Ottův slovník naučný/Praxitelés

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Praxitelés
Autor: Hynek Vysoký
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 584–586. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Praxiteles

Praxitelés, syn a žák Kéfisodotův, slavný sochař a kovolijec řecký ve IV. stol. př. Kr. Pocházel ze staré, vážené rodiny attické, z dému Eiresidai. Činnost P-lova spadá v dobu hegemonie thébské a sahá, jak se zdá, až do prvních let vlády Alexandra Velikého; aspoň mramorové sochy Rhee a Héry příjmím Teleia v Plataiích (Pausanias 9, 2, 7) nelze asi datovati před znovuzbudováním Plataií. Dlouhou, neobyčejně plodnou uměleckou činnost P-lovu potvrzuje již to, že literární podání přičítá mu okolo 50 soch a sousoší, z nichž arci leckteré jsou dílem jeho žákův a některé vůbec ani nenáležejí škole P-lově. Sochy jeho: 1. Apollón sauroktonos (viz Apollón, str. 523b, vyobr. t. str. 524a). 2. Dionysos, Stafylos a Methé, bronzové sousoší v Athénách, později v Římě. Zejména slavný byl satyr Stafylos v tomto sousoší, jenž naléval Dionysovi vína v misku; Plinius starší nazýva jej vyhlášeným (periboétos). Repliky rozkošné této sochy chovají Drážďany (3 exempláře), Museo delle Terme Diocleziane (1 exemplář z Palatina, druhý z musea Boncompagni — Ludovisi), Mengarini v Římě, British Museum, Palermo, Louvre, Berlín (2 exempláře), Petrohrad, Vatikán (Galleria dei candelabri č. 11), Palác konservátorů v Římě, Petworthouse a Tunis (fragment). 3. Satyr, jenž stál v Athénách v ulici trojnoží a jejž P. sám počítal k nejslavnějším svým výtvorům. Snad kopií této sochy P-lovy jest t. zv. Odpočívající Satyr. Není sochy starověké, jež by se byla zachovala v tolika replikách, jako právě tato, což svědčí nejlépe o veliké její oblibě. Není snad většího musea, jež by nemělo aspoň jednu ne-li více replik (seznam jich u Kleina, P., str. 204 sl.). Nejkrásnější jest torso z Palatina, nyní v Louvru, v němž Brunn shledával dokonce originální dílo P-lovo. Lehce se opíraje loktem pravé ruky, v níž drží flétnu, o peň stromu a levou ruku maje položenou na boku stojí zde mladistvý Satyr zadumán: v pootevřených ústech, lehce se třesoucích chřípích a v unylém oku chvěje se touha lásky, skotačivá bujnost a neurčitý stesk. Zvířecí charakter Satyra vyjádřen špičatýma ušima, bohatým, nespořádaným vlasem, jehož proudy poněkud zastiňují obličej, a koží zvířecí, kterou má lehce přehozenou od pravého ramene k levému boku. Několika tesy dláta jsou zde mistrovsky podány chlupy kůže. 4. Satyr ve chrámě Dionysově v Megaře. 5.—10. 6 soch Afrodity: a) Knidská (viz Afrodité, str. 415b, nejlepší replika jest socha ve Vatikáně sala in forma di croce greca č. 574, nejlepší replika hlavy jest v majetku prof. Kaufmanna v Berlíně a pochází z Trall), b) Kójská (viz Afrodité 415b), c) v Thespiích, jež stála vedle sochy Fryny, d) bronzová socha před chrámem bohyně Felicitas v Římě, jež za vlády Claudiovy ohněm vzala za své jako celý chrám, e) ve chrámě Adóniově v Alexandreii na Latmu (v Karii), f) Afrodité pseliumené, jejíž repliky shledává Klein (P., str. 282 sl.) v některých bronzových soškách Afrodity, jež klade si na krk veliký, zlatý řetěz. 