Polybios (Πολύβιος), státník a vedle Thukydida neslavnější dějepisec řecký, syn megalopolitského znamenitého státníka Lykorty (*kol 198 př. Kr. podle nejnovějších výsledků Cuntzových; před tím kladeno narození jeho do r.+210). Nabyv pečlivého vzdělání filosofického, literárního i vojenského, byl od mládí po boku otcově účasten důležitých událostí a spřátelil se v mladistvém věku se slavným státníkem Filopoiménem. Poprvé P. vystoupil v popředí r.183, doprovázeje popel Filopoiménův z Messénie do Megalopole. R.180 P. doprovázel svého otce a Arata, když byli vysláni poselstvím k PtolemaiuV. Epifanovi do Alexandrie. Když vypukla třetí válka makedonská r.171, Lykortas i P. přáli neutralitě Achajů, čímž vzbudili podezření Římanů. R.169 P. byl zvolen hipparchem, ale již r.166 vzat Římany mezi tisícem vynikajících Achajů do Italie, internován však toliko v Římé se zákazem, že nesmí opustiti Latium. Vítěz u Pydny L.Aemilius Paullus přijal vzdělaného Řeka do svého domu, kdež spřátelil se ihned s mladistvým P.Corneliem Scipionem Aemilianem, kteréžto přátelství poutalo vroucně oba muže po celou dobu života. V domě Paullově P. nabyl příležitosti, aby pronikl do vnitra státního života římského, a tu nabyl přesvědčení, že panství římské se spořádanými svými poměry právními a hospodářskými jest štěstím národů, kterémuž mínění zjednával uznání i mezi svými krajany. Roku 150 P. nabyl svobody, ale zůstal v Římě, žije v domě Scipiona Aemiliana, i oddal se studiím dějepisným ve velikém rozměru, při čemž konal rozsáhlé cesty. Za politickým posláním meškal ještě r.150 v Ŕecku, načež povolán byl do Lilybaia, kdež zbrojili Římané proti Karthagině, odtud opět odebral se na Kerkyru i do Řecka a vrátil se do tábora římského před Karthaginou. R.148 plavil se za účelem vědeckým průlivem Gibraltarským a podél záp. břehův afrických, načež vrátil se opět r.147 do tábora Scipionova před Karthaginou a tam setrval až do vzetí a zkázy města. Odtud poslán byl do Řecka ke konsulu L.Mummiovi, byl r.146 svědkem pádu Korintha a přičinil se o zmírnění osudu obyvatelstva jeho. Při nové úpravě poměrů řeckých P. byl vynikající měrou účasten a snažil se o prospěch svých krajanů. Z Řecka cestoval po východních zemích a po Egyptě, kdež r.143 opět se setkal se Scipionem, a konal na těchto cestách všestraná studia k zamýšlenému velikému dílu historickému, v němž chtěl vylíčiti vývoj moci římské od r.220 př. Kr. Roku 138—135 meškal po delší dobu v Římě, jsa dle svých sil činný ve prospěch Řekův, a r.134 doprovázel Scipiona před Numantii. Z tábora před Numantií opět odešel, aby se plavil podél západních břehů polouostrovských, načež vrátil se do Nové Karthaginy a r.133 po pádu Numantie vrátil se skrze Gallii, Alpami a horní Italií do Říma. Po smrti Scipionově r.129 mizejí všechny zprávy o životních jeho osudech; poslední údaj spisu jeho odnáší se k r.117—16 př. Kr., ve kterémž nepochybně i zemřel. P-iův spis, Ἱστορία nadepsaný, sepsán byl původně ve 40knihách, z nichž však dochovaly se toliko částky, zejména knihy I.—V., o událostech r.264 až 216 pojednávající. Z ostatních knih zachovaly se značnější částky v excerptech Konstantina Porfyrogenéty a v t.zv. excerpta antiqua v Urbinu (výňatky z kn.I.—XVI. a XVIII.), nepřímé zbytky ve spisích Liviových, Diodórových a Appianových. P. předpokládal, že Tyché byla příčinou rozvoje římské moci, jejž chtěl vylíčiti pragmaticky. Jest tudíž dílo jeho po přednosti povahy politické. Veliký význam přísluší jak P-iovu úsudku státnickému a strategickému, tak jeho způsobu sbírání látky, neboť užil vší přístupné literatury knižné, nápisů, římských annálův a snažil se, aby veškera důležitá dějiště seznal z vlastního názoru. Rozsáhlými cestami opravoval zvláště představy zeměpisné, ale v díle svém oprav důsledně neprovedl, tak že vyskytují se mnohé neshody (srv. Cuntz, P-ius und sein Werk. Lipsko, 1902). Politický pragmatismus přiměl P-ia k hojným i ostrým polemikám, jako proti Theopompovi, Timaiovi, Pytheovi atd. Vydán byl častěji, nejlépe Hultschem r.1867—72, II.vyd. od r.1888. Pšk.