Ottův slovník naučný/Pražák (osoby)

Ottův slovník naučný
Pražák	Pražák (osoby)	Pražec

Údaje o textu
Titulek:	Pražák
Autor:	Adolf Srb, Alois Herout, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 587–589. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jiří Pražák, Autor:Jan Otakar Pražák, Autor:Josef Miroslav Pražák
Heslo ve Wikipedii: Pražák

Pražák: 1) P. Karel, architekt (* 3. ún. 1803 v Konopišti u Benešova — † 8. ún. 1869 v Praze). Gymnasium a techniku studoval v Praze, kdež r. 1822 vstoupil do rak. stát. služby u zemsk. stavebního ředitelství. V l. 1842—47 byl krajským inženýrem v Lokti, později byl přidělen jako vrchní inženýr min. obchodu a veř. staveb ve Vidni, načež se stal r. 1856 inspektorem rakousko-slezského zem. stavebního ředitelství v Opavě; r. 1864 vstoupil do výslužby. Nejčelnější stavby P-ovy jsou Malostranské gymnasium v Praze, veliké kolonády v Karlových Varech a ve Františkových Lázních a gymnasium v Opavě. P. sepsal také vládní návrh stavebního řádu pro Slezsko.

2) P. Alois, svob. pán, politik český (* 21. ún. 1820 v Uh. Hradišti — † 30. led. 1901 ve Vídni). Studia gymnasijní odbyl v Kroměříži, pak studoval filosofii v Brně, kde Klácel a Volný vzbudili v něm lásku k českému národu. Z Brna odebral se na studia právnická do Olomouce a dosáhl zde hodnosti doktorské. R. 1844 usadil se v Brně a věnoval se praxi advokátní. Když následkem král. reskriptu ze dne 18. břez. 1848 moravští stavové vzali v poradu otázku o rozšíření zastoupení stavu městského na sněmu stavovském, povoláni jsou prozatímně poslanci všech sedmi královských měst na Moravě. Za Uh. Hradiště zvolen P. První příležitost k veřejnému vystoupení dána mu peticí shromáždění v Svatováclavských lázních pražských, ve které se žádalo, aby pro země koruny České ustanoven byl společný sněm a aby zvláštní sněmy přestaly. P. opřel se žádosti té, poněvadž prý odporovala starobylým právům markrabství Moravského. Zvolen zpravodajem v záležitosti té vypracoval obšírný spis, v němž uvedl důvody proti této žádosti; mezi důvody uvedl, že shromáždění v lázních Svatováclavských nemůže se pokládati za zákonnou repraesentaci Českého království, kterouž jest toliko stavovský sněm. Stavové moravští spis jeho jednohlasně schválili. P. měl i dále pilné účastenství v pracích sněmovních, a když stavové ke konci dubna r. 1848 byli rozpuštěni, zvolen za člena velikého výboru pro zatímnou správu země. Sněm na základě nového volebního řádu zvolený sešel se 31. květ. 1848 a P., jenž byl opět poslancem za Uh. Hradiště, stal se záhy jedním z nejvíce vynikajících členů jeho. Zasedal v důležitých kommissích a byl referentem kommisse, která se radila o vybavení půdy z roboty a jiných selských břemen, i přičinil se o zděláni zákona, jímž robota na Moravě za náhradu se zrušovala. Svým působením na sněmě nabyl takového jména, že při volbách do říšského sněmu zvolen ve třech okresích. Přijal volbu za Hradiště a vstoupiv do říšského sněmu stal se ihned věrným spojencem poslanců českých. Když vypukla říjnová revoluce vídeňská, P. opustil s českými poslanci Vídeň a účastnil se prací říšského sněmu kroměřížského až do jeho rozpuštění. Vrátiv se do Brna založil r. 1849 spolek sv. Cyrilla a Methoděje (nynější Matici moravskou). R. 1850 obdržel právo k advokacii a v následujících letech za absolutistické vlády Bachovy věnoval se praxi advokátní. Jakmile nastal volnější ruch, P. vystoupil