Ottův slovník naučný/Polychaeta

Ottův slovník naučný
Polyhymnia	Polychaeta	Polycholie

Údaje o textu
Titulek:	Polychaeta
Autor:	Antonín Štolc
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 174–178. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mnohoštětinatci

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.
Důvod nebo poznámka: doplnit obrázky, dva dvoulisty všité mezi stranami 174–175 a 176–177

Polychaeta (mořští červi štětinatí, viz tab.), řád červů kroužkovitých (Annulata) z podtřídy štětinatých (Chaetopoda). Tělo jejich jest většinou nepříliš veliké, někdy však veliké (někteří z čel. Eunicidae, na př. Halla parthenopeia skoro 1 m) neb až drobné (na př. Fabricia sabella 6—8 mm). Tělo bývá protáhlé, mnohočlené neb až krátké, široké a o menším počtu článků. První článek, hlava, jest jinak upraven než ostatní, též poslední článek (anální) různívá se úpravou od ostatních. Články ostatní jsou úpravy buď stejné neb různé. V tomto případě pak rozeznáváme různé odstavce těla. Zrůzněnost trupu na odstavce jest zvláště patrná u tvarů bydlících v rourkách a může jíti potud, že konec těla jest nečlánkován a bez přívěsků (čeleď Hermellidae). V častých případech jeden neb více článků trupových připojuje se či splývá s hlavou sloužíce zejména při úpravě úst. První článek, hlava, skládá se z laloku čelního (prostomium) a z laloku ústního (peristomium), i vyniká buď lalok čelní (Phanerocephala) neb lalok ústní (Cryptocephala). Lalok čelní bývá sídlem zvláštních přívěsků: tykadel a makadel. Tykadel, vláknitých a více méně dlouhých to útvarů, bývá počet různý: jedno, dvé, tři (dvě postranní a jedno, patrně dvojité, střední), až větší počet. Makadel bývá dvé i bývají vyvinuta více méně mohutně. V některých případech jsou méně neb více rozdělena neb rozvětvena a slouží vedle citové činnosti též k získávání potravy a při dýchání. V jistých případech u tvarů v rourkách žijících jedna neb dvě větve jsou upraveny ve víčka, jimiž lze rourku uzavříti. Též lalok ústní bývá nositelem zvláštních přívěsků citových, t. zv. tykadlových vláken cirrových, a nosívá někdy i štětiny jako články trupové. Články trupu bývají po obou stranách opatřeny ústroji sloužícími především pohybu, t. zv. komolci nožními (parapodia). Jsou to vychlípeniny stěny tělní, žláznaté, svalnaté i opatřené bohatou sítí cévní. Komolce nožní jsou v případě typovém po každé straně dvojité čili dvojvětevné. Rozeznáváme větev hoření (notopodium) a větev dolení (neuropodium). Komolce nožní jsou nositeli ústrojů sloužících při pohybu, t. j. štětin, dále ústrojů citových, t. j. vláken cirrových, a někdy i ústrojů sloužících při dýchání, t. j. vláken žaberních. Komolce nožní bývají podoby různé, kuželovité u tvarů lezoucích, ploutvovité u tvarů plovoucích. Jsou buď mohutně vyvinuty neb více méně zjednodušeny (v některých případech větev hoření vyvinuta není), až splynulé se stěnou tělní, neb vůbec nevyvinuty. Štětiny P-aet vynikají mnohostí (odtud název těchto červů) i pŕerozmanitou úpravou. Pomáhají nejen při pohybu, nýbrž mohou býti i zbraní. Shloučeny jsou buď ve svazcích anebo jsou seřazeny v radách příčných, čemuž odpovídá i úprava nesoucích je větví komolců nožních. Řady příčné mívají postavení postranní, však v případech výstředních mohou se rozšířiti hřbetně, ano i břišně, čímž upomínají na uspořádání vyskytující se u jistých Oligochaet. Podle úpravy možno rozeznávati trojí štětiny: 1. jednoduché, jež opět přerozmanitě jsou utvořeny: vlasovité, háčkovité, rozeklané, zoubkaté, vroubkaté, vroubené a j.; 2. složené, skládající se z delší části dolení, do níž vsunuje se kratší čásť hoření; 3. hákovité, jež jsou krátké, silné a bývají více méně zoubkaté. Zvláštním druhem štětin, význačným pro P., jsou štětiny oporné, jež hluboko jsou zapuštěny v komolcích nožních tak, že bývá vždy jedna v jedné větvi komolců nožních. Slouží k upevnění svalů štětinových i za vnitřní oporu větví komolců nožních. Pokud se týče štětin, zasluhuje ještě zmínky rod Aphrodite (mořská housenka). U něho hoření větve komolců nožních (zevně téměř neznatelné) nesou vedle štětin obyčejných ještě jednak třásnité douškující štětiny, jež tělo po stranách vroubí, a jednak hustou plsť vlakének, kryjících hřbet zvířete. Vlakénka tato možno srovnávati s vlakénky chitinovými budujícími jednotlivé štětiny. U některých P-aet štětiny jsou vyvinuty jen částečně (scházejí na určité části těla) neb vůbec vyvinuty nejsou (u čel. Tomopteridae jsou jen štětiny oporné, u primitivní čel. Polygordiidae scházejí vůbec). Pokud týče se vláken cirrových, rozeznáváme vlákna hoření (na hoření větvi komolců nožních) a vlákna dolení (na dolení větvi komolců nožních). Vlákna tato v některých případech částečně neb zcela scházejí. Podoba jejich, jak jméno svědčí, bývá vláknitá, jsou však i jinak upravena a slouží vedle citové činnosti též k účelům jiným. Tak na př. jsou hřebenitá, rozvětvená a j., i slouží při dýchání, nebo jsou zploštěna pomáhajíce při plování neb kryjíce hřbet zvířete (t. zv. elytry u čel. Aphroditidae). Stěna tělní někdy bohatě žlaznatá a pigmentem opatřená skládá se z kožky (cuticula) a podkožky (hypodermis). Pokud se týče svalstva, rozeznáváme svalstvo okružní a mohutně vyvinuté podélné, seřazené ve dvou pásech hřbetních a dvou břišních. Z ostatního svalstva dlužno zvláště uvésti svalstvo sloužící k pohybu přední části roury zažívací i svalstvo sloužící k pohybu komolců nožních a štětin.

