Ottův slovník naučný/Pospíšil (Jan Hostivít a potomci)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pospíšil
Autor: Ignát Herrmann
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 299—301. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pospíšil
Související články ve Wikipedii:
Jan Hostivít Pospíšil (1), Jaroslav Pospíšil (2), Jan Ladislav Pospíšil (5), Jaroslav Pospíšil (6)

Pospíšil, jméno české rodiny knihtiskařské, knihkupecké a nakladatelské, jejíž působení rozestírá se téměř od poč. stol. XIX. až na jeho sklon. Zakladatelem rodiny byl:

1) P. Jan František (později Hostivít, *30. květ. 1785 »na Přítokách« na kutnohorském předměstí Cechu z chudičkých rodičův — † 8. říj. 1868 v Hradci Kr.). Otec jeho byl vyučeným zedníkem a posledním šafářem někdejšího arciděkanského dvora »na Přítokách«. P. nuzně vychodil tři třídy školy, neboť více času musil věnovati pasení krávy, jež byla rodině částečným zdrojem výživy. Jako školák často doprovázel matku, kteráž denně donášela mléko kutnohorskému knihtiskaři Fr. Korcovi, a tyto návštěvy tajemné dílny rozhodly o jeho povolání; vychodiv školu, vyučil se u Korce tiskařství. Ale závod byl skrovný, činnost jeho obmezovala se téměř jenom na tisk jarmarečních písniček a pod. drobnosti. Mladému P-ovi bylo v něm těsno i přešel k magistrátu jako písař a posel úřední. Než ani tu dlouho nesetrval. Rušná doba válečná vznítila jeho mysl, P. dal se k dobrovolnému sboru myslivců, který však již za půl roku následkem příměří byl rozpuštěn, a poněvadž bouřlivá doba nepřála rozkvětu knihtiskařství, stal se opět písařem u šepmistra Davida. R. 1808 pojal za choť Kateřinu, dceru provazníka a měšťana kutnohorského Ptačovského, který sňatku nikterak nepřál, nemaje v lásce pouhé »škrabáky« úřední a nevěda, že P. vyučen je vůbec nějakému řemeslu. Teprv když do Hory pronikla zvěsť, že jest v Hradci Králové na prodej tiskárna Boučkova, dříve Tibelliho, zvěděl Ptačovský o pravém povolání zeťově a zakoupil pro něj tiskárnu hradeckou (1808). Byl to závod nesmírně zanedbaný, téměř zpustlý, bez dělníků. Zbavoval se ho Bouček, aby unikl naprostému úpadku. Přejav tiskárnu P. byl v ní sám jediným sazečem, korrektorem i tiskařem zároveň. Sázel písničky, modlitbičky a teprv později odvážil se na malé knížky. Jedním z prvních »děl«, jež takto pořídil, byla Klodyna neb Oklamaná nevinnost. Brzy však dostalo se mu prací pro úřady, a těmi zaměstnával se P. po celé téměř první desítiletí a krom toho tiskem i prodejem jarmarečních písniček, kramářských povídek a knížek modlitebních. Teprve rokem 1818 počíná se vlastní jeho činnost nakladatelská, kteráž později nejen pro Hradec a jeho kraj, ale pro celou literaturu nabyla významu tak velikého. Bylo pak štěstím pro P-a i pro písemnictví české, že ve zralém věku mužném a v době, kdy závod jeho byl již upevněn, seznámil se s Zieglerem, který se stal učitelem bohosloví v Hradci r. 1817, brzy potom s Klicperou (1819) a s Chmelou (1820). Jimi pobádán, počal vydávati knihy české, kdekoli se jaká vyskytla, nedbaje hmotného výtěžku, pečuje zároveň také o ladnější úpravu zevnější, než dosud bylo obvyklo, tak že publikace hradecké brzo nabyly chvalné pověsti, Hradec pak sám v nemnoha letech stal se jistým střediskem literárním a dům P-ův otevřen byl hostinně každému, kdo jakýmkoli způsobem souvisel s literaturou. Tak na př. Magdalena Rettigová trávívala pod střechou P-ovou opětovně celé neděle. Z této příčiny Ziegler nazval P-a Hostivítem, sebe sama pak Liboslavem. Jména tato způsobila oběma mnoho nepříjemností a zavdala dokonce podnět k vyšetřování na krajském úřadě, ježto pátráno, nejsou-li nositelé jejich v nějaké souvislosti s tehdejším hnutím karbonářů v Itálii. Zatím P. pilně vydával