opět na veřejnost a jal se zabývati záležitostmi politickými. R. 1861 zvolen do zemského sněmu, kde zorganisoval národní stranu a učinil hned v prvním zasedání jménem poslanců pravice osvědčení, že vkročivše na půdu ústavy únorové nikterak nemíní upustiti od starých práv markrabství Moravského, která cís. diplomem z 20. říj. 1860 znova byla potvrzena. Dále poukázal na to, že zemský sněm moravský, jenž na základě nového volebního řádu dne 31. květ. 1848 se sešel, byl pouze odročen, ale nikdy rozpuštěn, a hájil tak právní nepřetržitost v zemské ústavě. Kurie venkovských obci zvolila jej do zemského výboru a sněm do říšské rady. V říšské radě P. zasedl na pravici mezi poslance české. Jako obratný právník a výborný řečník osvědčil se zvláště jsa zpravodajem menšiny výboru při rokování o zrušeni manských svazků, pak při adresse o rozpuštění sněmu uherského a při předloze o rozpočtu. R. 1863 čeští poslanci z království rozhodli se, že vzhledem k neblahým poměrům v říšské radě tuto opustí, ale čeští poslanci z Moravy tak neučinili. Působení P-ovo v říšské radě nemohlo býti vydatné, i opustil se svými politickými přáteli r. 1864 Vídeň s deklarací, která vyšla z jeho péra, a věnoval se tím usilovněji v Brně záležitostem zemským. Když hr. Potocki vyjednával s českými poslanci, aby opět vstoupili do říšské rady, P. jménem Moravanův účastnil se těchto konferencí v Praze a přimlouval se za přijetí návrhů Potockého, poněvadž na Moravě bylo smýšlení příznivo obesláni říšské rady. Konference neměly úspěchu. Také za Hohenwarta P. účastnil se vyjednávání a po jeho návrhu moravský sněm vyslovil za nepřítomnosti německých poslancův úplný souhlas se státoprávním vyrovnáním a s fundamentálními články českého sněmu a usnesl se na adresse císaři, v níž objasnil státoprávní stanovisko své a postavení Moravy k ostatním zemím České koruny. Když postavení Hohenwartovo bylo otřeseno, P. v poradách českých důvěrníků ve Vídni přimlouval se, aby české požadavky byly změněny, ale důvěrníci z Čech prohlásili, že k změnám svých usnesení přistoupiti nemohou. Po zavedení přímých voleb do říšské rady moravští poslanci žádali, aby vzhledem k nastávajícím volbám do zemského sněmu jim byla udělena dovolená, což P. odůvodnil přípisem předsedovi. Moravští poslanci rozhodli se pak upustiti od trpného odporu, vstoupili do zemského sněmu a později do říšské rady. Avšak i ve sněme moravském i na říšské radě čeští poslanci s P-em v čele marně bojovali proti bezohlednosti německé většiny liberální, tak že P. r. 1876 na sněmě moravském roztrpčeně prohlásil, že jest v Rakousku nepřirozenost na všech stranách, že centralismus a dualismus ukázaly se býti záhubnými a nezbývá, než změniti celý systém vládní. Po smrti Palackého v květnu r. 1876 P. se svými politickými přáteli pokoušel se o to, aby v Čechách mezi tehdejšími oběma stranami politickými, staročeskou a mladočeskou, dosaženo bylo smíru, ale bez úspěchu. Když r. 1879 hr. Taaffe utvořil ministerstvo, P. stal se jeho členem, a to jako ministr bez portefeuillu. Vstoupení P-ovo do ministerstva uvítáno českou veřejností jako důkaz, že doba křivdění národu Českému jest u konce. P. byl vřelý obhájce požadavků českých. R. 1881 jmenován správcem ministerstva spravedlnosti, kterýž úřad zastával po 8 let a poctivě se namáhal, aby křivdy na Českém národě páchané byly zmírněny. Vydal nařízení o rovnoprávnosti pro soudy slezské, hájil neoblomně