Soustava nervová, jež v častých případech bývá ještě v těsném spojení s podkožkou, skládá se především z mozku a z pásma břišního. Dvojitá uzlina mozková uložena jest v laloku čelním a spojena jest dvěma spojkami, přídu roury zažívací objímajícími, s pásmem břišním. Toto skládá se z dvojitých uzlin po článcích umístěných a spojených spojkami příčnými a podélnými. Dvojitost pásma jest buď více neb méně zřetelna. Uzlina mozková vysílá nervy k ústrojům smyslovým na přídě těla, uzliny pásma břišního nervy ke svalstvu a smyslovým ústrojům příslušných článků tělních. Soustava nervová vykazuje též nervstvo útrobní, jež dobře bývá vyvinuto a jest spojeno s mozkem. Čidla P-aet dosahují značné rozmanitosti a někdy i značné dokonalosti, ač činnost mnohých dosud na jisto stanovena není. Obecně vyvinuty jsou ústroje hmatové (zvláště na tykadlech, makadlech a vláknech cirrových), k nim družívají se t. zv. pohárky chuťové (na přídě těla a v přední části roury zažívací) a ústroje postranní. Oči u P-aet pravidlem se vyskytují. Obyčejně skládají se z čočky a ze sítnice složené z jedné řady buněk opatřených pigmentem, a prodloužených nahoře v tyčinku, dole pak ve vlákno nervu očního. Někdy však stavba očí mnohem jest složitější (čel. Alciopidae). Oči umístěny bývají na laloku čelním, však i jinde na těle (na př. u rodu Fabricia též na řitním článku, u Myxicola aesthetica na každém článku tělním, u rodů Branchiomma a Dasychone na žaberních větvích makadel rozdělených). U některých P-aet vyskytují se na přídi těla párovité jamky vířivé, někdy vvchlípitelné. Činnost jejich dosud jest nám záhadna. Řidčeji nalézáme u P-aet ústroje rovnováhy (statocysty). Bývají též na přídi těla, jsouce párovité, váčkovité a někdy ještě na venek otevřené. V některých případech setkáváme se s ústroji svítivými (u Tomopteris na komolcích nožních, u Polyophthalmus po stranách článků trupových; u tohoto rodu pokládány bývají dosud za oči).

