Ottův slovník naučný/Polypi koráloví

Ottův slovník naučný
Polyphylla	Polypi koráloví	Polypi slimýšovití

Údaje o textu
Titulek:	Polypi koráloví
Autor:	Antonín Štolc
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 183–188. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Korálnatci

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.
Důvod nebo poznámka: doplnit obrázky, dva dvoulisty všité mezi stranami 184–185 a 186–187

Polypi koráloví či korálové (Anthozoa, Actinozoa, viz tab.), řád láčkovců (Coelenterata) ze třídy polypovitých (Scyphozoa). Zahrnuje živočichy výhradně mořské, ojediněle neb v trsech žijící. Na těle jedincově rozeznáváme tři části: část střední, čásť hoření či desku kolústní (peristom) a čásť dolní či desku nožní. Čásť střední bývá sloupcovitá, protáhlá neb více méně zkrácena, až značně stlačena. Deska ústní nese věnec tykadel a jest uprostřed proniklá ústy. Deska nožní slouží k upevnění jedince na podkladě, někdy (u tvarů volně v podkladě trčících neb ve vodě splývajících) nebývá zřetelná, splývajíc s částí střední, a tu pak bývá někdy proniknuta otvorem, t. zv. řitním (příkladem sasanky nepravé či Ceriantharia). Uvedené tuto tři části těla objímají dutinu t. zv. gastrovaskulární, dutinu to zažívací a oběhu. Dutina tato rozdělena jest na čásť střední a čásť obvodní. Čásť obvodní rozdělena jest přehřádkami (septa) na přihrádky či lože či prostory mezipřehrádkové, otvírající se do části střední. Dutina gastrovaskulární otvírá se ven prostřednictvím jícnu. Jest to rourovitá vchlípenina desky kolústní, jež má otvor vnitřní či dolní a otvor vnější či hoření, uvedená již ústa. Jícen a s ním i ústa bývají se stran (na pravo a na levo) smačklé. Stěny jejich v době klidu bývají v těchto směrech k sobě přimknuty, odstávajíce od sebe pouze na předu a na zadu. V místech pak, kde stěny odstávají, vyvinuty bývají žlábky (siphonoglyphy), jimiž vniká voda dovnitř těla. Rozeznáváme žlábek přední, někdy i zadní; zřídka bývají žlábky nezřetelny nebo nevyvinuty, nebo jich bývá několik. Věnec tykadlový skládá se buď z jednoho kruhu neb z několika kruhů soustředěných, v nichž tykadla střídavě jsou postavena a nejmladší jsou v kruhu nejzevnějším. Tykadla jsou vždy dutá, otevřená do dutiny gastrovaskulární. Pravidlem vždy jedno toliko tykadlo otvírá se do příslušné mu přihrádky či lože, řidčeji otvírá se do dutiny téže lože jedno tykadlo z věnce vnějšího a jiné z vnitřního (sasanky nepravé a čeleď sasanek pravých Stichodactylina). Tykadla bývají jednoduchá, protáhle kuželovitá neb až značně zkrácená, řidčeji bývají laločnatě rozdělena (pérovitá) neb až rozvětvena. Tykadla někdy otvírají se ven otvorem vrcholovým, někdy řadou otvůrků (sasanky nepravé). U jistých pravých sasanek jsou prý tykadla umenšena až na pouhé otvory, na t. zv. stomidie, s okraji z desky kolústní vzniklými. Přehrádky nebývají stejně veliké a stejně upravené. Rozeznáváme přehrádky veliké (makrosepta) a přehrádky malé (mikrosepta). Přehrádky veliké jsou dolním krajem upevněny na desku nožní, vnějším krajem na stěnu střední části těla, hořením krajem na desku kolústní a hoření částí vnitřního kraje na jícen. Přehrádky malé nedosahují jícnu i mohou býti mezi sebou opět různé velikosti. Jejich okraj vnitřní jest úplně volný, jinak jsou upevněny na desku nožní a stěnu střední části nebo na tuto a na desku kolústní. Přehrádky veliké bývají někdy nahoře provrtány a to otvorem při jícnu (vnitřní septostoma), někdy i otvorem při stěně tělní (vnější septostoma). Přehrádky buď všechny neb jen některé jsou nositelé jistých ústrojů: t. zv. mesenteriálních vláken a žlaz pohlavních. Vlákna mesenteriální (enteroidy) jsou