proti německým útokům nařízení Stremayrovo o zevní rovnoprávnosti při c. k. úřadech a soudech v Čechách a na Moravě a r. 1886 vydal důležité nařízení pro vrchní soud království Českého, jímž stanoveno, že české pře mají se tu rozhodovati jazykem českým. Německá opposice byla tímto nařízením nad míru podrážděna křičíc, že to první průlom do hradby starého byrokratismu rakouského. Zvláštním díkem jsou mu zavázáni Slovinci, neboť provedl četné změny, jimiž odklizeni byli z krajin Slovinci obydlených úředníci slovinského jazyka neznalí. Než P. nemohl pohříchu pokračovati ve svém úsilí, aby alespoň částečně napravil, co na Českém národě po tolik let nahřešeno bylo, neboť Taaffe víc a více ustupoval před útočností německou. R. 1888 hr.&nbsolB. Schönborn jmenován ministrem spravedlnosti a P. stal se opět ministrem bez portefeuillu, čili českým ministrem krajanem, ale působnost jeho byla valně omezována. Když po pádu staročeské strany r. 1891 čeští poslanci vstoupili do opposice, pobyt P-a v kabinetě stal se nemožným. V srpnu r. 1892 P. rozloučil se s portefeuillem a jmenován byl doživotním členem panské sněmovny. Uchýliv se do soukromí nepřestal sledovati se živým zájmem vývoj věci české až do svého skonu. Ještě několik dní před svou smrtí vyslovil se v rozmluvě s jedním z českých žurnalistů, že důkladná změna ústavy ve smysle autonomistickém jest jedinou spásou Rakouska. -rb.

3) P. Jiří, právník český, syn P-a 1) (* 16. říj. 1846 v Lokti). Vystudovav v l. 1855 až 1863 gymnasium v Opavě, poslouchal od r. 1863 do 1867 práva v Praze, kdež povýšen na doktora 17. pros. 1868. Odbyv si soudní praxi, stal se advokátním koncipientem a pak i samostatným advokátem. V letním běhu r. 1875 habilitoval se na společné universitě v Praze pro rak. správní právo a rozšířil si r. 1878 habilitaci i na rak. právo ústavní. Na podzim r. 1879 byl jmenován mimořádným professorem rak. veřejného práva na pražské společné universitě, z níž r. 1882 přešel na nově zřízenou universitu českou. Od října r. 1884 stal se řádným professorem téhož předmětu. Prof. P. náleží k nejpřednějším a nejplodnějším českým právníkům. Jest činný i politicky. Od r. 1895 je zemským poslancem na sněmu král. Čes. ve skupině nesvěřenského velkostatku a přísedícím zem. výboru král. Českého. Mimo to je členem státní zkušební kommisse státovědecké a historicko-právní a členem c. k. zemské školní rady pro král. České. R. 1898 byl jmenován rytířem rak. cís. řádu železné koruny třetí třídy. Od zřízení České akad. cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1891) jest řádným členem této korporace. Zvolen byl také členem výboru zemského pomocného spolku Červeného kříže pro království České. V l. 1889 a 1900 byl děkanem a v l. 1890 a 1901 proděkanem právnické fakulty, r. 1893 rektorem a r. 1894 prorektorem c. k. české university. Od poloviny r. 1872 do r. 1897 prof. P. byl spoluredaktorem časopisu „Pravník“, v němž uveřejnil četné články. Uvésti sluší zvláště tyto: Slovo k výkladu na trestní novelu ze dne 15. list. 1867 (r. IX, 1870); O žalobě pro obohacení dle práva občanského (r. XI, 1872); Francouzské moratorium a směn. práva postižní (t., 1872); K právnické povaze vyvlastnění (r. XIII, 1874); Nárok expropriata na vyplacení přiměřené náhrady (XIV, 1875); O řícení expropriačním (XV, 1876); Platí-li doposud zákony amortisační (XIX, 1880); Pokud co do času obmezeno vynesení konfliktů