Zažívací roura P-aet skládá se z dutiny ústní, svalnatého hltanu, užšího jícnu a delšího žaludku střevního. Ústa jsou obklopena lalokem ústním, řidčeji jsou nazad prodloužena v obvod prvních článků trupových (u čel. Amphinomidae). Řiť jest na konci těla v poloze hřbetní, řidčeji bývá posunuta na hřbet. Ústní dutina sama nebo s hltanem bývají vychlípitelny, hltan buď probíhá rovně mezi dutinou ústní a jícnem, neb jest vyvinut v podobě slepého vaku na břišní straně roury zažívací. U některých dravých P-aet dutina ústní bývá ozbrojena bradavkatými výrůstky a hltan chitinovitými čelistmi, pomocí svalů zvláštních pohyblivými a přerůzně upravenými. Žaludek střevní bývá rovný, řidčeji více méně vinutý neb opatřený slepými vychlípeninami neb vedlejším střevem. K rouře zažívací družívají se na přídě přívěsky žláznaté, někdy i zvláštní tlustostěný odstavec (vole), v některých případech též zvláštní pár vychlípenin sloužících asi podobně jako měchýř rybí. P. mají pravou dutinu tělní rozdělenou hřbetní a břišní přehrádkou a přehrádkami příčnými, dutiny jednotlivých článkův od sebe oddělujícími. Přehrádky příčné bývají někdy vyvinuty jen částečně neb až i zanikají. Dutina tělní naplněna jest tekutinou obsahující amoebovité buňky, jejichž činnost souvisí s činností jednak zažívací, jednak vyměšovací.

Cevstvo u P-aet obyčejně jest vyvinuto. Skládá se základně ze stažitelné cévy hřbetní a z cévy břišní, jejichž spojení zprostředkují cévy postranní. K tomu druží se více méně bohatá síť cevní, na rouře zažívací (někdy spolu s příslušnou částí cévy hřbetní nahrazená sinusem krevním, uloženým ve stěně žaludku střevního), ve stěně tělní a jejích přívěscích a na ústrojích vyměšovacích. Cevstvo obsahuje bezbarvé buňky krevní, malé, ovální, a tekutinu krevní, obyčejně červenou (haemoglobinem zbarvenou), někdy zelenou (zbarvenou t. zv. chlorocruorinem), řidčeji bezbarvou (čel. Syllidae a Nephthydidae). U čel. Capitellidae a Glyceridae a u jednoho druhu z čel. Terebellidae (Polycirrus haematodes) cevstvo není vyvinuto. Tu pak činnost jeho přejímá dutina tělní, jež účelně k tomu bývá zařízena, majíc v tom případě místa obrvená, sloužící k pohánění tekutého obsahu, v němž splývají buňky krevní chovající haemoglobin. Dýchání u P-aet děje se na místech výměně plynů snadno přístupných a hojně krví opatřených, tak na rouře zažívací, na stěně tělní i na přívěscích tělních: na komolcích nožních, na zmíněných již, k tomu upravených vláknech cirrových a makadlech, na některých tykadlech a někdy i na zvláštních přívěscích žaberních. Ústroje vyměšovací bývají u P-aet v základě uspořádány tak, že na každý článek připadá jeden jejich pár. Často však nebývají všude ve všech článcích vyvinuty a počet jejich tudíž bývá méně či více umenšen. V podstatě skládají se z nálevky a více méně dlouhého vývodu i mívají podobu širokých trubic, řidčeji vývod jejich bývá složitě vinutý, podobně jako u sladkovodních červů štětinatých. Zvláštní úpravu mají ústroje vyměšovací některých P-aet (na př. rod Glyceria). Jsou vzhledem k dutině tělní uzavřeny a opatřeny buňkami s vnitřním chvostem brvitým.