v případě základním umístěna na hoření části volného okraje přehrádek, žlázy pohlavní pak v dolní části přehrádek. Vlákna mesenteriální jeví se jakožto žlaznaté ztluštěniny, vinoucí se po volném okraji přehrádek v záhybech více nebo méně četných. (Žlázy pohlavní patrny jsou jako ztluštěniny stěny přehrádek, často též v četných, shloučených záhybech se vinoucí. U některých sasanek vedle vláken mesenteriálních vyvinuty jsou ještě t. zv. (akontie. Jsou to vláknité útvary, jež složením svým srovnávají se s vlákny mesenteriálními, pod nimiž upevňují se jedním koncem svým na přehrádce. Vymršťují se snadno ven z těla buď otvorem ústním nebo zvláštními otvory ve stěně střední části těla, t. zv. (cinklidiemi. Tělo p-pů k-vých tvořeno jest ze tří vrstev: z vrstvy vnější (ektodermální), z vrstvy vnitřní (entodermální) a z vrstvy střední (mesodermální). Vrstva vnější tvořena jest z buněk epitheliálních, z nervstva a svalstva. Buňky epitheliální jsou obyčejné (obrvené neb neobrvené), žlaznaté, žahavé (nematoblasty) a citové (s brvou strmivou). Nervstvo umístěno jest na základě buněk epitheliálních, i skládá se z buněk rozvětvujících se v přejemné sítivo vláken nervových. Svalstvo uloženo jest při základě buněk epitheliálních a tvořeno jest z buněk vláknitě protáhlých. V případě, kdy jest vyvinuto nejúplněji, probíhá na střední části těla a na tykadlech podélně, na desce nožní a kolústní paprskovitě. Vrstva vnitřní tvořena jest z epitheliálních buněk jednobrvých, na jejichž základě jest umístěno nervstvo podobné upravené jako ve vrstvě svrchní a z jejichž základů vybíhají vlákna svalová. Vlákna tato probíhají okružně na desce nožní, na střední části, na desce kolústní, na tykadlech a na jícnu, jehož vnitřní stěna (tvořená z vrstvy vnější) jest vždy obrvena, avšak prosta svalův. Okružní svalstvo na okraji desky kolústní neb nahoře na části střední shloučeno bývá ve více neb méně mohutný svěrač (sphincter). Vrstva střední složena jest ze základní hmoty hyalinni, v níž uloženy hvězdovité buňky pojivové a elementy pochodící z vrstvy buď vnější nebo vnitřní. Přehrádky tvořeny jsou toliko z vrstvy vnitřní a střední. Svalstvo jejích pak tak jest uspořádáno, že na jedné straně přehrádky probíhá podélně, na druhé pak příčně. Svalstvo podélné bývá vyvinuto mohutněji. Jest shloučeno v lamellu silně záhybovitou tvořící nápadnou ztluštěninu, tak že přehrádka na průřezu příčném nabývá podoby praporce (praporec svalový). Vedle svalstva příčného a podélného bývá někdy na přehrádce vyvinuto ještě svalstvo šikmé. Toto vyplňuje dolní vnější kout přehrádky probíhajíc mezi deskou nožní a stěnou střední části tělní. Vlákna mesenteriální bohata jsou buňkami žahavými a žlaznatými, majíce podle toho úkol při usmrcování i zažívání pohlcené kořisti. Namnoze možno na vláknech těch rozeznávati čásť obrvenou a čásť žlaznatou. Ona prý pochází z vrstvy vnější, tato z vrstvy vnitřní. Často na příčném průřezu mají podobu trojlaločnou (střední lalok žlaznatý, oba krajní brvité). Žlázy pohlavní pocházejí z vrstvy vnitřní a uzrávajíce vnikají do vrstvy střední. V běžném výkladě mluvívá se o paprskovité souměrnosti těla p-pů k-vých, podle níž tělo vzhledem ke střední ose svislé lze rozděliti na paprskovité části mezi sebou shodné. Ve skutečnosti paprskovitá souměrnost vyskytuje se velmi zřídka (příkladem sasanka Gyrostoma), panuje pak souměrnost pravolevá neb i předozadní. U p-pů k-vých osmičetných nalézáme osm tykadel zpeřených, osm přehrádek a jeden žlábek jícnový přední. Dvě zadní přehrádky nemají žlaz pohlavních a mají jinak upravená vlákna mesenteriální než přehrádky ostatní, jež jsou plodné. Svalstvo podélné u všech přehrádek