Ottův slovník naučný/Pravoslaví

Ottův slovník naučný
Pravoplatnost	Pravoslaví	Pravost

Údaje o textu
Titulek:	Pravoslaví
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 583–584. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Pravoslaví

Pravoslaví (православіе), u Rusův označení vyznání víry, k němuž hlásí se nyní církev ruská, řecká, srbská, černohorská, rumunská, některé slovanské církve v Rakousko-Uhersku, řecká a syrská církev v Turecku s patriarcháty cařihradským, alexandrijským, jerusalemským a antiochijským a konečně církev habešská. Jméno samo jest ztlumočením řec. slova ὀρθοδοξία, vyskytujícího se u křesťan, spisovatelů ve II. stol. po Kr. k označení víry celé církve na rozdíl od růzností haeretiků — ἑτεροδοξία. V pozdějším výkladě znamenalo soubor dogmat a ustanovení církevních, jejichž kriteriem bylo neporušené zachovávání učení Kristova a apoštolů, vyloženého v Písmě sv. a v podání církevním, jakož i v nejstarších vyznáních všeobecné církve. Po rozštěpení církve západní (římské) a východní (řecké) poslednější podržela toto jméno, kdežto římská přijala název katolické. V době pozdější orthodoxními počala se nazývati i jiná vyznání, jako na př. vyznání lutheránské, přidržující se přesně učení Lutherova. P. vyvíjelo se s počátku na půdě řecké, neboť Řekové přirozenými vlastnostmi byli nejschopnější uvažovati o vyšších úkolech a oddávati se abstraktnímu myšlení. Již před konečnou roztržkou církví vznikaly různosti mezi mysliteli východními a biskupy západními. Dokud dogmata nebyla formulována ve vyznáních, sporné otázky rozhodovaly se na všeobecných sněmích. Takových sněmův uznává p. sedm: Nicejský I. (r. 325), Cařihradský I. (381), Efeský (431), Chalkédónský (451), Cařihradský II. a III. (553 a 680) a Nicejský II. (787). Někteří počítají k nim ještě sněmy Cařihradské r. 692 a 879 a sněmy ruské (na př. z r. 1666—67), na nichž přítomni byli i východní patriarchové. R. 842, kdy rozhodnuto definitivně o ctění obrazů, sestavena byla v Cařihradě služba p., která koná se každého roku v tak řečenou neděli p. Zde uloženy jsou formule p. jakožto víry církve. Kanonické a obřadní zvláštnosti vedly konečně v XI. stol. k úplné roztržce církve západní a východní, když připojily se i dogmatické rozdíly, jako učení o filioque a nauka o významu a moci papežově. Tou dobou i slovanští národové, mezi nimi Rusové, přijali křesťanství, jež jejich hloubavému duchu přinášelo novou duševní potravu. V té příčině p. ponechávalo svým členům široké pole, nezakazujíc nikomu čísti bibli (jako církev katolická), ale doporučujíc pouze užívati výkladu sv. otcův a neponechávajíc výklad slova božího osobnímu pochopení samého křesťana, jako činí protestantství. P. nepovyšuje učení lidského, neobsazeného v Písmě svatém a ve svatém podání, na roveň božského, neabstrahuje nových dogmat z dřívějšího učení církve cestou závěru (katolické učení o filioque), nesdílí katolického mínění o vyšší, božské přirozenosti Panny Marie (učení o jejím neposkvrněném početí), nepřičítá svatým mimořádných zásluh a nepřikládá božské neomylnosti člověku, uznávajíc za neomylnou pouze církev v jejím celku, pokud projevuje své učení pomocí všeobecných čili oekumenických sněmů, neuznává očistce, učíc, že učiněno zadost pravdě boží utrpením a smrtí Syna Božího za hříchy lidské. Přijímajíc sedm svátostí, nevidí v nich znamení milosti, ale milost samu. Ctí nepráchnivějící ostatky (mošči) a obrazy (ikóny) svatých, uznávajíc prospěšnost jejich přímluvy před Bohem. Nesdílejíc katolického učení o církevní moci, uznává církevní hierarchii s dary milosti a připouští značnou měrou účast věřících v záležitostech církve (církevní starostové a farní kurátorstva). V mravouce nepřipouští prominutí hříchu a utrpení (nauky o odpustcích), zamítá učení o spáse pouhou vírou, žádajíc od každého křesťana dobrých skutků, nepřeje si vládnouti nad mocí světskou, ale ani podřizovati jí své vnitřní záležitosti (jako protestantství), usiluje zachovati úplnou nezávislost svého konání, uznávajíc netknutost státu ve sféře jeho moci a žehnajíc jeho činům, nepříčícím se učeni církve. Srv. archim. Feodor, O p-viji v otnošeniji k sovremennosti (Petrohr., 1861); P. A. Smirnov, O p-viji voobšče i v častnosti po otnošeniju k slavjanskim narodam (t., 1890); Makarij, Dogmatičeskoje Bogoslovije (Moskva, 1883); Silvestr, Dogmatičeskoje Bogoslovije (Kijev, 1889—91); A. S. Pavlov, Ob učastiji mirjan v dělach cerkvi (Kazaň, 1866). Pokud se týká církevního zřízení srv. jednotlivá hesla, jako Rusko, Srbsko, Bulharsko atd.