P. jsou obyčejně pohlaví odděleného, jen někteří jsou obojetníky (na př. rody Protodrilus, Protula, Spirorbis, Amphiglena). Žlázy pohlavní tvoří se z buněk endothelu (z epithelu omezujícího dutinu tělní) na místech různých (na přehrádkách, cevách a j.), obyčejně opakujíce se v četných článcích neb jsouce omezeny až na málo článkův. Buňky pohlavní odtrhují se od žlaz, shromažďují se v dutině tělní a dozravše vypouštěny jsou na venek ústroji vyměšovacími nebo způsobem jednodušším, protržením stěny tělní. Oplození děje se mimo tělo, vajíčka jsou snášena prostě do vody, někdy do zvláštního živného odměšku rosolovitého, někdy do rourek, jež různým tvarům P-aet slouží za obydlí, někdy nošena jsou na těle neb ukládána do zvláštních plodišť, v nichž děje se vývoj zárodků (rody Spirorbis a Salmacina mají plodiště ve víčku, jímž rourku obytnou zavírají; rod Autolytus má plodiště na břišní straně těla). Málo tvarů jest živorodých (na př. Syllis vivipara, Nereis diversicolor). Vývoj na rozdíl od sladkovodních červů štětinatých jest prodloužen. Děje se prostřednictvím volné, obrvené larvy zvané Trochophora (Trochosphaera). Tato bývá, pokud se obrvení týče, upravena velmi různě. V případě nejvýznačnějším rozeznáváme na těle larvy, jež mívá podobu dvojitého kužele, obrvený pás předústní a jiný záustní. Larva má dále rouru zažívací o třech odstavcích, opatřenou ústy a řití, temenní ztluštěninu s uzlinou mozkovou a chvostem brv, svalstvo a prozatímní ústrojí vyměšovací upomínající úpravou na vyměšovací ústroje červů plochých a konečně dvé pásů mesodermových dávajících vznik dutině tělní (coelomu) a ústrojím pochodícím ze střední vrstvy zárodečné. Přeměna larvy v dospělého červa jest pochod složitý, při němž prozatímní ústrojnost mizí a definitivní postupně se dostavuje. To za růstu v zadní části těla larvy, jež podélně se prodlužuje a dává vznikati článkům, z nichž nové vsunují se vždy mezi zadní konec těla a předcházející čásť těla. U P-aet samečkové neliší se tvarově od samiček aneb se liší (pohlavní dvojtvárnost). V některých případech pohlavně dospělí liší se tvarem těla (tvar epitokní, epigamní) od pohlavně nedospělých (tvar atokní). To nalézáme např. u některých druhů rodu Nereis. U nich tvar pohlavně dospělý (dokud nebyly známy vztahy tu dotčené, pokládán byl za zvláštní rod Heteronereis) má přední čásť trupu neplodnou, zadní plodnou i vykazuje v ústrojnosti změny čelící patrně k nejvhodnějšímu rozšíření plodu. Změny týkají se hlavně ústrojů smyslových a ústrojů pohybu. Oči jsou zveličeny, vyskytují se zvláštní bradavky citové, komolce nožní na plodné části trupu upravují se k ústrojům plovacím (tvar nepohlavně dospělý jest lezoucím): zmohutňují, nabývají listovitých výrůstkův a nových štětin vějířovitě seřazených. Některé druhy rodu Nereis nemají tvarů epitokních (příkladem N. diversicolor), jiné opět (příkladem N. dumerilii) mají dospělý tvar nelišící se od nedospělého a různé tvary epitokní: jedny žijící na dně a jiné plovoucí (pohlavní mnohotvárnost). U P-aet podobně jako u sladkovodních červů štětinatých jest značně vyvinuta schopnost regenerační a s tou souvisí nepohlavní množení, pučením v podélné ose tělní a oddělováním se, což vyskytuje se mezi P-ty hlavně u čeledi Syllidae. Toto nepohlavní množení ve spojení s množením pohlavním vede k poměrům více méně složitým, jež mohou se stupňovati až k rodoměně. Poměry tyto, pokud se čeledi Syllidae týče, buďtež tuto vylíčeny poněkud podrobněji.