je tu na přední straně jejich. Vidno z toho, že u p-pů k-vých osmičetných panuje souměrnost dvojstraná vzhledem k ose předozadní (sagittální). U p-pů k-vých šestičetných, jejichž příkladem jsou sasanky pravé (Actiniaria), panuje vedle souměrnosti pravolevé též souměrnost předozadní (vzhledem k ose pravolevé či transversální). Tu jsou vždy dvě přehrádky k sobě sblíženy, tvoříce jeden pár, uzavírající vždy jednu přihrádku. Prostory obvodní, nalézající se mezi přihrádkami, zoveme mezipřihrádkami. Máme pak především šest prvních přihrádek. Z nich jedna jest přední a jedna zadní. Tyto obě zoveme též řídícími přihrádkami. Jim odpovídají žlábek jícnový přední a zadní, podélné svalstvo jejich přehrádek nalézá se pak na zevních stranách, totiž obrácených k mezipřihrádkám. Z ostatních přihrádek prvních umístěny jsou dvě na pravo a dvě na levo, svalstvo podélné jejich přehrádek jest pak na vnitřních stranách, totiž na stranách, jimiž přehrádky objímají dutinu přihrádky. Další přihrádky tvoří se vždy v prostorách mezipřihrádkových postupně v kruzích či cyklech vývojových. Jest zřejmo, že počet přihrádek ovládán tu počtem šest, i vyjádřen jest vzorcem 6 × 2ⁿ⁻¹, při čemž n značí počet kruhů vývojových. Tykadla odpovídají tu počtu přihrádek a mezipřihrádek (podle vzorce 6 × 2ⁿ) neb nikoliv. Tím pak, že některé přehrádky jsou jen částečně vyvinuty neb jinak vyvinuty či vůbec nevyvinuty, vznikají jiné poměry uspořádání těla a počet přihrádek jest ovládán číslem jiným než šest (na př. čeleď sasanek Paractiniae). U sasanek trsových (Zoantharia) nalézáme toliko souměrnost pravolevou. Jest tu především šest přihrádek hlavních. Z nich jest jedna řídící přední, žlábkem předním vyznačená, a jedna řídící zadní, dvě pak postranní na levo a dvě na pravo. Nové přihrádky pak objevují se postupně ve dvou protilehlých pásech, ležících mezi řídící přihrádkou přední a mezi předními postranními přihrádkami hlavními. U sasanek nepravých (Ceriantharia) jest rovněž provedena souměrnost pravolevá, však jiným způsobem než u sasanek trsových. Jest tu především přihrádka řídící přední (se žlábkem jícnovým) a za ní dva pásy postranní rozdělené přehrádkami protilehle párovitými tak, že nejmladší jsou nejzadnější. Přehrádky tyto jsou podle velikosti čtveré, z nich pak plodny jsou jen některé. Plodny jsou též obě přehrádky hlavní. Pokud se týče tykadel, rozeznáváme tu na předu jedno liché tykadlo okrajní a jedno ústní (obě odpovídají přihrádce řídící) a dvé pásů tykadlových na pravo a dvé na levo. Z pásů jsou jedny okrajní a druhé ústní, v každém pak pásu jsou tykadla sestavena ve čtyřech řadách. U korálů černých (Antipatharia) nalézáme především souměrnost pravolevou. Rozeznáváme u nich šest tykadel a šest hlavních přehrádek. Z přehrádek těchto jest dvé předních, dvé zadních a dvé postranních. Toliko postranní přehrádky jsou plodné. Vedle hlavních vyvinuty jsou ještě malé přehrádky vedlejší. Bývá jich čtyři neb šest i nalézají se jednak při hlavních přehrádkách zadních, jednak předních. Konečně u vyhynulých korálů čtyřčetných (Rugosa), soudíce podle přehrádek kostrových (o nichž níže bude pověděno), setkáváme se též se souměrností dvojstranou, avšak opět jinak provedenou. Jest tu především čtvero přehrádek prvotných: na předu přehrádka hlavní, na zadu přehrádka protilehlá a dvě proti sobě ležící přehrádky postranní. Tím rozdělen jest prostor daný na čtyři pásy, dva přední a dva zadní, jež opět jsou rozděleny přehrádkami druhotnými. V pásech předních tyto druhotné přehrádky jsou tím starší, čím jsou bližší prvotným přehrádkám postranním, kdežto v pásech zadních jsou tím starší, čím bližší jsou prvotné přehrádce protilehlé.

