Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Praejudicium

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Praejudicium
Autor: Josef Vančura
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 388. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Praejudicium, lat., zval se ten druh římského processu, při němž soudcův výrok omezoval se na zjištění určité okolnosti právně důležité, aniž vysloveno bylo odsouzení nebo zproštění žalovaného. Zevně tato zvláštnost jevila se tím, že v žalobní formuli, kterou praetor přikazoval porotci rozhodnutí sporu, scházela doložka kondemnační. K processům toho druhu, p-ia, actiones praejudiciales, náležely zejména spory, v nichž běželo o určení stavu některé osoby (status controversia), na př. zda je kdo osobou rodem svobodnou, ingenuus, či propuštěncem, libertinus, aneb osobou svéprávnou (sui iuris) nebo poddanou moci jiného (alieni iuris). P-iem zoveme pak též rozhodnutí vydané o jisté otázce, z něhož s logickou nutností následuje samo sebou určité řešení i pro otázku jinou, na př. bylo-li někomu odepřeno právo vlastnické k pozemku, jest tím vysloveno jako p i odepření práva služebnosti k témuž pozemku jako panujícímu. Dále užívá se výrazu p., bylo-li v jisté záležitosti vyneseno rozhodnutí, jež pak jest směrodatným základem i pro posouzení všech jiných otázek stejných; v tom smysle lze nazvati p-iem jmenovitě rozhodnutí vyšších orgánů, jimiž nižší orgány po případě (ale ne vždy!) vázány jsou v případech obdobných. J.V.