V případech nejjednodušších nalézáme tvary epitokní, u nichž tudíž přední čásť těla jest neplodná a nezměněná, zadní pak změněná a plodná. V jiných případech čásť plodná odděluje se od neplodné, nabývá pak na přídě hlavy a stává se samostatným tvarem pohlavním, kdežto čásť neplodná opět se doplňuje, doplněk stává se plodným, odděluje se atd. Opět v jiných případech čásť plodná doplňuje se hlavou dříve než oddělila se od neplodné, tato pak rovněž doplňuje se před oddělením se. Doplněk pak může se ponenáhlu oddělovati dříve, než náležitě dorostl, čímž dán jest podnět k tvoření nového doplňku, popřípadě k postupnému vytvoření celé řady doplňků. Způsobem vylíčeným vznikají trsy či řetězce, skládající se na přídě z části neplodné, na zadu z části plodné, doplňující se v samostatný tvar pohlavně dospělý, a ve středu z menší či větší řady doplňků či pupenů, jež jsou tím mladší, čím blíže jsou části neplodné. Konečně u rodu Myrianida setkáváme se s typickou rodoměnou. Tu nepohlavní jedinci pučí na konci těla prostřednictvím t. zv. zony pučící v řadu pupenů, jež s nimi dočasně v řetězec jsou spojeny, postupně dorůstají a pohlavně dospělými se stávajíce z konce řetězce se oddělují. Nepohlavní jedinci dávají pučením buď jen samečky neb jen samičky. Dokud vztahy uvedené známy nebyly a poněvadž samečkové tvarově značně se liší od samiček, samečkové byli kladeni do zvláštního rodu Polybostrichus, samičky pak do zvláštního rodu Sacconereis. Budiž tu ještě zmínka o zvláštních poměrech druhu Syllis ramosa souvisících asi s poměry života. Druh tento žije v houbě jisté (Crateromorpha meyeri), tvoří pak rozvětvené trsy, jejichž jednotlivé větve stávají se pohlavními, vytvořují hlavu a patrně se oddělují jakožto samostatné tvary pohlavní.

P. jsou většinou živočichy mořskými, jen některá jsou sladkovodní (na př. Manayunkia speciosa z okolí Filadelfie, Coabangia z Tonkina). Žijí většinou v mělkém moři, však i ve velikých hloubkách. Někteří plovou volné v moři, jiní zdržují se lezouce na skalnatých místech, kde jsou rostliny, jiní opět žijí ryjíce v bahnitém dně. Mnoho tvarů buduje sobě rourky, jež obývají na čas nebo trvale. Základem rourek jest ústrojný odměšek vylučovaný většinou na celém povrchu těla neb ze zvláštních žlaz, na př. na přídě trupu se nalézajících. Jinak jsou rourky hlenovité nebo vzhledu pergamenovitého, neb jsou proniklé solmi neústrojnými (hlavně vápenitými), nebo slepeny ze zrnek pískových anebo drobných úlomků ze skořápek měkkýšů. Úprava rourek slepovaných děje se hlavně pomocí přívěsků přídy. Některé druhy vynikají tím, že vrtají si chodbičky v nerostném podkladě, anebo ve skořápkách měkkýšů (Polydora ciliata, Sabella saxicava, Dodecaceria concharum).

P. jsou buď dravci živíce se drobnějšími živočichy, neb žijí z potravy rostlinné nebo z látek ústrojných, jež s bahnem pohlcují. Sama bývají kořistí větších živočichů mořských. Mezi P-ty jsou též cizopasníci. Na př. příslušníci čel. Alciopidae žijí v mládí v žebernatkách, Oligognathus bonelliae (z čel. Eunicidae) žije v dutině tělní hvězdovce Bonellia. Někteří jsou cizopasníky vlastních svých příbuzných (Labrostratus parasiticus v Odontosyllis ctenostomatus, Haematocleptes terebellides v Marphysa sanguinea). Někteří jsou příživníky, na př. na oslnokožcích, korálech i v rourkách jiných P-tů.

Úhledností těla P. nevynikají příliš, nicméně některá honosí se pěknými barvami, jiná, v rourkách žijící, mají úhledně upravenou přídu. Tou z rourek vynikají malebně rozkládajíce pěkně zbarvené přívěsky, s nimiž rychle do rourky zmizejí, když byli podrážděni. Též s krásně světélkujícími tvary setkáváme se mezi P-ty (rod Chaetopterus, druhy rodu Polynoë, Polycirrus aurantiacus). Člověku poskytují málo užitku. Některé tvary slouží rybářům za vnadidlo (Arenicola), některé australské tvary domorodci pojídají (viz Palolo).