U p-pů k-vých v trsech žijících vyvinuto jest zvláštní pletivo trsové či coenosark, jež slouží jedincům trsovým jednak za podklad, jednak prostředkuje spojení mezi nimi. Na vytvoření jeho účastní se všecky tři vrstvy tělové, však podle skupin různě mohutně. U p-pů k-vých osmičetných jest nejmohutněji vyvinuta vrstva střední. Pokryta jest tence vrstvou vnější a proniklá více méně bohatě sítivem kanálů vrstvy vnitřní, spojených s dutinami gastrovaskulárními jedinců trsových. Podobně jest tomu u sasanek trsových, kde však vedle kanálů z vrstvy vnitřní nalézáme též kanály z vrstvy vnější, oboje pak pronikají i mohutně vyvinutou střední vrstvu jedinců trsových. U p-pů k-vých šestičetných pletivo trsové tvoří jednak zevně chodby, spojující jedince, jednak uvnitř sítivo kanálů vycházejících od chodeb i jedinců. Stěny chodeb i kanálů tvořeny jsou pak ze všech tří vrstev tělových rovnoměrně vyvinutých. Oporou trsů bývá kostra (coenenchym), jež však může býti vyvinuta i u tvarů žijících ojediněle. Kostra jest buď vápenitá neb rohovitá (z hmoty rohovině příbuzné, náležející do téže skupiny látek bílkovitých, do skupiny albuminoidů) nebo z obojího složená (u některých p-pů k-vých osmičetných). Kostra tvořena jest z buněk, jež hmotu kostrovou buď do vnitř těla svého ukládají, tak děje se převážně, nebo mimo ně (u korálů modrých, Helioporidae). Buňky kostrodárné pocházejí vždy z vrstvy vnější, od níž odlučují se buď na straně vnější, buď na straně vnitřní. V tomto druhém případě vnikají do vrstvy střední, obyčejně mohutně vyvinuté, i vytvořují tu kostru složenou z nesouvislých tělísek vápenných (sklerity neb spiculy u mnohých p-pů k-vých osmičetných) neb vláken rohovitých (případ vzácný, vyskytující se u rodu Hicksonia či Clavularia mezi p-py k-vými osmičetnými), neb z částic vápenných těsně k sobě okraji přimknutých (u korálů varhanových, Tubiporinae) nebo spojených v pevnou hmotu (příkladem korál červený, Corallium rubrum), V případě, kdy buňky kostrodárné odlučují se od zevnější strany vrstvy vnější, děje se tak na počátku na místě jediném a to na desce nožní. Vzniká tu pak kostra rohovitá (u některých p-pů k-vých osmičetných, jejichž příkladem jest rod Gorgonia) neb kostra vápenitá (u korálů šestičetných). Kostra rohovitá povstává na zpodině vznikajícího trsu, jak pak tento postupně vzrůstá, prodlužuje se dovnitř trsu, berouc s sebou kostrodárnou vrstvu vnější, až pak konečně tvoří pevnou osu trsu, objatou vrstvou kostrodárnou, původu vnějšího. Kostra vápenitá korálů šestičetných vykazuje poměry nejsložitější (o vyhynulých korálech čtyřčetných soudíme, že panovaly u nich poměry podobné). Vvtvořují ji buňky (calicoblasty), jejichž ústrojný obsah jest až na nesnadno znatelné stopy nahrazen uloženinami tělísek vápenných. Při podrobném zkoumání kostry lze rozeznati místa tmavá, paprskovitě se rozbíhající a podle jisté soustavy v kostře uložená. Jsou to místa se zbytky hmoty ústrojné, středy činnosti vápenatící (kalcifikační), od nichž zvápnatění vychází. Podle nich kostra rozděluje se na pásy vápenné podélné (t. zv. trabeculae) a pásy příčné, pásy to přírůstu či periodicky se opakující činnosti vápenatící. Kostra korálů šestičetných, máme-li tu na mysli především jedince (kostra jedincova bývá zvána kalichem), napodobuje tu uspořádáním svým uspořádání těla jedincova, nikoli však opakuje. Vzniká na zpodu desky nožní z několika souměrně k sobě položených středů kalcifikačních i vsunuje se ponenáhlu dovnitř těla jedincova, berouc s sebou všechny tři vrstvy tělové, jež pak pokrývají její součástky jakožto trojvrstvé blány obalné. Rozeznáváme na kostře především desku nožní (na rozdíl od měkké desky nožní jedincovy zoveme ji deskou kostrovou), přehrádky kostrové (sclerosepta, na rozdíl od měkkých přehrádek jedincových, jež označujeme názvem sarcosepta) a stěnu kostrovou (theca). Deska nožní kostrová jest umístěna na zpodu desky nožní jedincovy, přehrádky pak kostrové probíhaji středem přihrádek (loží) a mezipřihrádek (meziloží). Přehrádky kostrové střídají se tudíž s přehrádkami jedincovými (s přehrádkami měkkými) a liší se od nich jednak tím, že pokryty jsou třemi vrstvami tělovými, jednak tím, že nenesou nikdy vláken mesenteriálních, aniž žlaz