Ottův slovník naučný/Právní věda

Ottův slovník naučný
Právní přítel	Právní věda	Právní zástupce

Údaje o textu
Titulek:	Právní věda
Autor:	Josef Trakal
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 560–562. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Právní věda

Právní věda (pravověda, jurisprudentia, Rechtswissenschaft) zabývá se – jako každá jiná samostatná věda – určitou třídou (skupinou) stejnorodých jevů, jež zovou se právem (v. t.). – Historicky vyvinuly se různé způsoby badání pravovědného; jeden vytvořil se znamenitou měrou v jurisprudenci římské, kteráž, ač vyznačena byla široce jakožto »divinarum et humanarum rerum notitia, justi atque injusti scientia«, jest skutečně soustavné zpracování právních pravidel najmě práva soukromého k účelům praktického (soudního) užití s jistou tendencí pravotvornou. Tuto povahu zachovala si vlivem práva římského též p. v. pozdější a novější ve formách vědecky dokonalejších až po dobu přítomnou. Jiný, starší způsob vědeckého badání o právě jeví se ve filosofii (již u Řeků) v souvislosti s otázkami mravnosti, politiky a celkových názorův o světě, jehož úkolem jest vytvořiti rozumováním soustavu všeobecného, vzorného, ideálního práva platícího absolutně po všecky časy a pro všecka místa, čili t. zv. právo přirozené, rozumové, filosofické na rozdíl od práva positivního, měnlivého, onomu vyššímu právu podřízeného (v. Právo, str. 569 a 565b.). Třetí konečně směr pravovědný vyvinul se reakcí proti učení o přirozeném právě (t. zv. historickou školou právní) pojímáním všeho práva jakožto historického, vývoji podrobeného útvaru (positivního práva). Takto ustavily se postupem vedle sebe a proti sobě různé více méně samostatné obory pravovědné pod jmény právní filosofie (právo přirozené rozumové), pak historická a konečně dogmatická v. p., kteréžto rozdělení, došedši též ve vyučovací organisaci fakult pravovědeckých výrazu, ovládá celkem podnes vědění i učení právní. Novější filosofie práva uznávajíc víceméně právo positivní a jeho historický vývoj poukazuje k potřebě rozumných ideálních zásad, podle nichž by toto mělo se upraviti, k vědecké nutnosti jeho zdůvodnění mravními měřítky a účely, k vyhledání prvotných příčin jeho vzniku, vývoje a závaznosti (princip, idea práva, viz Právo, I. 3); vyspělá moderní historická p. v. vyličující soustavně a kriticky podle pramenův a památek dějiny řádů právních jednotlivých národů (římského, germánského a j.) i jejich vzájemného na se působení a pokoušející se srovnáváním jich o všeobecné (universální) dějiny práva vůbec, hledí vystihnouti nejen prostý historický sled právních zřízení, nýbrž též ony síly a činitele kulturní, jež podmiňují vznik a vývoj práva (filosofické dějiny právní); historickým studiem práva konečně vytříbená, po stránce logické zdokonalená a též na ostatní obory práva (trestního, veřejného) rozšířená dogmatika právní vykládá nejen soustavně a kriticky (de lege lata i de lege ferenda) platné právo k účelům jeho praktického užití v životě, nýbrž dospívá k souborům všeobecných principů jednotlivých právních institucí, pak i celých částí (oborů) práva a na konec všeho práva čili k t. zv. všeobecné p. vědě (všeobecné theorii práva), kteráž podle míněni některých čelných pěstitelů tohoto směru nesouvisíc přímo (jako čásť celku) s filosofii ani s éthikou jest povolána zaujmouti místo filosofie právní vůbec.