P. vyskytují se již v prvohorách. Známe je podle zbytků jejich rourek, čelistí a štětin oporných. Vzhledem k ústrojnosti patrna jest příbuznost P-aet se sladkovodními červy štětinatými (Oligochaety). Přechod činí rod Aeolosoma, jejž, nehledíme-li ke zkrácenému vývoji, nutno spíše klásti mezi P-ty, Soudě podle stavu larvového mořští červi štětinatí jsou příbuzní s jinými skupinami živočišnými,u nichž vyskytuji se podobné stavy larvové (hvězdovci, měkkýši, ramenonožci, mechovky). Soudíme také na základě stavu larvového, že předchůdci P-aet měli ústrojnost asi tak jednoduchou, jakou mají vířníci. Do r. 1886 známo bylo na 1800 druhů žijících. Soustavně P. dělívají se na dvě skupiny: Errantia (volná) a Sedentaria (usedlá, v rourkách žijící). Jest to rozdělení nepřesné. V první skupině nalézáme tvary s rourkami a naopak ve skupině druhé tvary volné. Přidržujeme se tu rozdělení Benhamova, jenž dělí P. na dvě skupiny: Phanerocephala (s lalokem čelním vynikajícím) a Cryptocephala (s lalokem ústním vynikajícím a s nevynikajícím lalokem čelním), a připojujeme ještě skupinu třetí, Archiannelida, s rody ústrojnosti jednoduché: Protodrilus a Polygordius. Skupina první zahrnuje podřády a čeledi tyto: I. Nereidiformia (s čeleďmi: 1. Syllidae, 2. Hesionidae, 3. Aphroditidae, 4. Phyllodocidae, 5. Tomopteridae, 6. Nereidae, 7. Nephthydidae, 8. Amphinomidae, 9. Eunicidae, 10. Glyceridae, 11. Sphaerodoridae, 12. Ariciidae, 13. Typhloscolecidae). II. Spioniformia (s čeleďmi: 1. Spionidae, 2. Polydoridae, 3. Chaetopteridae, 4. Magelonidae, 5. Ammocharidae). III. Terebelliformia (s čel.: 1. Cirratulidae, 2. Terebellidae, 3. Ampharetidae, 4. Amphictenidae). IV. Capitelliformia (čel. Capitellidae). V. Scoleciformia (s čel.: 1. Opheliidae, 2. Maldanidae, 3. Arenicolidae, 4. Scalibregmidae, 5. Chlorhaemidae, 6. Sternaspidae). Skupina druhá zahrnuje podřády a čeledi tyto: I. Sabelliformia (s čel.: 1. Sabellidae, 2. Eriographidae, 3. Amphicorinidae, 4. Serpulidae). II. Hermelliformia (čel. Hermellidae).

Lit.: Ehlers, Die Borstenwürmer (Lip., 1864 až 1868); A. de Quatrefages, Histoire naturelle des Annelés marins et d’eau douce (Par., 1865, 2 sv.); Malmgren, Nordiska Halfs-Annulater (Öfversigt of K. Vet.-Akad. Förhandlingar, 1865); t., Annulata P. (t., 1867); Claparėde, Les Annélides Chétopodes du golfe de Naples (Geneva, 1868, dodatek 1870); t., Recherches sur la structure des Annélidcs sédentaires (t., 1873); Claparėde u. Metschnikoff, Beiträge zur Kennt. d. Entwick. der Chaetopoden („Zeitschr. f. wiss. Zool.“, 1869); Hatschek, Studien über Entwicklungsgeschichte der Anneliden (Arbeiten des zool. Instituts zu Wien, 1878 a 1885); Vejdovský, Untersuchungen über Anatomie, Physiologie u. Entwicklungsgeschichte von Sternaspis (Denk. Akad. Wien, 1882); Fraipont, Le genre Polygordius (Fauna u. Flora des Golfes von Neapel, Berl., 1887); Eisig, Die Capitelliden des Golfes von Neapel (Fauna u. Flora des Golfes von Neapel, t., 1887); Meyer, Studien über den Körperbau der Anneliden (Mitth. a. d. zool. Station zu Neapel, 1887); Cnnningham and Ramage, P. Sedentaria of the Firth of Forth (Trans. Roy. Soc. Edinburgh, 1888); St. Joseph, Les Annélides Polychètes des côtes de Dinard (Ann. Sc. Nat. [Zool.], 1886, 1888, 1894 a 1895); Benham, P. (The Cambridge Natural History, Vol. II., 1896); Štolc, O životním cyklu nejnižšich sladkovodních červů štětinatých („Rozpravy“ České akademie, 1901). Šc.