pohlavních. Stěna kostrová proniká dutinu jedincovu v jisté vzdálenosti od stěny střední části jedincovy, jejíž výšky sice nedosahuje, nicméně však dává vznik prostoře mezistěnové (perimurální), jež objata jest oběma stěnami a do níž vnikají žebra (costae), prodlouženiny to vnějších okrajů přehrádek kostrových. Ještě o ostatních částech kostry. Středem dutiny jedincovy svisle proniká jednoduchý neb složený sloupek (columella). Mezi sloupkem a přehrádkami kostrovými zdvihají se tyčinkovité útvary t. zv. pali, spojení mezi sousedícími přehrádkami kostrovými prostředkují příčky (synapticula) sestavené nad sebou, někdy i za sebou nebo nepravidelně. I tyto části kostry pokryty jsou za živa jedincova trojvrstevnými blanami tělovými. Někdy dolení čásť stěny jedincovy kryje přístěna (epitheca) splynulá na základě s kostrovou deskou nožní. Někdy stěna kostrová vyvinuta není a bývá někdy nahrazena pastěnou (pseudotheca), tvořenou totiž příčnými prodlouženinami přehrádek kostrových, nikoliv vlastními středy kalcifikačními. Zmínky ještě zasluhují t. zv. tabulae (přepážky). Jsou to přepážky úplné neb neúplné, vice méně souběžné s kostrovou deskou nožní. Oddělují od sebe prostory prázdné, jedincem opuštěné. Tento vytvořuje je periodicky, v době činnosti kalcifikační, střídající se s dobou jinou, pravděpodobně pohlavní. Je-li tomu tak, sluší činnost kalcifikační vykládati jakožto obměnu nepohlavního množení dělením, jež 1. omezeno jest na vrstvu vnější, 2. děje se periodicky ve směrech metamerických (ve směrech přepážek), antimerických (ve směrech přehrádek kostrových) a perimerických (ve směru stěny kostrové), 3. jehož produkty, buňky se oddělující, podléhají kalcifikaci či zvápnatění. Jest vidno, že uspořádání kostry korálů šestičetných vzhledem k uspořádání těla jedincova velmi jest vhodné. Dovoluje tomuto z kostry se vysunovati, posunovati se se starších částí kostry na mladší. To děje se v době činnosti kalcifikační, v době pak, kdy činnost tato se neděje, jedinci sedí na přepážkách nejmladších. Mezi korály šestičetnými jest však oddělení (Perforata), u něhož pásy vápenné kostru tvořící nepřikládají se místy těsně k sobě, zanechávajíce tak mezery, jež jsou proniklé otvory, jejichž okraje vyloženy jsou všemi třemi vrstvami tělovými. Zřejmo, že jedinci v takovém případě nemohou se z kostry vysunovati, aniž byla porušena souvislost měkkých stěn těla v místech otvorů. Tabulae vyskytují se také u p-pů k-vých osmičetných (u korálů varhanových) a mají tu jistou důležitost palaeontologickou, poněvadž na základě jich soudíme na příbuznost jistých vyhynulých korálů (t. zv. Tabulata) s p-py k-vými osmičetnými. Zbývá ještě poznamenati, že u korálů šestičetných trsových vedle kostry jedinců vytvořená kostra pletiva trsového, celistvá neb pórovitá, pochází podobně jako kostra jedinců ze vnější vrstvy tělové. Zmínky ještě zasluhují nepravé přehrádky kostrové u korálů modrých (Helioporidae). Zde jedinci mají úpravu těla význačnou pro p-py k-vé osmičetné, totiž osm zpeřených tykadel a osm přehrádek. Sedí však na trsu v lůžcích, opatřených pravidlem dvanácti přehrádkami kostrovými. Přehrádky tyto povstaly splynutím a částečným rozrušením dvanácti kanálů trsových vápennou kostrou objatých, nad nimiž jedinci vypučeli. — U p-pů k-vých není zvláštních ústrojů smyslových. Význační jsou velikou stažitelností těla. Tykadla v klidu rozložená za podrážděni přikládají se buď k ústům, buď se zkracují neb se vtahují dovnitř těla, deska kolústní se stahuje i vtahuje s tykadly do vnitř těla a čásť střední (působením statného svalstva podélného) značně ve směru svislém se zkracuje. Svalstvo šikmé přehrádek spolupůsobí při pohybech desky nožní. Pohyby těla dějí se sunutím desky nožní, řidčeji pomocí tykadel. Většina p-pů k-vých je připevněna na předmětech neživých neb živých neb trčí volně v podkladu. Některé tvary mohou plovati. Tak sasanka Gonactinia plave ústy ku předu za veslovacích pohybů ramen. Čeleď sasanek pravých Minyadidae jest uzpůsobena k životu splývavému při povrchu vodním. Ústa jsou pak dole a deska nožní nahoře, i jest upravena v plovák, vydutý, vyplněný vzdušným chitinovitým tělesem a otvírající se na venek otvorem hořením, jenž zvláštním svěračem může býti úplně sevřen.