11. a 12. Erós v Thespiích a v Pariu (viz Erós, str. 723—724). 13. Dionysos ve chrámě vedle starého divadla v Élidě; replika této sochy zachovala se na minci éleiské z doby Hadrianovy („Zeit. f. Numismatik“, XIII, str. 384). 14. Artemis v Antikyře (ve Fókidě); bohyně byla zobrazena jako lovkyně, majíc na plecích toulec, v levici pochodeň, po levé straně byl honicí pes. Repliku této sochy shledávají někteří na minci antikyrské („Arch. Zeitg.“ XXXIV., str. 168). 15. Artemis Braurónia na akropoli athénské, jejíž repliku shledával Studniczka v rozkošné Artemidě gabijské v Louvru, kdežto snad větším právem přičítají Artemidu braurónskou Kekule, Wilamowitz a Klein P-lovu dědu. 16. Létó a Chlóris (nejmladší dcera Niobina) v Argu (Pausanias II, 21, 8). 17. Létó, Artemis a Apollón ve chrámě Apollóna příjmím προστατήριος v Megaře (Pausanias I, 44, 2); snad dosud zachovala se nám replika tohoto sousoší na jedné minci megarské z dob Septimia Severa (Imhoof Blumer a Gardner, Numismatic Commentary on Pausanias, str. 6, tab. A, č. 10). 18. Létó, Artemis a Apollón ve chrámě Asklépiově a Létóině v Mantineii (Pausanias 8, 9, 1). Skupina tato pochází z r. 362 př. Kr. Base tohoto sousoší ozdobena byla reliefy zobrazujícími zápas Apollónův a Marsyův za přítomnosti Mus. Tři z těchto reliefů objeveny byly při výkopech francouzských v Mantineii a chovají se nyní v národním museu athénském pod č. 215—217 (Fougères, Mantinée, str. 543 sl., Amelung, Die Basis des P. aus Mantinea, Mnichov, 1895). 19. Hermés, chovající malého Dionysa, sousoší objevené 8. květ. 1877 v Héraiu v Olympii a chované nyní v museu olympijském (Syngreiu, vyobr. č. 3309.). V sousoší tomto zachovalo se nám originální dílo P-lovo. Z rozkazu Zevova Hermés odnáší malého Dionysa nymfám nysaiským na opatrování. Stanuv s malým chovancem svým pod stinným stromem, kol něhož družná réva se vine, bůh utrhl hrozen a okazuje jej božskému děcku, jež po něm žádostivě ručku vzpíná. Pohled Hermův, plný roztoužení a zadumání, neupírá se na malého Dionysa, nýbrž nese se v širou dáli. Pojetím i provedením Hermés náleží mezi zázračné zjevy umělecké; co se týká zpracování mramoru, nemá sousoší toto sobě rovného: tento mramor dýše přímo životem. Snivá, roztoužená něha v oku Hermově a naivní radost v obličeji Dionysově vystiženy jsou způsobem nepřekonatelným. I v detailech (na př. v podání chlamydy, v podání pně stromu atd.) viděti jest dláto mistra všech mistrů. Srv. Olympia, die Ergebnisse der von d. deutschen Reich veranstalteten Ausgrabung, díl III, tab. 49—53, textový svazek str. 194—205, kde uvedena jest celá, již obrovská literatura. 20. a 21. dvě sochy hetaery Fryny, milenky P-lovy, jedna mramorová, jež stála v Thespiích vedle sochy Afroditiny, druhá z pozlaceného bronzu, věnovaná Frynou samou do Delf. 22. Tyché v Megaře (Pausanias I, 43, 6). 23. Démétér, Persefoné a Triptolemos, původně v Athénách, za dob Plinia staršího (Nat. hist. 36, 23) v zahradách Serviliánských v Římě. 24. Apollón a Poseidón, později v majetku Asinia Polliona v Římě. 25. Peithó a Parégoros (?) ve chrámě Afroditině v Megaře. 26. Trofónios v Lebadeii. 