dále, zejména divadelní spisy Klicperovy (Almanachy dramatické), překiady Chmelovy, M. D. Rettigové a j. Zvláště Chmela byl v tiskárně P-ově jako doma, opravuje spisy jiných po stránce jazykové a sám spisy své i sázeje. Ruch literární, v Hradci vzniklý, šířil se po kraji, po království, ba i na Moravu, knížky hradecké byly vítanou duševní potravou lačnému čtenářstvu, v němž znenáhla probouzelo se uvědomění, mateřský jazyk nabýval větší úcty zvláště po venkově. A kdo v sobě cítil povolání, aby na poli vzkvétajícího písemnictví přispěl svojí hřivnou, obracel se s důvěrou k P-ovi, tak zejména kněží. P. nepřestal na drobných knížkách, ale odvážil se i publikací nákladných, tak na př. vydal (1823) Roráte (čili radostné zpěvy adventní), kteréž bylo vypraveno s nádherou na tu dobu neobyčejnou. Notové typy pro tuto publikaci (ve foliu) byly opatřeny z ciziny, dokonce prý způsobem podloudným. Užitku hmotného vydavateli Roráte nepřineslo; naopak škodu. Lépe se vydařilo o deset let později vydání zapomenutého téměř díla Komenského Orbis pictus (1833) v pěti jazycích, jež pořídil Chmela, provázené ziskem neočekávaným. Činnému duchu P-ovu nestačila však pouhá tiskárna i zřídil v Hradci Král. řádné knihkupectví, vzácné tehda po venkově, a pobádán Hankou, který P-a navštěvoval, kdykoli o prázdninách zajížděl do rodiště svého Hořiněvsi, usiloval také o zřízeni tiskárny v Praze, k čemuž však dlouho mu odpírána koncesse. Konečně r. 1826 přejal pražskou tiskárnu vdovy Veroniky Šollové v Řetězové ulici, ale po dva roky mohl ji říditi jen jako správce její, až teprv r. 1828 nabyl koncesse na vlastní jméno. R. 1830 přejal oblíbený časopis Jindy a Nyní (pod redakci Hýblovou, od r. 1833 Tylovou), jejž změnil od r. 1834 v Květy České a později jenom v Květy. Časopis tento soustředil v sobě zvláště všechno mladší spisovatelstvo české, byl mocnou vzpruhou v literárním i společenském rozvoji českém a probudil i povzbudil mnoho nových sil literárních. Mnohá jeho literární a divadelní zpráva bývá citována podnes. Pražskou tiskárnu postoupil P. r. 1842 nejstaršímu synu svému Janu (Jaroslavu), pilně však pokračoval v nakladatelské činnosti v Hradci Král. Když v Pardubicích byla zřízena krajská vláda (1849), P. spěchal založiti zde nový odbočný závod tiskařský, slibuje si od významu města veliký rozkvět. Ale krajské vlády byly za nedlouho zrušeny a krajský úřad přeložen byl zase do Chrudimi, kam tedy P. přenesl i pardubickou tiskárnu, kterou později postoupil synu svému Stanislavu. R. 1856, maje věku již přes 70 let, P. zanechal činnosti nakladatelské a postoupil hradeckou tiskárnu synu Ladislavovi, ponechav si jen knihkupectví, kteréž asi v polovině let šedesátých rovněž postoupil synu Ladislavu. P. vydal ke čtyřem stům knih českých, ceny ovšem velmi nestejné, z nich i mnoho náboženských, traktátů, kázání i rozjímání, jak bylo nejen v duchu doby, ale i v povaze P-ově. Touto rozsáhlou, pronikavou činností P. dobyl sobě velikých a snad posud nedoceněných zásluh o rozkvět znovuzrozené literatury české a byl by nabyl významu ještě většího, kdyby se mu v mládí bylo dostalo lepšího vzdělání základního. Bylť P. povahy úporné, v okruhu vlastní rodiny i působení samovládné, ducha pevného, nepoddajného. Rázností i podnikavostí dobyl sobě v působišti svém zvláštní vážnosti občanstva a rovněž úřadů. V letech třicátých byl hospodářským dozorcem (návladním) bohaté obce hradecké a téměř do smrti své zastával úřad školního dozorce na hlavní (normální) školu tamní. V manželství s chotí svojí Kateřinou zplodil čtrnáct dětí. Poslední léta jeho života byla trudná. Choť Kateřina předešla ho na věčnost o 4 roky, zemřevši v říjnu 1864 u věku 77 let, P. sám pak zemřel jako výměnkář v 84. roce plodného života.