Dýchání děje se u p-pů k-vých celým tělem. Tak zvané žábry u sasanek trsových (Zoanthidae) jsou záhybovité prodlouženiny jícnové, upevněné na přehrádkách a sloužící spíše při zažívání. Při dýchání slouží též žlábky jícnové, přivádějící stálý přívod vodní. Žlábky jícnovými přiváděna jest také drobná potrava. Větší kořist chápána jest tykadly, omračována jest buňkami jejich žahavými, přiváděna k ústům a pomocí svěravých pohybů jícnu dopravována do dutiny gastrovaskulární, kdež děje se zažívání. Zjištěno trávení všech tří látek potravních: bílkovin, uhlohydrátův i tukův. Trávení děje se mimobuněčně i nitrobuněčně (intracellulárně), totiž jednak pomocí šťav vylučovaných do dutiny gastrovaskulární buňkami vnitřní vrstvy tělní, jednak pohlcováním částic potravních buňkami těmito a trávením jich v plasmě těchto buněk. Buňky vnitřní vrstvy chovají někdy souživné řasy (Zooxanthelly). Potravní zbytky vyvrhovány jsou ven ústy. Dosud nezjištěno, zdali též otvorem „řitním“, u jistých sasanek se vyskytujícím, ač jsoucnost tohoto otvoru tvarozpytně velmi jest významna. O činnosti vláken mesenteriálních byla již nahoře učiněna zmínka. U p-pů k-vých není zvláštních ústrojů vyměšovacích. Někteří pokládají otvory na tykadlech a cinklidy za otvory vyměšovací (exkreční).

Množení u p-pů k-vých jest nepohlavní a pohlavní. Nepohlavní množení děje se pučením n. dělením. Dělení děje se jednak v rovině svislé, jednak v rovině vodorovné. Tento druhý způsob zjištěn u některých sasanek pravých (Gonactinia) a některých korálů šestičetných (Fungia). Jedinec rozděluje se tu na jedince dolního a hořeního, jenž od dolního se odděluje a později na podklad připevňuje. Dolní jedinec doplňuje se regenerací i může opět podobným způsobem množiti se. Připomíná to způsob množení u medus polypovitých prostřednictvím t. zv. strobily jednoterčové (monodiskové), ač není tu rodoměny. Zvláštní způsob množení nepohlavního děje se u některých pravých sasanek t. zv. lacerací. Čásť těla při základě povléká se odměskem, odděluje se a zakulacuje, načež vzniká z ní ponenáhlu jedinec nový. Tento způsob pomnožení lze odvoditi od schopnosti regenerační, u sasanek značným stupněm vyvinuté. Neúplným oddělením a pučením, při němž vypučenec se neodděluje, povstávají trsy. Na trsech děje se pučení pravidlem na kanálech pletiva trsového. Sasanky pravé i nepravé žijí ojediněle, korálové čtyřčetní žili buď ojediněle, buď v trsech, korálové černí jen v trsech, ostatní skupiny převahou v trsech. U p-pů k-vých osmičetných žije ojediněle čeleď Haimeinae (rod Haimea množí se pouze pohlavně), u korálů šestičetných mnozí z čeledi Turbinolidae a Fungidae, u sasanek trsových rod Sphenopus.

U některých p-pů k-vých panuje dvojtvárnost. Mezi p-py k-vými osmičetnými zvláště význačno to jest u mořských per (Pennatulidae). Tu vedle velikých pohlavně dospívajících jedinců nalézáme jedince malé, pohlavně nedospívající (se dvěma přehrádkami neplodnými), t. zv. siphonozooidy. Účelem jejich jest udržovati stálý pravidelný oběh vodní v trsu. Voda vchází tu do dutiny velikých jedinců, probíhá kanály trsovými a vychází ven dutinami jedinců malých. Zajímavo jest srovnati tento způsob oběhu vodního se způsobem oběhu vodního u hub. Jiná dvojtvárnost panuje u některých korálů černých. Tu rozeznáváme jedince neplodné či gastrozooidy (s ústy, dvěma tykadly a šesti přehrádkami) a jedince plodné či gonozooidy (bez úst, o dvou tykadlech a jediné přehrádce plodné). Obojí povstali z jedinců, z nichž každý se rozdělil dvěma rovinami rovnoběžnými s osou předozadní tak, že z každého takového jedince povstali tři: jeden prostřední neplodný a dva plodní postranní.

