Ottův slovník naučný/Polepšovny

Ottův slovník naučný
Polepp	Polepšovny	Polepy

Údaje o textu
Titulek:	Polepšovny
Autor:	Rudolf Krejčí
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 89. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Diagnostický ústav

Polepšovny jsou ústavy, určené pro polepšení mládeže ziočinné, mravně zpustlé, nebo též takové, které zpustnutí hrozí. K tomuto rozsahu působnosti dospěla však instituce p-ven — někdy též vychovatelen zvaných — teprve v době nejnovější a to jen ve státech některých. Původem svým kotví v právu trestním, vztahujíc se především k mládeži zločinné. Výsledky kriminalistiky vedly totiž záhy k poznání, že mladiství zločinci pro fysickou svou nevyspělost nemohou se stanoviska trestní pravomoci posuzováni býti týmž způsobem jako zločinci dospělí a že naprosto jest vyloučeno, aby způsob a výkon trestu byl při provinilcích mladistvých týž jako při dospělých; zejména proniklo mínění, že při osobách mladistvých, dopustivších se činů trestních, nestačí repressivní prostředky trestající pravomoci, nýbrž že vyžaduje toho zájem veřejný, aby správa státní postarala se vhodným způsobem o mravní polepšení mladých provinilců, tak aby tito stali se řádnými členy společnosti. Nejmocnější popud k uskutečnění této myšlenky dal John Howard svými snahami o opravu vězeňství, vysloviv zásadu nyní všeobecně uznanou, že mládež zločinná nemá býti držána ve společnosti ostatních zločincův a že předním účelem opatření veřejné správy proti mladistvým provinilcům má býti mravní polepšení, tato základní myšlenka došla v Anglii nejprve uskutečnění tím, že lidumilné spolky zakládaly zvláštní ústavy pro propuštěné mladistvé kárance; byla však přijata v celém dosahu pozdějším zákonodárstvím anglickým, kteréž v dalším svém vývoji rozšířilo péči o mládež zločinnou též na mladistvé tuláky a žebráky, vytvořivši pro obě tyto kategorie mladistvých individuí ústavy t. zv. reformatory schools a industrial schools (reformatory school act z r. 1854), které staly se vzorem podobných ústavů v zemích jiných.

»Reformatory schools« jsou určeny pro mladistvé zločince 10—16leté, a to jako trest vedlejší po odbytém trestu vězení; »industrial schools« pro mladistvé tuláky a mládež mravně zpustlou, a to buď po odbytém trestu vězení neb i bez tohoto trestu, tak že držení v ústavech těch má též povahu vazby napravovací. Ústavy obou kategorií jsou zřizovány v Anglii zpravidla jako ústavy soukromé, které však — odpovídají-li platnému reglementu — bývají správou státní schváleny a obdrží certifikát, opravňující ku přijetí mladistvých káranců všech kategorií. Stát a jiné korporace veřejnoprávně poskytují též příspěvek na vydržování těchto ústavů, jejichž zřizování nabylo v Anglii velikých rozměrů; působíť do dneška as 60 »reformatory schools« a 168 »industrial schools«. Výsledky působení těchto ústavů jsou velmi příznivé a jeví se najmě nápadným úbytkem zločinné mládeže v Anglii.

Pozoruhodných rozměrů nabylo též zřizování p-ven v Německu. Zákonodárství tamní vytklo sice původně dosti úzké meze veřejné péči o zpustlou mládež, obmezivši ustanovením § 55. zákona trestního — které zůstalo v platnosti do 1. led. 1900 — odevzdání do p-ven nebo vychovatelen (Besserungs- und Erziehungsanstalten) na nezletilce do 12 let, pokud se dopustili některého činu trestního. Partikulární zákonodárství některých států spolkových stanovilo pak ještě další obmezení, vyloučivši děti do 6 let. Tak stalo se zejména v Prusku zákonem ze 13. břez. 1878 (doplněným zákony z 27. břez. 1882 a z 23. čna 1884). V jiných státech spolkových (Badensku, Hessích, Anhaltě, Brunšvicku, Lübecku, Oldenbursku a Sasko-Výmarsku) kruh mladistvých káranců byl zase rozšířen tím, že hranice věku, po kterou jest přípustno odevzdání do p., byla stanovena na 16. rok věku a že v působnost zákona byly pojaty i děti do 6 let. Přes toto rozšířeni působnost p-ven v Německu zůstala by přec obmezena na užší kruh osob, kdyby mezera tím povstalá nebyla nahrazena lidumilnou činnosti soukromou, která jala se zakládati soukromé ústavy polepšovací pro mládež osiřelou, opuštěnou a zpustlou, a to zpravidla na podkladě konfessionálním. Směrodatnou byla v tomto vzhledě působnost J. H. Wicherna, kterýž se proslavil organisací ústavu zvaného rauhes Haus v Hornu u Hamburka. Dnešního dne jest v Německu zřízeno asi 680 různých p-ven pro zpustlou mládež. V nejnovější pak době Německo učinilo další krok ku předu tím, že rozšířilo veřejnou péči též na děti, kterým hrozí zpustnutí. Tak stalo se v Prusku zákonem z 2. čce 1900 (Gesetz über die Fürsorgeerziehung Minderjähriger), kterýž ustanovuje, že nezletilci do 18 let mohou býti odevzdáni do p. nebo vychovatelny nejen tenkrát, dopustili-li se některého činu trestního a jsou-li zpustlí, nýbrž i tehdy, jeví-li se odevzdání to nutným pro nedostatečnost výchovy, které se dostává nezletilým osobám se strany rodičů aneb jiných vychovatelův a školy. Obdobné zákony byly vydány též pro všechny téměř něrňecké státy spolkové. Také zákon norský ze 6. čna 1896 rozšířil odevzdání nezletilců do p-ven na mládež, která jest v nebezpečí, že zpustne. Výsledky zákonů těchto sluší ovsem teprve vyčkati. — Ze zákonodárství jiných zemí sluší se zmíniti ještě o zákonodárství Belgie, kteréž upravilo zřizování p-ven, zvaných écoles de bienfaisance (školy dobročinné), zákonem: Loi sur la repression du vagabondage a de la mendicité (27. list. 1891 č. 119). Zákon ten jest pozoruhoden tím, že ustanovuje, aby tuláci a žebráci ve věku do 18 let byli odevzdáni do »école de bienfaisance«, že však neprohlašuje ani toulku ani žebrotu za čin trestní, odstraňuje také příslušný trest vězení a ustanovuje toliko, aby osoby ty byly odevzdány správě státní za tím účelem, by byly držány v »école de bienfaisance«. Mimo to sluší podle tohoto zákona odevzdati do řečeného ústavu individua, kteráž nepřekročivše 16. rok věku svého dopustila se některého činu trestního, který se tresce vězením méně než 8 dní nebo pokutou peněžitou menší 26 franků. — Pro Francii platí zákon z 24. čce 1859 (loi sur la protection des enfants maltraités ou moralement abandonnés).