2) P. Jan, přezvavší se na rozdíl od otce svého Jaroslavem (* 13. září 1812 v Hradci Král. — † 13. března 1880 zánětem blan mozkových), vyrůstal již za horlivého ruchu a vlasteneckého snažení v domě otcovském, což na vlastní jeho cítění národní a na celý vývoj duševní mělo mocný účinek. Dychtě po vzdělání nejdokonalejším studoval na hradeckém gymnasiu pod výtečnými professory vlastenci Klicperou a Chmelou, v Praze pak pod Jungmannem první třídu humanitní. Zamýšlelť původně věnovati se povolání učitelskému nebo úřednímu, ale již při tom byl přidržován také ku pracím v závodě otcově a vyučil se i sazečství. Když otec jeho zakoupil a zvelebil tiskárnu pražskou, bylo v ní třeba spolehlivého zástupce, i vyslán do Prahy r. 1834 P., seznámil se tu s mnoha literáty a udržoval s nimi spojení, i sám zabýval se pracemi literárními. Zvláště vynikající bylo účastenství jeho při »Květech«, kteréž od r. 1834 vycházely redakcí Tylovou místo »Jindy a Nyní«; v l. 1837—40 sám »Květy« redigoval. Jako tento list byl hlavním orgánem všeho snažení národního, tak pražská tiskárna P-ova v letech třicátých a čtyřicátých byla střediskem ruchu vlasteneckého, kde mnohý záměr na prospěch věci české ve skutek byl uveden. Z literátů P-ovi zvláště blízci byíi a přáteli jeho zůstali Ant. Jar. Vrťátko a Karel Tupý (Bol. Jablonský). Koncem r. 1842 P. přejal od otce pražský závod v samostatné řízení a pracoval horlivě, aby založil a rozhojnil vlastní sklad knih, řídě se vkusem již vybroušeným. Byly to povídky pro mládež, hry divadelní, romány a mnohá díla naučná. Vedle Květů vydával od r. 1846 prostonárodní dílo svazečkové Pražský Posel redakcí Tylovou, r. 1848 jako týdenník, za politické reakce od r. 1850 dřívějším způsobem redakcí J. V. Houšky a K. Hofa. Ale »Pražský Posel« nedošel již bývalé obliby a zanikl, jako mnohé podniky jiné. Bouřlivý rok 1848 zadal ránu zvlášť belletrii, tak zanikly po dlouhém a záslužném působení i »Květy«, jež v roce tom přezvány byly v Květy a plody (redakcí Štorchovou). Do neblahé doby té (1850—52) spadá také první pokus P-ův stručného slovníku konversačního (Kapesní slovníček novinářský a konversační), jejž vydával redakcí Lud. Rittersberga. Když dostoupil písmene M, byl v době obležení vojenským kommandem zkonfiskován a další vydávání zakázáno, čímž způsobena nejen citelná škoda vydavateli, ale i značná v ohledu kulturním. Stejným osudem postiženy byly (1851) překlad Lamartinovy Historie Girondinů a Kolárova Žižkova smrt, před tím již na pražském divadle s úředním povolením provozovaná. »Historie Girondinů« byla sice P-ovi vrácena, ale doba útlaku nesvědčila nákladné té publikaci. P. prodal později téměř celý náklad antikváři. P. vůbec s nejedním podnikem předhonil dobu svoji. Tak r. 1855 počal vydávati Obzor ve snaze, by ukázal, kterak účelněji a prospěšněji by mohl vypadati »Musejník«. Tohoto sborníku, podniknutého za přispění hlavně K. B. Štorcha, pak Erbena, Zeleného a j., kterýž může býti pokládán za předchůdce novodobých revuí, vydán byl jediný ročník se zajímavým obsahem - lhostejnost obecenstva za doby absolutismu dala mu zaniknouti. Avšak P. neúnavně pokračoval jinými směry. Již od r. 1S51 z podnětu Riegrova vydával Divadelní biblloteku, založil Zábavy pro mládež, vydal spisy Jana z Hvězdy, Pravdovy Povídky z kraje, Kuchařku Rettigové (17 vydáni), Jablonského Básně (sedm vydání), Němcové Babičku a Národní báchorky, Malého Prostonárodní dějepis české země, Erbenovu Kytici, pro nejširší čtenářstvo pak založil Národní kalendář, jehož 33 ročníků sám bedlivě redigoval, pořizuje do něho zejména co rok Přehled politických událostí.

