Ottův slovník naučný/Postřižiny

Ottův slovník naučný
Postřižín	Postřižiny	Postrk

Údaje o textu
Titulek:	Postřižiny
Autor:	neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 310–311. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Postřižiny

Postřižiny, obřadné postřižení vlasů, jehož původní význam byl asi ten, že se přináší za oběť čásť člověka místo člověka celého. Rozeznávati jest p. u dětí a p. u lidí dospělých. 1. P. dětí konány buď nedlouho po narození, kdy dětem dáváno jméno, anebo když vstupují do let chlapeckých. Již za starých dob nalézáme p. tyto u Peruanů, Číňanů, Římanů, Skandinávcův a Slovanů. Na Rusi byl starobylý obyčej (postrig n. postrég) prvního střižení vlasů v rodinách knížecích. Konal se 3., 4. neb i pozdější rok po narození chlapce v chrámě, kam svého »duchovního syna« přiváděl kmotr. O obřadě zmiňují se Kadłubek a Gallus. Onen praví, že měl v zápětí duchovní příbuzenstvo. Matka postřiženého pokládána za sestru postřihujícího. Někdy rodiče sami konali p., načež postřiženého v přítomnosti biskupa, bojarův a lidu posazovali na koně. Za Tatiščeva mnozí vynikající lidé zachovávali prý tento starobylý obyčej, načež děti přecházely z rukou žen do rukou mužův. U Čechů připomínají se (a ještě ne docela bezpečně) p. sv. Václava, které podle staroslovanské legendy kníže Vratislav prý dal vykonati v kostele Pražském způsobem velmi slavným skrze biskupa Notaria a u přítomnosti četného duchovenstva. Jiných zpráv z českých zemí o obyčeji chlapeckých nebo jinošských p-in není. Srv. Potkański, Postrzyżyny u Słowian i Germanów (v Rozpr. Krak. akad., 1895). – 2. P. dospělých (rus. postriženije) jsou obřad církevní, konaný ve vých. církvi a) na novokřtěncích po pomazání sv. oleji na znamení, že postřižený jest povinen sloužiti Kristu (ve vých. polovici Římské říše stříhání vlasů bylo znakem otroctví), b) na osobách, chtějících dosáhnouti posvěcení k hodnosti zpěváka neb čtěce, kdy arcikněz stříhá svěceného v podobě kříže, a konečně c) na osobách, vstupujících do kláštera nebo přijímajících mnišské hodnosti. – V církvi kat. konají se p. na osobách vstupujících do stavu duchovního (tonsura) nebo do kláštera (také u řeholnic).