Nové sporné otázky v třídění a v methodě p. vědy nastaly v novější době utvořením skupiny t. zv. státověd a pak vlivem positivisticko-sociologického badání. K státovědám čítají se totiž obyčejně též některé části p. vědy, nauky o právě veřejném, zejména ústavním, správním a mezinárodním (nikoliv právo trestní a processní) kromě řady jiných věd, jejichž předmětem jest některý obor života státního (národní hospodářství, finanční věda, politika, statistika a j.). Vlivem positivisticko-sociologického směru pak objevují se pokusy znovu soustavně upraviti poměr p-ch věd k státovědám a k t. zv. sociálním vědám (sociologii) vůbec podle poměru práva k státu a k ostatním částem společenského života (společnosti vůbec). Jakkoliv sporné a neustálené jsou dosud v této příčině náhledy, uznává se (od doby Comtea a Milla) potřeba odlišení věd theoretických od praktických (umění) a založení těchto na oněch, třídění věd podle předmětu (nikoliv podle methody) a řazení práva, podobně jako mravnosti, obyčeje, náboženství, hospodářství a j. do společné skupiny jevů společenských, p. vědy a státovědy do skupiny věd sociálních (sociologických).

Jest tedy různiti předem theoretickou vědu p. od praktické (právní politiky a dogmatiky). Theoretická p. v. (theor. filosofie práva, všeobecná theorie práva a t. p.) má vymeziti pojem práva (viz Právo, I. 1), popsati a roztříditi soustavně právní jevy (průpravná popisná čásť, kteráž může zpracovaná býti též o sobě jakožto popisné dějiny práva, popisná p. v. srovnávací a kteráž, pokud jde o platné právo, opatřena jest namnoze právní dogmatikou), vyložiti jednak zákony právního vývoje (studium poměrů sukcessivných jevů právních, zvané obdobou též dynamikou neb fysiologií práva), jednak theorii právního řádu (zákony koexistence jevů právních, obdobou t. zv. statická theorie, anatomie práva) v souvislosti s ostatními částmi sociálního řádu methodou induktivně-deduktivnou, srovnávací.

Jakožto jedna ze zvláštních věd sociálních theoretická p. v. jest k ostatním vědám této skupiny (k theoretické sociální éthice, k náboženské, hospodářské vědě, k vědě o obyčejích a zvyklostech a j.) v poměru souřadném; souvislostí všeho života sociálního dána jest též vzájemná souvislost těchto věd. Výklad příčinných poměrů jevů právních záleží v sledování a vystižení složité působnosti jednak prvotných činitelů lidských (přirozených fysických a psychických vlastností člověka) a zevních (přírodního prostředí), jednak pozdějších druhotných (z prvotných odvozených) činitelů sociálního prostředí, jejichž vliv, přepřeměňující namnoze též činitele prvotné vývojem uspolečnění lidských stále roste. K úkolům theoretické p. vědy po této stránce náleží dále vytčení účelů práva, minulých, přítomných a pravděpodobně budoucích, bližších a vzdálenějších, zvláštních i všeobecných, individuálných i kollektivních (sociálních). Pátrání po prapříčinách (causa efficiens, princip) a po posledních účelech (causa ultima finalis) práva v řádu osvětovém vymyká se z rámce této vědy. Výsledky její sluší srovnati s pravdami všeobecné sociologie za příčinou jejich dalšího ověření a zařazení do všeobecné theorie jevů sociálních.

Jako praktické vědy vůbec jest též praktická p. v. blíže určena účely práva, k jichž nejvhodnějšímu dosažení má vytknouti přiměřená pravidla (zásady) a to ve směru dvojím: jednak pro upravení a vědomé utváření právního řádu příslušným způsobem, jednak pro užití a uskutečňování právních pravidel v životě sociálními orgány právní záštity a jednotlivci zúčastněnými. Onomu úkolu slouží praktická filosofie práva (právní politika, věda zákonodárná) dosud s theoretickou filosofií práva namnoze spojovaná neb v této převládající. Kdežto theoretická p. v. vykládá právo minulé a přítomné, právní politika pohlíží na právo se stanoviska jistých účelů, měřítek (spravedlnosti, užitečnosti, individuálních a sociálních) a určuje zásady (principy), podle kterých by právní řád měl býti upraven, po případě opraven, sestrojuje (relativně) ideální, nové právo. Seznání a vytčení účelů práva, jakož i theoretických všeobecných pravd, jež sluší logicky přetvořiti v zásady právně-politické, čerpá praktická p. v. z theoretické, kteráž jest takto jejím předpokladem. K politické p. vědě přiléhá pak, jako nauka zákonodárné praxe (umění), zákonodárná technika.