Nákladem P-ovým vyšlo přes 500 spisů českých, některé z nich vycházejí stále v nových vydáních. P. byl muž mírný, rozvážlivého úsudku, odpůrce vší nabubřelosti a frasí, muž nevšedního vzdělání, vzácně poctivý a svědomitý. Zvláště však byl milovný čistoty a správnosti jazykové. Bedlivě čítal rukopisy knih jím vydávaných a vadné sám opravoval, sám také vykonával korrekturu věcí vysázených. Jako horlivý vlastenec byl i jinak činný v životě veřejném. R. 1848 byl členem Národního výboru, jehož prací se účastnil. V jeho domě a tiskárně vydávaly se Havlíčkovy Národní Noviny a později P. sám ucházel se o povolení k vydávání polit. listu, což však vládou bylo odepřeno. V l. 1861 až 1865 a zas později byl předsedou gremia praž. knihtiskařů, ještě později a do smrti své předsedou spolku čes. knihkupců. V době stíhání českých redaktorův P. byl první, jenž r. 1868 po zavedení porotních soudův jako vrchní porotce prohlásil nad obžalovaným redaktorem »Pokroku« výrok osvobozující. Vlídný v obcování vůbec, byl podřízeným v závodě svém pravým přítelem, v tísni rádcem, a jemu také všichni jeho pomocníci osvědčovali příchylnost, kdy závod již dávno byl přešel v jiné ruce. Literárně vystoupil s řadou překladů z polštiny (mimo jiné činohra Starý manžel od Kořeňovského) a z němčiny. S chotí Julií zplodil šest dcer a syna. Dcera jeho Milada provdala se za Jana Ottu, i přenechal r. 1870 tiskárnu svoji tomuto zeti, kterýž ji přivedl k novému, nebývalému rozkvětu.

3) P. Ladislav (* 1820 — † 15. květ. 1891 v Hradci Kr.), zařídil si vlastní tiskárnu v Trutnově, načež teprve r. 1856 přejal otcovskou tiskárnu královéhradeckou, v letech šedesátých i knihkupectví. Vydal zejména něco spisů pro mládež, některé sám z němčiny přeložil.

4) P. Stanislav (* 1825 — † 18. čna 1896 v Chrudimi), ujal se knihtiskárny chrudimské, zřídil vedle ní také knihkupectví, zabýval se tiskem »písniček« a vydával spisy Gallatovy (poprvé r. 1860: Humoresky ve verši a v proze).