P-pové k. jsou převážnou většinou pohlaví odděleného, jak ojediněle žijící, tak i v trsech žijící. Vajíčka i buňky chámové, když dozrály, protrhují stěnu přehrádek i dostávají se do dutiny gastrovaskulární. Zde děje se oplození a obyčejně i vývoj, do stavu larvy neb až do mladých jedinců, načež larvy nebo mladí jedinci dutinu gastrovaskulární ústy opouštějí. U některých arktických sasanek pravých nalezena byla zvláštní plodiště (vnitřní neb i vnější), v nichž děje se vývoj mláďat. Larvou jest tu planula, význačná pro láčkovce vůbec. Jest to tvar obrvený, dvojvrstevní. Způsob povstání dvojvrstevnosti dosud jest sporný, patrně však rozmanitý. Po čase volná larva usedá, tvoří se dutina gastrovaskulární, povstává jícen nahoře vchlípením, tykadla vychlípením všech tří vrstev, přehrádky vchlípením vrstvy vnější, sledovaným vrstvou střední. U p-pů k-vých osmičetných všechny přehrádky a podobně všechna tykadla povstávají zároveň. U p-pů k-vých šestičetných vytvoření přehrádek a tykadel jest pochodem valně složitým. Prvních dvanáct přehrádek povstává souměrně k ose předozadní, vždy jedna na pravo a druhá protilehle na levo, však v pořadu postupném dosud sporném. Pak teprve seřazují se přehrádky tyto párovitě a souměrně i k ose pravolevé. Ostatní přehrádky vytvořují se již hned párovitě (vždy v mezipřihrádkách) a to všecky přehrádky jednoho cyklu skoro zároveň. Prvních dvanáct tykadel povstáním svým odpovídá povstání prvních přehrádek. Nejdříve vzniká zadní tykadlo liché (sedící později nad zadní přihrádkou řídící), jež s počátku velikostí svou ostatní převyšuje. Později teprve prvních dvanáct tykadel nabývá souměrného seřazení definitivního. Povstání a seřazení ostatních tykadel opět je složité. Pokud se týče tykadel téhož cyklu, povstávají vždy dvě v jedné mezipřihrádce, těsně u sebe. Jedno z nich stává se tykadlem nové mezipřihrádky, druhé pak zatlačuje sousedící tykadlo předešlého cyklu, stává se na místě něho tykadlem nové přihrádky, kdežto zatlačené tykadlo stává se tykadlem nové sousední mezipřihrádky. U sasanek nepravých vyskytuje se pozdější stav larvový, prvními tykadly opatřený, zvaný arachnactis. U sasanek trsových, v příčině té málo ještě prozkoumaných, vyskytují se dva starší stavy larvové (larvy Semperovy), jeden s podélným pásem obrveným a druhý s příčným pásem obrveným. Vývoje korálů černých dosud neznáme. P-pové k., ač nevynikají velikostí těla (rod Haimea na př. dosahuje jen 4 mm, sasanka Myriactis až přes 50 cm), mohou, žijíce v trsech, vytvořiti obrovské spousty vápenné. Tak bylo v dobách předvěkých a děje se dosud (viz Korálové ostrovy a útesy). Nejvíce jich žije v mořích teplých, mnozí vynikají krásou barev neb úhledností kostry, jež slouží v některých případech k výrobě ozdobných předmětů (viz Korál). Někteří pěkně světélkují (mnohá mořská péra). Mladá stadia některých sasanek bývají cizopasníky medus, sasanka Adamsia palliata žije souživně s rakem poustevnickým (Eupagurus Prideauxi) obývajícím schránky plžů.

P-pové k. jsou skupinou velmi starou, žili již v prvohorách, v nichž kvetli a zahynuli korálové čtyřčetní. Studium p-pů k-vých jest důležito ve směru vývoje tvarového jiných skupin živočišných. Od nich a příbuzných jim medus polypovitých počínaje lze vyložiti stavbu těla ostnokožců. Podněty základní dávají k tomu ústrojnost a poloha jistých ústrojů (na př. žlaz pohlavních), způsoby kalcifikace, dělení v rovině vodorovné a vývoj prostřednictvím strobily (u medus polypovitých). Značný význam by měly v tom ohledu poměry pohlavní udané R. Hertwigem u jedné sasanky žijící v okeánu Tichém (Aulorchis paradoxa). Zde žlázy pohlavní na jedny umenšené vzhledem k přehrádkám se osamostatnily a mají i samostatný vývod ústící na desce kolústní blíže úst. Způsob povstání gastrozooidův a gonozooidův u korálů černých poskytuje jedno východisko k řešení otázky původu pravé dutiny tělní či coelomu (otázka coelomisace). Konečně dvojstraná souměrnost a způsoby přehrádkování u sasanek nepravých, u korálů černých a zvláště u korálů čtyřčetných vedou k myšlence (poprvé vzhledem k sasankám nepravým od E. van Benedena vyslovené) odvozovati povstání živočichů článkovaných (segmentovaných) od živočichův ústrojnosti příbuzné té, jež se jeví u jmenovaných tří skupin p-pů k-vých.