kompetenčních (XXI, 1882); O příslušnosti soudů a úřadů správních v záležitostech vyvalení břemen pozemkových (XXIII, 1884); O prohlášeni věci za statek veřejný (XXIV, 1885); O upravení textu zákonů zemských (XXVI, 1887); Dosavadní judikatura správního dvoru soudního ve věcech patentních (XXXI, 1892); O úkolech védy práva veřejného (rektorská řeč, 1892). Vedle dotčených prací napsal P.: Das Recht der Enteignung in Oesterreich (Praha, 1877, něm. zpracování shora uvedených statí uveř. v „Právníku“); Spory o příslušnost mezi soudy a úřady správními (t., 1883 a 1886); Beiträge zum Budgetrecht und zur Lehre von den formellen Gesetzen (Freiburk v Br., „Archiv für öffentl. Recht“, II. sv., 1887, též separ.); Die prinzipielle Abgrenzung der Competenz der Gerichte und Verwaltungsbehörden (t., „Archiv f. öff. Recht“ IV); Wasserrechtliche Competenzfragen erörtert auf Grund des österr. Rechtes (Praha, 1892; rozšířené něm. zpracování příslušné stati díla Spory o příslušnost); Rakouské právo ústavní (t., 4 sv.: I. Ústava obecní, 1895, II. Ústava zemská, 1896, III. Ústava říšská, 1898, IV. Ústava mocnářství celkového, 1899; 2. vyd. téhož díla: I. sv. 1900 s úvodem Základní rysy všeobecného práva státního, II. sv. 1901, III. sv. 1902); O pojmu a povaze samosprávy a Samospráva v státech německých uveř. v řadě přednášek „Samosprava“, pořádaných „Českým klubem“ (Praha, 1899). Hlavním dílem P-ovým jest Rakouské právo ústavní. Podáváť úplnou soustavu rakouského práva ústavního, a to tak znamenitě, že podle odborné kritiky předčí dosud vydané příruční knihy německé. Slouží netoliko potřebám zevrubného studia, nýbrž i potřebám úředníkův a politiků. Vedle theorie spisovatel přihlíží neméně i k judikatuře práva veřejného a osvědčuje vůbec vzácný smysl praktický. Druhé místo zaujímá znamenité dílo P-ovo Spory o příslušnost. Ani domácí ani cizí literatura nemá podobného spisu obsáhlého. Ačkoli předmět (nauka o kompetenčních konfliktech) náleží v obor práva formálního, autor pronikl i v podstatu jednotlivých institucí správních a musil často zajíti téměř do všech oborů práva. Druhý díl spisu tohoto může tvořiti základ k soustavnému zpracování správního práva vůbec. P. má ostatně již připraveno k tisku nové veliké dílo o rak. právu správním a vydá je za nedlouho nákladem Právnické Jednoty. Jím má doplněno býti „Rak. právo ústavní“ na celkovou soustavu Rakouského práva veřejného.

4) P. Jan Otakar, stenograf čes. (* 6. kv. 1848 v Praze), studoval v Praze na gymnasiu na Malé straně a později na gymnasiu akademickém. R. 1867 vstoupil do kláštera praemonstrátského na Strahově, kdež pobyl dva roky. Studia svá dokončil na universitě pražské, zabývaje se filologií a stenografií. R. 1871 vykonal státní zkoušku z těsnopisu pro české a něm. školy střední, načež vyučoval těsnopisu na gymn. piaristském 7 let, na gymn. v Truhlářské ul. od r. 1876 až podnes. Jsa professorem Českoslovanské akademie obchodní vyučuje tamtéž od r. 1872 jaz. francouzskému a těsnopisu českému i něm. jakožto předmětům obligátním. Od r. 1877 jest členem c. k. zkušební kommisse pro učitelství těsnopisu na středních školách, od r. 1888 lektorem těsnopisu na univ. české. V I. pražském spolku stenografů Gabelsbergerských, jehož byl též předsedou, vyvíjel úspěšnou činnost, pracuje jednak o zdokonalení základního díla „Těsnopisu Českého“ od IV. vydání počínaje (od r. 1876), jednak jsa redaktorem „Těsnopisných Listů“ v l. 1872—82 a jednak usiluje se zdarem o zachování jednoty písma mezi slovanskými stenografy. Literární činnost P-ova: V Hálkových „Květech“ vycházely jeho rýmované překlady básní Anakreontických. Do „Zlaté Prahy“ napsal: Obrázek ze sněmu; O Gabelsbergrovi; O Hegrovi; Životopis prof. dra Beneše, ředitele J. Uhlíře a j. V „Těsnopisných Listech“ uveřejnil valnou řadu článkův odborných. Složil methodicky upravenou Českou čítanku těsnopisnou pro střední školy (I. vyd. 1876, V. vyd. 1900). Nejhlavnější dílo P-ovo jest jeho spis Čtyřicet let těsnopisu českého se stručným přehledem soustav cizích a převodů slovanských (po prvé v programmu „Českoslov. akademie obchodní“, 1884, a po druhé v rozmnož. vydání r. 1886 v Praze). Při III. mezinárodním sjezdě těsnopisců v Mnichově r. 1890 měl přednášku, jež vyšla též tiskem u J. Otty v Praze: Gabelsbergers Werk auf dem Gebiete der slavischen Sprachen. P. zpracoval též II. vydání francouzské mluvnice Grellepoisovy a vydal s J. Hantichem r. 1902 objemnou sbírku původních dopisů francouzských s fraseol. slovníčkem Correspondance commerciale franco-tchèque avec vocabulaire phraséologique. P. jest spolupracovníkem Ottova Naučného Slovníku, do něhož přispívá články z oboru těsnopisu. Aht.

5) P. Otakar, sv. pán, syn P-a 2) (* 1858 v Brně). Vystudovav čes. gymnasium v Brně, fakultu právnickou ve Vídni, r. 1883 dosáhl na čes. universitě v Praze hodnosti doktora veškerých práv a po odbyté praxi otevřel (1887) vlastní kancelář advokátní v Brně. R. 1890 zvolen za skupinu venkovských obcí Kyjov-Hustopeč za poslance na zemský sněm moravský a r. 1897 na radu říšskou. Jako poslanec náleží politicky k moravské straně národní a na radě říšské ke straně mladočeské, jejímž záhy stal se předním pracovníkem. V Brně účastnil se vynikajícím způsobem národního i duševního života Čechů brněnských a stojí v popředí několika spolků, zejména pro zbudování divadla národního v Brně.

6) P. Josef, klass. filolog český (* 1860 v Solnici). Gymnasium studoval v Rychnově n. Kn., potom oddal se studiu klass. filologie a starověkých dějin na universitě pražské. Odbyv s vyznamenáním státní zkoušky působil od r. 1886—92 jako supplent při státním reálném a vyšším gymnasiu v Praze, v l. 1892—95 jako professor českého gymn. v Českých Budějovicích, od r. 1895 jest prof. reál. a vyššího českého gymn. na Smíchově. R. 1891 promovoval za doktora filosofie, r. 1896 a 1898 konal studijní cesty vědecké v Italii a Řecku, o nichž podal zprávu ve II. a III. ročníku „Českého Musea filolog.“. R. 1899 zvolen byl dopisujícím členem České akademie věd. Sepsal tato důkladná a velmi cenná pojednání: O spise Aristotelově Ἀθηναίων πολιτεία (Progr. reál. a vyšš. gymn. v Praze, 1892), Monumentum Ancyranum („České Museum filol.“, I., str. 105 sl). Mimo to podal velmi zdařilý český překlad Aristotelovy Ústavy athénské s obšírnými poznámkami (Praha, 1900). V jubilejním památníku České akademie (1898) podal referát o řím. starožitnostech a společně s Kvíčalou referát o řecké filosofii a řec. a lat. grammatice. V Ottově Slovníce Naučném uveřejnil veliké množství článků z oboru státních a soukromých starožitností římských, archaeologie, epigrafiky a topografie. V tisku jsou od něho: C. Iulii Caesaris Commentarii de bello Gallico, textové vydání školní s úvody a rejstříky (t., 1903) a Mrtvé město Pompeje (t., 1903). K tisku chystá latinsko-český slovník pro gymnasia.