Kromě těchto členů rodiny Pů. význačné působil

5) P. Ladislav ml. čili Jan, jak se podpisoval na rozdíl od otce svého P-a 3) (* 24. pros. 1848 v Trutnově — † 6. břez. 1893 v Hradci Kr.). Vychodil v Hradci normální školu a nižší reálku, v Praze studoval na reálce vyšší a na technice, chtěje se věnovati vědám technickým. Po všechny jeho studie provázel ho výtečný prospěch. Ale životní jeho směr byl změněn smrtí mladšího bratra (1866), určeného za dědice otcova závodu. Povoliv naléhání rodičův, s těžkým srdcem zanechal studií a vstoupil do knihkupectví otcova. Vyučiv se tu, odebral se k dalšímu vzdělání odbornému do závodu Brockhausova v Lipsku, načež pobyl několik let v pražském knihkupectví Grégra a Dattla. R. 1875 vrátil se do Hradce, o dvě léta později přejal otcovo knihkupectví, kteréž, oženiv se s Olgou, dcerou pražského strýce Jaroslava P-a, tak zvelebil, že zaujalo téměř prvé místo mezi závody toho druhu na českém venkově. Zároveň věnoval již pozornost záležitostem veřejným, hlavně obecním otcovského města, byl zvolen r. 1880 do zastupitelstva, r. 1884 do městské rady, r. 1885 za náměstka purkmistrova. Hlavně jeho zásluhou tamní reálné školy byly sestátněny, z jeho podnětu vystavěno nové (Klicperovo) divadlo, zřízeno městské museum, o něž do smrti pečoval, jeho zásluhou zbaven Hradec šosáckého kasina, útulku němectví a renegátství. Za hlavní však a téměř životní úkol vytkl sobě osvobození Hradce od tísnivých a volný rozvoj města dusících hradeb pevnostních — zrušení pevnosti. Tomu věnoval dvanáct let práce a namáhání úsilného, zápase s překážkami největšími, a za tuto myšlenku i život položil. Když všechno vyjednávání bylo skoncováno a když připraven již pro říšskou radu zákon o zrušení hradecké pevnosti, ve chvíli, kdy o výsledku dlouholetého úsilí referoval ve schůzi rady (3. břez. 1893), zachvácen byl v rozechvění mrtvicí a po dalších záchvatech skonal. Zvítěziv padl. Na jeho památku jedna z nových ulic nazvána třídou Pospíšilovou a usneseno, aby mu byl zbudován náhrobek z kamenů zrušené pevnosti. — P. byl muž vážné, hluboké povahy, pevného charakteru, břitkého vtipu, střídmý, činnosti neúmorné. Pilným studiem literatury, jazykův i filosofie nabyl vzdělání téměř universálního, sám pořizoval si výběr a namnoze i zpracování knih, jež vydával pod rozličnými pseudonymy, tak na př. Jan Karlík (Zlaté mládí, trojí vydání, Bajky Aesopovy, dvoje vydání, Francouzsko-česká konversační knížka), Pavel Volný (Bitva u Hradce Králové); znova zas vydal Komenského Orbis pictus v nákladné úpravě s obrázky v barvotisku, a chystal i jiné literární podniky. Asi půl roku před smrtí přejal také tiskárnu po zemřelém otci, spěchal, aby ji opatřil novými písmy a stroji, chystaje se zvelebiti a k novému rozkvětu přivésti závod někdy dědův, byl také označen za budoucího starostu města Hradce, tragická jeho smrť vše překazila.

6) P. Jaroslav, JUDr., syn P-a 2) (* 27. květ. 1862 v Praze), věnoval se studiu práv, jakkoli měl býti dědicem otcova knihkupectví a nakladatelství. Skutečně také držel je nějaký čas po smrti otce svého, konečně však rozhodl se pro povolání advokátské a zřídil vlastní kancelář. Vedle toho však jest činný i jinak a zejména jako náměstek předsedy »Ustřední Matice školské«, vynikaje pílí, zralou rozvahou, nepředpojatým úsudkem. IgHn.