Do r. 1886 známo bylo 3580 druhů, z nichž asi polovice vyhynulých. Soustavně děliti lze p-py k-vé na těchto pět skupin: 1. Alcyonaria, p. k. osmičetní (sem též čeleď Helioporidae a mnozí z vyhynulé skupiny Tabulata); 2. Actiniaria, sasanky pravé (zahrnuje p-py k-vé šestičetné bez kostry); 3. Hexacoralla či Madreporaria, korálové šestičetní (zahrnuje p-py k-vé šestičetné s kostrou); 4. Zoantharia, sasanky trsové (význačný rod Zoanthus, ovšem též rod Gerardia, dříve ke korálům černým kladený); Ceriantharia, sasanky nepravé (jediná čeleď Cerianthidae), Antipatharia, korálové černí; 5. Tetracoralla či Rugosa, korálové čtyřčetní.

Literatura: Lacaze-Duthiers, Histoire naturelle du Corail (Paříž, 1864); Milne-Edwards et Haime, Histoire naturelle des Coralliaires ou Polypes proprement dits (Pař., 1857—60, 3 sv.); Kunth, Das Wachsthumsgesetz der Zoantharia rugosa und über Calceola sandalina („Zeitschr. geol. G.“, 1869); Kölliker, Anatomisch-systematische Beschreibung der Alcyonarien (Frankf., 1872); Dybowsky, Monographie der Zoantharia sclerodermata rugosa („Arch. f. d. Naturk. Liv-, Esth- und Kurlands“, 1874); Klunzinger, Die Korallenthiere des Rothen Meeres (Berl., 1877—1879, 3 d.); O. a R. Hertwigové, Die Actinien anatomisch und histologisch mit besonderer Berücksichtigung des Nervensystems untersucht („Jenaische Zeitschr.“, 1879); Kölliker, Report on the Pennatulida (Voyage of the Challenger vol. I., part. II., Londýn, 1880); R. Hertwig, Die Actinien der Challenger-Expedition (Jena, 1882); Andres, Le Attinie (Fauna u. Flora des Golfes von Neapel, 1884); Kovalevsky et Marion, Documents pour servir à l’histoire embryogénique des Alcyonaires (Ann. Mus. Marseille, 1884); Heider A. v., Korallenstudien („Zeitschr. f. wiss. Zool.“, 1886); Koch G. v., Ueber das Verhältniss von Skelett und Weichtheilen bei den Madreporen („Morph. Jahrb.“, 1887); Koch G. v., Die Gorgoniden (Fauna u. Flora des Golfes von Neapel, 1887); Koch G. v., Die Antipathiden des Golfes von Neapel (Mitth. d. zool. Stat. Neapel, 1889); Boveri, Ueber Entwickelung und Verwandtschaftsbeziehungen der Actinien („Zeitschr. f. wiss. Zool., 1890); Fowler, The anatomy of the Madreporaria („Quart. journ. of micr. sc.“, 1885—88, 1890); Murrich, Contributions on the morphology of the Actinozoa („Journ. Morph.“, 1891); Chapeaux, Recherches sur la digestion des Coelentérés („Arch. zool. exp. et gen.“, 1893); Calgreen, Ueber die Gattung Gerardia (Ac. sc. Stockholm, Compt. rend. des trav. 1895); Faurot, Etudes sur l’anatomie, l’histologie et le développement des Actinies („Arch. de zool. expér. et gén.“, 1895); Koch G. v., Das Skelett der Steinkorallen (Festschr. Gegenbaur, Lip., 1896); Maria M. Ogilvie, Microscopic and systematic study of madreporian types of Corals („Phil. Trans.“, 1897); E. van Beneden, Les Anthozoaires de la „Plankton-Expedition“ (Ergebn. der Plankton-Expedition, Kiel a Lips., 1897); Appelhöf, Studien über Actinien-Entwickelung (Bergens Mus., Aarborg f. 1900); Yves Delage a Edg. Hérouard, Traité de zoologie concrète. Les Coelentérés (Paříž, 1901). Šc.