Od objektivní právní politiky třeba lišiti jednak různé subjektivní názory jednotlivců neb celých sociálních skupin (tříd, stran, stavův) o dokonalejším řádě právním, kteréž mají pro theoretickou i praktickou p. vědu význam jevů (činitelů právního života a jeho vývoje). Neméně náleží vědecký předzvěd budoucího pravděpodobného vývoje právního podle vývoje dosavadního p. vědě theoretické, nikoliv praktické.

K ostatním praktickým sociálním vědám tohoto rázu, pokud jsou vyvinuty, jest praktická filosofie práva v poměru obdobném, jenž vytčen byl při theoretické p. vědě.

Druhá velmi vyvinutá praktická p. v. jest právní dogmatika (p. v. positivního práva v obecném smysle), jejímž úkolem jest užití právních pravidel v skutečném životě orgány právní záštity a jednotlivci. Vědecká práce jest tu dvojího rázu. Jednak třeba popsati platná typická pravidla právní, seskupiti je v právní instituce (zřízeni), definovati v nich obsažené právní pojmy, vystihnouti postupným zvšeobecňováním stejnorodých norem právních zásady (principy) jednotlivé právní instituty a pak celé části (obory) právního řádu ovládající a spořádati veškerou tuto látku v přehlednou logickou soustavu. Lepšímu seznání platného práva v tomto smysle mohou sloužiti s výhodou připojené neb o sobě předeslané popisné dějiny jeho. Potud jest právní dogmatika také předpokladem theoretické p. vědy, ač ani nejvšeobecnější nauky její svými nenahrazují výklad právního vývoje a řádu ve smysle shora uvedeném, jakž někteří se domnívají, nelišíce správně logickou povahu zásady (pravidla, principu) právní od zákonnosti (ve významě vědeckém) právních jevů.

Ježto pak dogmatika právní vykládá (popisuje) soustavně právní normy k účelům jich praktického užití, musí výklad ten účelu onomu býti přizpůsoben. V životě skutečném užití pravidel právních naráží na různé obtíže a překážky, jež tkví v nejasnostech a neurčitostech, ve vzájemných odporech pravidel těch, v možnosti různého pojetí slovného výrazu a úmyslu zákonodárcova, v nevhodnosti norem pro změněné poměry sociální, v mezerách zákonů a t. p. K tomu vytvořila se v dogmatice právní určitá logická pravidla výkladná (interpretace, grammatický, logický, rozšiřovací, omezovací, opravný výklad, obdobné či analogické užití norem).

Praktické úkony dogmatiky právní předpokládají znalost různých účelu sociálních, kterýmž právo slouží jakožto prostředek k cíli, a tím dána jest další souvislost této vědy s theoretickou p. vědou i právní politikou. Srovnávajíc pohnutky a působení právních pravidel s poměry a potřebami skutečného života, právní dogmatika často připojuje k výkladům svým jejich kritiku de lege ferenda a usnadňuje takto značně řešení otázek právně-politických. Zde koření též pravotvorná funkce vědy jakožto pramenu práva (viz Právo, str. 568).

Podle toho, jak třídíme a dělíme právo (viz Právo, str. 567), lze tříditi též p. vědu theoretickou, právní politiku i dogmatiku na různé zvláštní více méně samostatné obory neb oddíly. Souborný přehled všech oborů p. vědy, po případě práva zvláště k účelům úvodu do studia právo vědného nazývá se obyčejně encyklopedií právní, k níž pojí se někdy výklady pravovědných method (methodologie).

O srovnávací vědě právní mluví se v novější době v dvojím smysle. Jednak jsou to popisná sestavení historického práva různých národů a dob neb výklady právního vývoje vůbec na širším základě srovnávacím (všeobecné dějiny práva). Jde zde tudíž spíše o užití srovnávací methody v theoretické p. vědě než o vědu samostatnou. Jiný směr důležitý více pro právní politiku zabývá se srovnáváním platného práva (zákonodárství, législation comparée) různých států najmě soukromého, za příčinou seznání jeho shod a rozdílů v a uklizení těchto v zájmu co největší světové jednoty práva.

Česká pravovědecká i státovědecká literatura novější uvedena jest v Památníku jubil. České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1898). Viz též všeob. literaturu u článku Právo, a pokud jde o jednotlivé obory práva u článků příslušných. Tkl.