Ottův slovník naučný/Polynésané

Ottův slovník naučný
Polyneikés	Polynésané	Polynésie

Údaje o textu
Titulek:	Polynésané
Autor:	Ludvík Tošner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 180–182. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Polynésané

Polynésané, skupina kmenů malajského původu, obývajících většinu ostrovů roztroušených v Tichém okeáně asi mezi 180° v. d. Gr. a 109° z. d. Gr. s výjimkou ostr. Fidžijských. Nejjižnější jejich sídlo jest Nový Zealand, na s. pak sahají asi ke 30° s. š., na j. i na s. vyvinuly se 2 kmeny polynéské následkem svého osamocení osobitě a od ostatních dosti rozdílně, totiž na Novém Zealandě Maoriové a na Havajských ostrovech Kanakové. Hlavní tělesné znaky P-nů jsou: brachykefalní lebka, zploštělý nebo zahnutý nos rázu semitského, malé čilé a vodorovně ležící oči, souměrná ústa, silné rty, hrubé, smyslné rysy obličeje, dosti jemné, namnoze vlnité až kadeřavé vlasy a většinou krásný vzrůst, avšak ne příliš statný. Výška těla velice se kolísá, patrně následkem nestejné výživy, čelo jest nízké, vlasy černé až kaštanové, pleť světle hnědá s různými odstíny. Oděv obmezuje se na několik málo kusův. Nejužívanější oděvní látkou jest tapa, upravená to kůra rozličných stromů, na některých ostrovech obyvatelé dovedou tkáti i látky z rostlinné tkáně. Muži nosí pouze pás zvaný maro, bohatší pak mimo to také plášť, ženy oblékají si místo pasu krátkou suknici, přes kterou bohatší přehazují si vrchní šat podobný shawlu. Děti chodí až do pohlavní vyspělosti úplně nahé, obuvi vůbec není. Rozmanitě a s velikou oblibou P. se zdobí a šperčí. Zvláště v té příčině vytknouti dlužno tétování, které nikde není tak vyvinuto jako v Polynésii, kromě toho se tělo natírá kokosovým olejem a maluje červeně, černě a bíle. Vlasy nosí buď rozpuštěné nebo česají je v chochol, který zdobí péry, květinami i jakýmsi turbanem z látky nebo listí. Na jižních ostrovech i vlasy se barví. Nos se provrtává zřídka, uši však velmi hojně, všeobecně nosí se nákrčníky a náramky z rozmanitého materiálu, za ozdobu slouží mušle, želvovina, zuby, kosti, semena a zvláště květiny a péra, ze kterých namnoze robí se celé pláště. Neobyčejná jest hojnost a rozmanitost polynéských zbraní, ačkoliv užívání kovů úplně jest neznámo. Kopí pečlivě uhlazená a ozdobená mají hroty ze zubů žraločích, z kostí, ostnův atd. Vedle nich jest hlavní zbraní kyj nejrozmanitějších podob a válečná sekera s ostřím z kamene nebo mušle. Naproti tomu nepatrný význam má luk, z dřevěných hůlek a kokosových vláken pletou se brnění a přílby, štítů neužívá se však nikde. Za obydlí slouží čtyřhrané chyše se střechami podobnými převrácenému člunu, pokrytými palmovými listy, větvemi nebo rákosím, stěny pak vyplněny jsou rohožemi a třtinovím. Tyto domy nejsou nikdy vysoké, avšak druhdy značně dlouhé, uvnitř rozděleny jsou rohožemi na několik oddělení, podlaha pak jest rovněž rohožemi kryta, čestné místo domu jest u prostředního pilíře. Vesnice leží nyní vesměs na březích, avšak četné stopy ukazují k tomu, že dříve bývaly i uvnitř ostrovů. Nejdůležitějším domácím nářadím jsou rohože a koše, dále skříně, stojany, podhlavničky, vějíře, hřebeny atd., naproti tomu hliněného nádobí vůbec není. Potrava jest většinou rostlinná, hojně jedí se i ryby a krysy, bohatí živí se vepřovým masem, zvěře jest veliký nedostatek. Pokrmy se nevaří, nýbrž dusí a pekou a solí mořskou vodou. Lidojedství bylo dříve zajisté rozšířeno po celé Polynésii, dnes však vyskytuje se jen ojediněle. Velice se rozšířil tabák, oblíbený opojný nápoj jest t. zv. ava. Základním rysem povahy P-nů jest rozmarnost, nestálost a bezstarostnost, avšak i krutost a úkladnost. Z neřestí jejich nejhorší jest veliká nemravnost, vraždění dítek a náklonnost ke krádeži a lidojedství. Nadání jejich většinou se přeceňuje následkem toho, že přizpůsobili se rychle evropským způsobům a vzorům. Řeč jejich náleží k jazykům malajským a dělí se v přečetná nářečí, namnoze velmi od sebe odchylná, tak že obyvatelé různých souostroví jen nesnadno si rozumějí.

