprav. z 10. pros. 1849 č. 3985. V Haliči týkalo se jen kořalky, piva a medoviny, nikoli tedy vína a sladkých lihovin (pouze městu Nowy Targ přiznána výsadou z r. 1801 i propinace v příčině vína). V Bukovině propinace vztahovala se i na víno. Městu Krakovu při vtělení jeho k Haliči r. 1846 nebylo p. p. přiznáno. Také v Haliči týká se propinace pouze prodeje v drobném, nikoli obchodu ve velikých, uzavřených nádobách. K vyvazení p-ho p-va přikročilo se v Haliči teprve zák. ze 30. pros. 1875 č. 55 z r. 1877 a z 8. pros. 1877 č. 56, a definitivně provedeno bylo vyvážení p-ho p-va zák. z 22. dub. 1889 č. 30 z. z. Podle obou dřívějších zákonů (z r. 1875 a 1877) vyvazení rozpočteno bylo na dobu 26 let, po kterou měl sebrán býti propinační fond, jenž pak měl se rozděliti mezi oprávněnými osobami podle jejich propinačních důchodů. Během celé periody 26 let zůstati měly však oprávněné osoby v plném užívání svého práva výčepního; naproti tomu výroba nápojů měla pokládána býti za živnost svobodnou. Počátek dotčené 261eté doby měl býti ohlášen po provedeni likvidace zvláštním ediktem. Likvidace však se protáhla, tak že zmíněný edikt byl vydán teprve 14. list. 1884 č. 63, a řečená doba 26 let počala běžeti teprv od 1. ledna 1885. Podle toho provedeno bude vyvážení uplynutím r. 1910. Do propinačního fondu plynouti měly tyto příjmy: 1. daň z výčepu od každého hostinského (ve třech třídách podle počtu místního obyvatelstva); 2. taxy od osob neoprávněných k propinaci, které v dotčené době 26 let chtějí zříditi nový pivovar, lihovar nebo továrnu na medovinu (2000 zl., resp. v příčině medoviny 100 zl.), 3. pokuty pro porušení zákona. Po uplynutí 26 let mělo sice p. p. navždy býti zrušeno a platiti měly všeobecné zásady živnostenského řádu, avšak osoby oprávněné k propinaci měly navždy podržeti reální výčep v obci, v níž jim náleželo dosud p. p. Tento způsob vyvazení byl však veřejností zamítán a všeobecně žádáno, aby reální výčepní práva byla zrušena a policie nad výčepnictvím jakož i příjmy z výčepní daně aby byly přikázány zemi. Přání posléze uvedenému nemohlo býti vyhověno, poněvadž tomu bránila výčepní daň z kořalky vybíraná podle zák. z 23. čna 1881 č. 63 státem. Zavedení této státní daně ohrožovalo příjem propinačního fondu. Aby tedy zdroje propinačního fondu se neztenčily, ustanoveno zák. z 22. čna 1888 č. 95 ř. z., že z výnosu daně z kořalky platiti bude stát zemi až do r. 1910 každý rok 1 mill. zl. Potom teprve reformováno bylo propinační vyvazení v Haliči zák. z 22. dub. 1889 č. 30 z. z. Naproti zákonům dřívějším ustanoveno, že osoby oprávněné k propinaci obdržeti mají náhradu nikoli teprve po 26 letech, nýbrž ihned. Za příčinou vyvážení zřízeno ředitelství haličského propinačního fondu, v jehož čele stojí místodržitel. Ředitelství bylo oprávněno vydati k výplatě propinátorů 62,200.000 zl. propinačních obligací a summu tuto mezi oprávněnými osobami rozděliti tím způsobem, že každá obdržela 17½krát tolik, co činily její likvidované propinační důchody za rok. Propinační obligace zúrokovány 4%, a výplata kapitálu i úroků zaručena zemí. Do propinačního fondu plynou příjmy uvedené shora podle zák. ze 30. pros. 1875. Z dotčeného 1 mill. zl., kterým přispívá stát z výnosu daně z kořalky, připadá 125.000 zl. jako náhrada za zrušení p-ho p-va městům, z nichž pro každé utvořen zvláštní propinační fond. – Podle týchž zásad jako v Haliči provedeno bylo vyvážení p-ho p-va v Bukovině, a to zák. ze 7. čce 1876 č. 13 z r. 1879 a z 22. dub. 1889 č. 9 z. z. Vyvazení skončeno tam bude teprve vypršením r. 1911. Propinační obligace zúrokovány jsou 5%. Z daně kořalkové platí stát do propinač. fondu bukovinského ročně 100.000 zl. – V Rusku vzniklo a udrželo se až do nedávné doby p. p. jakožto výhradné právo výroby a prodeje lihových nápojů v někdejším král. Polském, v t. zv. Západním kraji (gub. vilenské, kovenské, grodenské, minské, mohilevské, vitebské, podolské, volyňské a kijevské), v gub. bessarabské a v guberniích pobaltických. Zákonodárstvím 60tých let století XIX. byl podstatně změněn objem p-ho p-va. Kdežto prvotně právo to obsahovalo jen prodej nápojů, podle ukazů z 19. ún. 1864 (čl. 17), ze 28. říj. 1866 (čl. 8) a ze 7. čna 1866 (čl. 100) počalo zahrnovati i právo jejich výroby. Ke zrušení p-ho p-va přikročeno bylo v Rusku zák. ze 29. dub. 1896. Zákon ten dotkl se jen propinace v městech a městečkách gubernií poviselských, západních (v Záp. kraji zrušena vesnická propinace již ukazy z 1. břez., 20. čce a 2. listop. 1863 a 11. ún. 1864) a v gub. bessarabské. Výkup děje se pomocí státu. Ke zjištění výŠe náhrady pro propinátory zřízeny jsou v každé gubernii zvláštní kommisse ze zástupců jednotlivých úřadův a dvou místních statkářů; v každé gubernii zaveden nyní aerární prodej nápojů. -dlc.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Propinační právo