27. Thespiady (Musy), převezené Mummiem r. 146 př. Kr. do Říma (Plinius Nat. hist. 34, 69). 28. Agathodaimón a Agathé Tyché, původně v Athénách, později na Kapitolu v Římě. 29. Erós, o němž se zmiňuje Kallistratos 3. 30. Únos Persefony (?). 31. Mainady, Karyatidy a Seilénové, o nichž nevíme nic bližšího. 32. Pan, Nymfy a Danaé. 33. Diadumenos, bronzová socha athénské akropole (Kallistratos 11). 34. Stefanusa. 35. Kanéfora. 36. Bojovník vedle svého koně (?). Jeden z Dioskurů na Monte Cavallo v Římě má nápis Opus Praxitelis (Klein, P., str. 2.). Celá řada soch přičítá se mimo to P-lovi, některé asi právem (na př. Hypnos madridský, Démétér Knidská, snad také „Sardanapal“-Dionysos), jiné neprávem (Eubuleus v národním museu athénském). O Niobě a Niobovcích viz Niobé a Skopas. — P. náleží k nejslavnějším sochařům všech věkův a všech národů. V umění řeckém Feidias a P. repraesentují vrchol plastiky, každý ve svém směru; arci populárnosti těšily se sochy P-lovy takové, jako výtvory žádného jiného sochaře řeckého. Svět, v němž žijí bozi P-lovi, jest zcela odchylný od světa bohů Feidiových. Bozi Feidiovi trůní v nedostupné výši, kam neproniká šum světa, plni vznešené velebnosti — nitro bohů P-lových pronikají tytéž city, jež klíčí v srdci lidském: touha, stesk, láska. V obličeji výtvorů P-lových tají se zvláštní kouzelná něha, tu teskná a dumná, tu snivá, laškující, roztoužená… V té příčině lze s P-lem srovnati z umělců starých nejspíše Apella, z renaissance Raffaela. Kdežto u soch Polykleitových celá tíže těla spočívá na noze opěrné (uno crure insistere), P. přidává sochám svým ještě oporu, jež odnímá nohám čásť tíže a dodává formám postav jeho lehce opřených plynulé linie nevyrovnatelného půvabu (srv. na př. linii pravého boku Hermova, Afrodity Knidské, Sauroktona, linii levého boku u odpočívajícího Satyra atd.). Častěji P. užil též motivu pozdvižené paže (Hermés, Sauroktonos, Satyr), ovšem ne stereotypně, nýbrž vždy s jinou variací. Úžasná byla umělecká technika P-lova: v té příčině nemá konkurrenta a sochy jeho žijí a mluví po tisíciletích mluvou nám dnes zrovna tak srozumitelnou, jako kdysi srdci hellénskému. — Srv. Overbeck, Gesch. d. griech. Plastik, 4. vyd., II, 37—71; Collignon, Histoire de la sculpture grecque, II, 253—305; Furtwängler, Meisterwerke d. griech. Plastik, 513—578; Baumeister, Denkm. d. klass. Altertums, str. 1397—1406 (Waldstein); W. Appelroth, P. (Moskva, 1893); Klein, P. (Lip., 1898); týž, Praxitelische Studien (t., 1899); „Gazette des beaux arts“, 1891, str. 265 sl. (S. Reinach); „Zeit. f. bildende Kunst“, 1894, str. 36 sl. (Wolters); „Journal of Hellenic Studies“, 1896, str. 280 sl. (Gardner); „Revue des études grecques“, 1898, str. 82 sl. (Perdrizet); „Jahrb. d. archäol. Inst.“, 1898, str. 173 sl. (Pick); „Jahreshefte d. österr. arch. Inst.“, 1898, str. 189 sl. (Bieńkowski); „Amer. Journal of archaeol.“, 2. ser., II. roč. seš. 5 (Pickard); Transactions and proeeedings of the Amer. phil. association, 1900 (Fowler); Festschrift f. Benndorf, str. 81 (Pottier); Arndt-Amelung, text k Einzelverkauf, č. 946—947; Abhandlungen d. bayer. Akad. d. Wiss., 1. Cl., XXI. svazek, 2. odd. str. 312 (Furtwängler). Vý.