Hlavním pramenem výživy P-nův jest zemědělství, které provozuje se na všech ostrovech, ovšem v rozmanité míře a způsobe. Někde obmezuje se na pěstování chlebovníka, kokosové palmy a rostliny taró, jež provozuje se namnoze na terasách uměle zavlažených. Jinde vedle toho pěstuje se i yams, pisang, cukrová třtina, bataty atd., místy jsou zřízeny skutečné zahrady s ozdobnými květinami a stromovím. Známo jest i hnojení, avšak jediné hospodářské nářadí jest rýč. Hlavním předmětem chovu dobytka jest vepř, na většině ostrovů pak již před příchodem Evropanů chovali slepice a psy. Důležitým a oblíbeným zaměstnáním jest rybářství, které provozuje se sítěmi namnoze značné velikosti, udicemi z kostí, lastur nebo dřeva a oštěpy, zhusta loví se ryby v noci při světle pochodní. Na Havajských ostrovech jest umělý chov ryb a pravidelné rybnikářstvi, na mělčinách chytají se raci a při pobřeží trepang. — Toto čilé rybářství a pak i vůbec blízkost moře vedly u P-nů k velikolepému rozvoji plavby a loďařství, jak tomu není u žádného jiného z národů primitivních. Čluny vyznačují se důkladností a rychlostí, plachty jsou třírohé a z rohože zhotovené, každý člun má naběračku k čerpání vody, veliké čluny pak mají postranní plavidla pomocná, která zabraňují převrhnutí. Za plavby P. řídí se hvězdami a úhlem, v němž protíná člun hřebeny mořských vln, mimo to zhotovují se z hůlek a kaménků jakési prajednoduché mapy. Následkem této důležitosti loďařství tvoří tesaři zvláštní, vysoce ctěný stav. Kromě toho velmi rozšířeným řemeslem jest zpracování tapy a pletení. — Samostatné výtvory umění výtvarného jsou v Polynésii řídké, za to velice rozšířen jest jakýsi umělecký průmysl. Ornamenty zdobící výrobky polynéské jsou sice jednoduché, avšak velice pečlivě provedené, pravidelně vyskytují se mezi nimi ozdoby figurální. Tance P-nů jsou velmi půvabné a původní, tak že rozšířily se i k národům sousedním. Hudba jest málo rozvinuta, za to zpěv dlužno pokládati za oblíbenou zábavu národní. Hlavní hudební nástroje jsou bubny, hotovené z části z kmenů stromových a bambusové třtiny, pak flétny z bambusu a lasturové trouby. Básnictví splývá dosud úzce s hudbou, ačkoliv vyskytují se i skutečné básně epické.

Poměry společenské a náboženské jsou poměrně jednoduché. Všude polynéské kmeny dělí se nejméně na 3 ostře od sebe oddělené kasty: šlechtu, svobodníky a otroky. Nejvyšší hodnosti jsou v rukou šlechty, ze které vychází také král nebo hlavní náčelník. Vláda provozuje se despoticky, ačkoliv šlechta mívá vždy na ni jakýsi vliv. Lid jest povinen vojenskou službou, ačkoliv někde bývají k ní najímáni žoldnéři cizí. Státní celky mají rozmanitou velikost, zahrnujíce buď jen jednotlivé vesnice nebo celá souostroví. Ženy zaujímají postavení nízké, život rodinný jest nepořádný, vraždění dítek všeobecně rozšířeno a mravnost chatrná. Ve veliké vážnosti jsou kněží, jejichž úřad jest dědičný, chrámy vznikly bezpochyby z původních pohřebišť, veliké jest množství model. Zvláštním článkem náboženským jest t. zv. tabu, jež věci, na kterých spočívá, činí svatými a nedotknutelnými. Tabu mohou dotekem rozšiřovati kněží a nejvznešenější osoby, ne však ženy a lid, tak že každý kmen dělí se ostře na osoby touto mocí obdařené a na osoby jí nemající. Křesťanští missionáři působí mezi P-ny od r. 1797, avšak po šťastném začátku s výsledky dále jen nepatrnými. Teprve v třicátých letech XIX. stol. zřízeny větší křesťanské osady, zvláště na ostrovech Cookových, Tonga a Samojských. Dnes většina P-nů jest křesťanská, ačkoliv jen zevně, na v. převládají missie katolické a na z. evangelické.

Od objevení Polynésie počet jejích domorodců úžasně se zmenšil, celé kmeny pak blízky jsou úplnému vyhynutí. Příčinou toho jsou zhoubné války, vyhánění plodů, vraždění dítek, nemoci a j. Dnes možno odhadovati počet P-nů na 190.000, z čehož po 40.000 připadá na Kanaky a Maori.

Do nynějších svých sídel P. přišli ze záp., bezpochyby z Moluk, jak svědčí i ústní jejich podání. Nejdříve stanuli na souostr. Tonga a Samoa, pak v V. stol. na Marquesách, r. 1100 na Tahiti, r. 1200 na souostroví Raratonga, r. 1500 na Novém Zealandě a r. 1700 na Chathamu. Při tom ovšem mísili se s jinými plemeny. — Srv. Quatrefages, Les Polynésiens et leurs migrations (Pař., 1866); Lesson, Les Polynésiens (t., 1880); A. Fornander, An account of the Polynesian race (Lond., 1878—86, 3 sv.). Tšr.