Ottův slovník naučný/Polyporus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Polyporus
Autor: Ladislav František Čelakovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 189–190. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Choroš

Polyporus, choroš, habán, rod hub rouškatých (Hymenomycetes) a typický zástupce jednoho oddílu jich zvaného Polyporei (chorošovité). Jako u příbuzného rodu Trametes též u P. rouška povléká úzké rourky hustě pohromadě stojící, okrouhlé neb hranaté, s ostatním tělesem houbovým pevně srostlé. U obou spojení to způsobeno jest pletivem, které sestupuje mezi rourky a souvisí přímo s ostatním tělesem houbovým. Nicméně u P. spojovací toto pletivo i s rourkami má poněkud odchylnou povahu (často i barvu) od pletiva ostatní substance houbové, a v tom jest rozdíl od Trametes, kdež obě části všemi vlastnostmi svými se shodují. Rourky u P. jsou buď na zpodu význačného klobouku, a to buď pravidelného, okrouhlého, uprostřed nebo výstředně třeněm podepřeného, anebo do půlkruhu vyvinutého, po straně stopkatého nebo přisedlého, anebo rourky stojí na hořejší straně klobouku obráceně (zpodem) přirostlého neb korovitého tělesa plodního. Namnoze veliké houby, rozmanitého tvaru, obyčejně tuhé, houževnaté, povahy kožovité, korkovité nebo dřevnaté a pak několik let vytrvalé, každým rokem o jednu vrstvu na obvodě se zveličující. Vrstevnatost ta bývá pak u různých druhů více méně patrna. Zřídka jsou některé druhy masité a pak záhy (již v prvním roce) odumírají a uhnívají. Větší díl druhů, mezi nimi všecky víceleté, rostou na pních stromů žijících neb odumřelých, některé druhy na zemi. Jednoleté, pomíjivé druhy namnoze na podzim a v zimě se vyskytují, víceleté v každém ročním počasí. Z 300 druhů asi 200 jest středoevropských. — Nejdůležitější jest P. fomentarius L., ch. troudový, jehož klobouk podkovovitý, několik centimetrů tlustý a několik centimetrů až ⅓ m široký, nahoře pokrytý tlustou a tvrdou hladkou korou barvy šedé, koncentricky zbrázděný, dole nese rourky úzké, dlouhé, tvořící koncentrické zóny sprvu bělavé, pak rezavé. Substance klobouku mezi korou vrchní a rourkami na průřezu jeví se rezavou (jako rourky) a měkce vláknitou, plsťovitou. Roste na pních rozličných stromů listnatých, zvláště buků. Vláknitá substance klobouku poskytuje t. zv. hubku zápalnou č. troud a slouží též za prostředek krev stavící (v. Agaricus chirurgorum). Špatnější hubku poskytují druhy P. pinicola, igniarius a Daedalea quercina. Pamětihodný jest dále P. officinalis L., ch. lékařský, jehož půlkruhovitý, po straně (bez třeně) přirostlý klobouk má tvar velmi nepravidelný a velikost velmi rozmanitou. Význačný jest svou barvou bílou a rourkami vezpod klobouku krátkými, nažloutlými. Zevnější kora jest tvrdá a vnitřní pletivo masitě korkovité. Toto na jazyku sprvu sládne, pak silně a trvale hořkne. Obsahuje jakousi počišťující hmotu pryskyřičnou, pro kterou houba jest officinální (v. Agaricus albus). Také při krváceních se jí užívá jako prostředku haemostatického. Roste na modřínech a dováží se zvláště ze Švýcar, Francie a najmě z Ruska (na sibiřském modřínu). Zvláště když na témž kmeni několik exemplářů poblíž sebe se vytvoří a pak navzájem sroste, povstávají veliké, až 7 kg těžké houby. Méně důležitý, ale svým třeněm krvavě červenohnědým, lesklým, jakoby lakovaným, nápadný jest P. lucidus Fr., ch. lakovaný, rostoucí na odumřelých kmenech listnatých stromů. Kloboukem rozsáhlým, vějířovitým, bledě okrově hnědým, svrchu s četnými, přitisklými šupinami tmavšími a s excentrickým stonkem význačný jest P. squamosus Fries, ch. šupinatý, rostoucí též na odumřelých kmenech rozmanitých stromů listnatých. Z jedlých masitých druhů buďtež jmenovány P. ovinus, ch. ovčí, P. subsquamosus Fr., ch. příšupinatý, P. pes caprae Pers., kozí noha, P. confluens Fr., ch. splývavý, P. frondosus Fr., dubovník, a P. umbellatus Fr., oříš čili oříška. Tři posléze jmenované druhy mají plodnice složené, t. j. ze společného třeně neb hrbolu basálního vyrůstá několik třeňů, z nichž každý končí se svým kloboukem, po případě (jako u P. confluens) s druhými klobouky srůstajícím. P. frondosus Fr. má četné kloboučky okrouhlé, střechovitě nad sebou umístěné, jejichž třeně slity jsou dole v masitý třeň beztvarý. Kloboučky jsou 2,5 až 5 cm široké, po kraji řeřabaté neb laločnaté, vrásčité, šedohnědé zbarvené, dole s malými dírkami bílými. Roste na pních a kořenech stromův listnatých, zvláště dubu, od srpna do listopadu. P. umbellatus Fr. má bělavý třeň několikráte svazčitě rozvětvený, na zpodu 5 až 10 cm tlustý, o větévkách posledního řádu sotva 4 mm tlustých. Kloboučky 1,3—4 cm široké, okrouhlé, pupkaté, hnědavé, dole s nestejně velikými bílými dírkami. Trsy vážící až několik kilogramů rostou na pních a na zemi v lesích listnatých od srpna do listopadu. — Celá řada chorošů jest povahy parasitické a mnohé způsobují onemocnění, pak odumření a hluboko zasahující přeměny a rozklad dřeva. Tak účinkem choroše P. annosus smrky a borovice ve dřevě zčervenají a ztrouchnivějí, zjev, který na kmenech dubu, topole, vrby, ořešáka, hrušce a jabloni vyvolán bývá jiným druhem P. sulphureus, ch. sírožlutý. Působením P. igniarius na týchže stromech listnatých dřevo sprvu zhnědne, ale pak nabude barvy žlutavobílé. Dřevo takové jest velmi lehké, snadno se láme i drolí, i možno je rozetříti v prach. Účinkem kyseliny sírové a iódu dřevo takové zmodrá jako čistá cellulosa. lč.