Ottův slovník naučný/Pomník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pomník
Autor: Jindřich Fialka
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 196—197. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pomník

Pomník (lat. monumentum) v širším smysle slova jest každá význačná — monumentální — tvorba, v užším smysle znamení vztahující se buď k nějakým význačným událostem nebo k vynikajícím osobám. V širším smysle slova každá význačná stavba nebo význačné dílo umělecké — malířské nebo sochařské — jest p-em uměleckým nebo historickým, kterým zachována jest příštím věkům meta, k níž v té které době se dospělo a jakou zdatnost a vyspělost prokázalo lidstvo v tom neb onom odvětví. Literatura, hudba i jiné duševní tvorby mohou po sobě zanechati v určitých dobách své p-y. V užším smysle slova bývá p-em vyrozumíváno viditelné znamení vztahující se buď k jistým osobám nebo celým národům, po případě k osobitému ruchu, k důležitým příběhům nebo válečným událostem — vítězstvím nebo porážkám a t. pod. Stavěti p-y bylo zvyklostí již v šeré minulosti a podle vyspělosti národů, podle jejich vzdělání i moci, podle jejich krasocitu a umělecké dokonalosti i podle jejich duševního temperamentu byly p-y ty budovány. Nejstarším a nejjednodušším p-em byla větší či menší hromada kamenů a hlíny navršená nad hrobem vynikajícího muže — tumulus. U starých Keltů, Egypťanů, Isráélitův a j. zhusta se vyskytoval tento způsob p-ů; mnohdy spokojili se i balvanem kamene, na který někdy vytesali případný nápis neb i obraz vztahující se k tomu, k jaké památce byl p. zřízen. Vzdělaností národů zdokonalovaly se i p-y, poznenáhlu dáván jim urovnanější tvar; tak vznikly u Egypťanů pyramidy, později jako též u Assyrův obelisky, u Indů pagody, u Peršanů skalní plastické výtesy, u Řeků mausolea, u Římanů slavobrány a j. v. Kromě těchto p-ů zřizovaly se poprsí, po případě i celé postavy slavných mužů, které jsouce umístěny na případných podstavcích, stavěly se na příhodných místech buď v budovách, na ulicích neb na veřejných prostranstvích. S počátku p-y stavěly se jen vynikajícím mužům nebo na památku velikých událostí, později stávalo se poznenáhlu zvykem stavěti p-y na hroby zemřelých vůbec, které, poněvadž byly pořizovány soukromě, nevyrovnaly se svou nákladností p-ům veřejným. Charakteristickými p-y jsou na př. t. zv. morové sloupy, votivní studny, votivní kostely, vítězné sloupy, vítězné p-y, z nichž každý má býti viditelnou upomínkou na zběhší se význačné příhody své doby. Zásady, kterými jest se říditi při zakládání p-ů, jsou tyto: 1. P. odpovídejž mohutností svou významu památky, ke které se vztahuje. 2. Sloh p-u odpovídejž době i místu, kdy a kde událost ta se zběhla. 3. Podání budiž rázovité, prosté všech titěrností a jasné i vrstvám širším. 4. Nápisy buďte v jazyku místa, kde p. stojí. 5. Podoba a osobitý výraz budiž vystižen až do krajností a nebudiž nic cizorodého k soše připojováno, co nesouhlasí s charakterem osoby samé, nebo doby, v níž osoba ta žila. 6. Připojují-li se k vlastnímu p-u nějaké výjevy ze života, odpovídejtež ve všem skutečnosti. 7. Stojí-li socha na podstavci, budiž tento v přiměřeném poměru k soše a budiž přihlíženo k tomu, by podstavec podřídil se vlastní soše a nevynikal nad ni, spíše aby působil k tomu, by socha vynikala. Též i látka, z níž zhotoven podstavec, nebudiž cennější látky, z níž zhotovena socha. 8. Každý p. buď přiměřený okolí, na němž státi má. Fka.