Ottův slovník naučný/Polybios

Ottův slovník naučný
Polybasit	Polybios	Polyblastia

Údaje o textu
Titulek:	Polybios
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 165–166. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Polybios

Polybios (Πολύβιος), státník a vedle Thukydida neslavnější dějepisec řecký, syn megalopolitského znamenitého státníka Lykorty (* kol 198 př. Kr. podle nejnovějších výsledků Cuntzových; před tím kladeno narození jeho do r. +210). Nabyv pečlivého vzdělání filosofického, literárního i vojenského, byl od mládí po boku otcově účasten důležitých událostí a spřátelil se v mladistvém věku se slavným státníkem Filopoiménem. Poprvé P. vystoupil v popředí r. 183, doprovázeje popel Filopoiménův z Messénie do Megalopole. R. 180 P. doprovázel svého otce a Arata, když byli vysláni poselstvím k Ptolemaiu V. Epifanovi do Alexandrie. Když vypukla třetí válka makedonská r. 171, Lykortas i P. přáli neutralitě Achajů, čímž vzbudili podezření Římanů. R. 169 P. byl zvolen hipparchem, ale již r. 166 vzat Římany mezi tisícem vynikajících Achajů do Italie, internován však toliko v Římé se zákazem, že nesmí opustiti Latium. Vítěz u Pydny L. Aemilius Paullus přijal vzdělaného Řeka do svého domu, kdež spřátelil se ihned s mladistvým P. Corneliem Scipionem Aemilianem, kteréžto přátelství poutalo vroucně oba muže po celou dobu života. V domě Paullově P. nabyl příležitosti, aby pronikl do vnitra státního života římského, a tu nabyl přesvědčení, že panství římské se spořádanými svými poměry právními a hospodářskými jest štěstím národů, kterémuž mínění zjednával uznání i mezi svými krajany. Roku 150 P. nabyl svobody, ale zůstal v Římě, žije v domě Scipiona Aemiliana, i oddal se studiím dějepisným ve velikém rozměru, při čemž konal rozsáhlé cesty. Za politickým posláním meškal ještě r. 150 v Ŕecku, načež povolán byl do Lilybaia, kdež zbrojili Římané proti Karthagině, odtud opět odebral se na Kerkyru i do Řecka a vrátil se do tábora římského před Karthaginou. R. 148 plavil se za účelem vědeckým průlivem Gibraltarským a podél záp. břehův afrických, načež vrátil se opět r. 147 do tábora Scipionova před Karthaginou a tam setrval až do vzetí a zkázy města. Odtud poslán byl do Řecka ke konsulu L. Mummiovi, byl r. 146 svědkem pádu Korintha a přičinil se o zmírnění osudu obyvatelstva jeho. Při nové úpravě poměrů řeckých P. byl vynikající měrou účasten a snažil se o prospěch svých krajanů. Z Řecka cestoval po východních zemích a po Egyptě, kdež r. 143 opět se setkal se Scipionem, a konal na těchto cestách všestraná studia k zamýšlenému velikému dílu historickému, v němž chtěl vylíčiti vývoj moci římské od r. 220 př. Kr. Roku 138—135 meškal po delší dobu v Římě, jsa dle svých sil činný ve prospěch Řekův, a r. 134 doprovázel Scipiona před Numantii. Z tábora před Numantií opět odešel, aby se plavil podél západních břehů polouostrovských, načež vrátil se do Nové Karthaginy a r. 133 po pádu Numantie vrátil se skrze Gallii, Alpami a horní Italií do Říma. Po smrti Scipionově r. 129 mizejí všechny zprávy o životních jeho osudech; poslední údaj spisu jeho odnáší se k r. 117—16 př. Kr., ve kterémž nepochybně i zemřel. P-iův spis, Ἱστορία nadepsaný, sepsán byl původně ve 40 knihách, z nichž však dochovaly se toliko částky, zejména knihy I.—V., o událostech r. 264 až 216 pojednávající. Z ostatních knih zachovaly se značnější částky v excerptech Konstantina Porfyrogenéty a v t. zv. excerpta antiqua v Urbinu (výňatky z kn. I.—XVI. a XVIII.), nepřímé zbytky ve spisích Liviových, Diodórových a Appianových. P. předpokládal, že Tyché byla příčinou rozvoje římské moci, jejž chtěl vylíčiti pragmaticky. Jest tudíž dílo jeho po přednosti povahy politické. Veliký význam přísluší jak P-iovu úsudku státnickému a strategickému, tak jeho způsobu sbírání látky, neboť užil vší přístupné literatury knižné, nápisů, římských annálův a snažil se, aby veškera důležitá dějiště seznal z vlastního názoru. Rozsáhlými cestami opravoval zvláště představy zeměpisné, ale v díle svém oprav důsledně neprovedl, tak že vyskytují se mnohé neshody (srv. Cuntz, P-ius und sein Werk. Lipsko, 1902). Politický pragmatismus přiměl P-ia k hojným i ostrým polemikám, jako proti Theopompovi, Timaiovi, Pytheovi atd. Vydán byl častěji, nejlépe Hultschem r. 1867—72, II. vyd. od r. 1888. Pšk.