Ottův slovník naučný/Prochiron

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Prochiron
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 744–745. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Prochiron (ὁ πρόχειρος νόμος, Prochirum legum, Manuale legum, t. j. příruční kniha zákonů) nazývá se důležitá právní památka byzantská, vydaná mezi l. 870–878 Basiliem Makedonským a jeho syny (spoluvládci) Konstantinem a Lvem. Ačkoli P. byl vlastně jen příruční spis právní, užívalo se ho záhy jako zákoníka, a to nejen v samé Byzanci, nýbrž i v pravoslavných státech slovanských, zejména na Rusi. V Rusku nazýván byl v ruském (skoro slovném) překlade Gradskoj zakon, t. j. civilní zákoník. Obsahujeť památka tato až na skrovnou část, týkající se práva veřejného, hlavně trestního, a vedle norem práva církevního v podstatě právo civilní. Ruským jazykem tištěn byl Gradskoj zakon již v XVII. století ve druhé části Kormčí knihy (v. t.) jakožto 48. hlava, podrozdělená jako P. sám na 40 titulů (граней). Také mnohé články Uloženija Aleksěje Michajloviče z r. 1649 vzaty byly z P-u (srv. Zabělin, Svěděnija o podlinnom Uloženiji carja Aleksěja Mich., Archiv istoriko-jurid. svěd. Kalačova, kn. I. 1850). Některé z těch článků přešly do Svodu zák., tak že v platném nyní zákonodárství ruském (sv. X., čásť 1., vyd. z r. 1887) jsou články, které jsou slovně vzaty z P-u (čl. 445, 1707, 1708, 2068), a jiné, jež o P. aspoň se opírají (čl. 976, 1322, 2063, 2065, 2067, 2201). P. ve svém celku sloužil za základ Harmenopulova Hexabibla (viz Harmenopulos). Bylť jen málo od Harmenopula zpracován a doplněn důležitými ustanoveními z práva Justiniánského, tak že z původních 40 titulů P-u jest jich v Hexabiblu 80 (rozdělených na šest knih). Z předmluvy P-u se dovídáme, proč byla tato památka vydána. Zákonů vydaných Justiniánem i po něm bylo příliš mnoho, byly nepřehledné a mimo to byly značně změněny právem obyčejovým. Basilios dal tedy zákonodárství to revidovati a vytkl si za účel zrušiti všechno zastaralé a nepraktikované a vydati v nové srozumitelné formě jen ty části práva, které podržely platnost. Vedle vlastního nového díla zákonodárného měla vydána býti i stručná rukověť, učebnice právní. Dříve vsak, než došlo k zamýšlené legislaci, vydána byla zmíněná příručka, t. j. P. Teprv r. 884 publikováno bylo nedošlé nás dílo zákonodárné, nazv. Ἀνακάθαρσις τῶν παλαιῶν νόμων, k němuž přizpůsoben byl pak v l. 884–886 P., nazvaný v nové redakci Ἐπαναγωγή. – Obsah P-u vzat byl hlavně z práva Justiniánského, zejm. z Pandekt, Kodeksu a Novell. Z Institucí pojato do P-u málo. Redaktoři neměli však po ruce texty originální, nýbrž řecké překlady a zpracovaní ze VI. stol. Co se týče Institucí, použito parafrase Theofilovy a ještě nějakého neznámého nám překladu, co do Pandekt vzata za základ Epitome Anonyma, co do Kodeksu Theodorův Syntomos a kommentář Thalalaeův; Novelly pojaty do P-u dílem v původní formě, dílem podle kommentářův Athanasia a Theodora. Kromě práva Justiniánského použito bylo pro P. i některých ustanovení Eklogy Lva Isaurského a Konstantina Kopronyma a konečně i nových zákonodárných ustanovení, vzatých z Novell Basilia Makedonského. Obsahuje tedy P. ve stručné formě právo staré i nové. Na evropském západě dověděl se o existenci P-u teprve Cujatius (r. 1564). Přes to však neznalo se o památce této, jež matena byla s Eklogou, dlouho nic spolehlivého až do badání Zachariae von Lingenthal, Heimbacha a učenců ruských. – Vydání: v Jus graecorom. Leunclavii; Zachariae v. Ling., Ὁ πρόχειρος νόμος (v Heidelberce, 1837), s úvodní částí a textem byzantským a latinským. Srv. Azarevič, Istorija vizant. prava (Jaroslav, 1876). –dlc.