V Rakousku zřizování p-ven bylo upraveno zákony z 24. květ. 1885 č. 89 a 90 ř. z., a to zároveň se zřizováním donucovacích pracoven. Podle těchto zákonův osoby ve věku do 18 let, jsou-li u nich podmínky, aby byly odevzdány do donucovací pracovny, mají býti držány ve zvláštních ústavech polepšovacích potud, pokud toho vyžaduje účel cdevzdáni do ústavu, však nikoliv přes 20. rok věku svého. Podmínky pro přijetí do p. jsou různy podle toho, zda jde o osoby mladistvé ve věku od 14 do 18 let, t. j. o osoby trestně plně příčetné, či o nezletilce od dokonaného 10. do dokonaného 14. roku věku a konečně o děti do 10 let. Osoby prvé kategorie mohou býti odevzdány do p., dopustily-li se některého činu, podmiňujícího podle §§ 1—6 cit. zákona č. 89 odevzdání do donucovací pracovny. Při nezletilcích ve věku od 11 až 14 let může se tak státi jen tenkráte, dopustili-li se některého zločinu, který jen pro nezletilost pachatelovu tresce se jako přestupek, anebo dopustili-li se některého přečinu nebo přestupku, jsou-li však docela zpustlí a není-li jiného prostředku, který by poskytoval možnost řádné výchovy a dohledu. Děti do 11 let, dopustily-li se nějakého činu trestního, mohou býti odevzdány do p. k návrhu zákonných zástupcův a se svolením soudu poručenského. Ve všech těchto případech jest podmínkou přijetí do p., že nezletilec dopustil se nějakého činu trestního, a odevzdání do p. má tam, kde nezletilec podléhá trestní pravomoci, povahu trestu vedlejšího. Podle zákonů citovaných mohou však býti odevzdány do p. osoby mladistvé ve věku do 18 let i tenkrát, jestliže sice se neprovinily proti zákonu trestnímu, avšak jsou mravně zpustlé; může se tak však státi podle § 16 cit. zák. č. 90 ř. z. jedině k návrhu zákonných zástupců nezletilcových a se svolením úřadu poručenského. Je-li mravní zpustlost nezletilcova zaviněna nedbalostí rodičů nebo poručenstva, nelze zajisté vzhledem k příslušným ustanovením zákona občanského o moci otcovské o tom pochybovati, že odevzdání do p. může se státi i proti vůli zákonných zástupců nezletilcových. V případech, ve kterých nezletilec dopustil se činu trestního, vydá nález o odevzdání do p. soud trestní, pokud se týče úřad bezpečnostní; v případech ostatních soud civilní. P. podle práva rakouského jsou tedy určeny jen pro mládež zločinnou a mravně zpustlou, nikoli však pro mládež, které zpustnutí hrozí. Sluší také vytknouti, že nález soudu trestního nebo civilního vyslovuje toliko možnost, aby ta která osoba mladistvá byla odevzdána do p.; o vlastním přijetí do ústavu, pokud se týče o provedení tohoto nálezu soudního, rozhoduje zvláštní kommisse, zřízená při zemském úřadě politickém.

Zřizovati p. náleží zemi za přispění státu. Dokud není postaráno o samostatné zemské p., mohou osoby do 18 let držány býti jen ve zvláštních odděleních při donucovacích pracovnách, kteráž jsou výhradně určena pro mladistvé kárance. Zákon pak také připouští, aby tito káranci byli se svolením správy státní odevzdáni do p-ven soukromých. — Vnitřní organisace p-ven má býti taková, aby bylo postaráno o náboženskou a mravní výchovu chovanců, jakož i o to, aby byli tito vycvičeni v některém zaměstnání přiměřeném jejich schopnostem. Podrobná ustanovení v obojím směru obsahují stanovy ústavů, vydané zemskou správou pro každý ústav.

Jakkoliv oba zmíněné zákony, které obsahují v mnohém ohledu ustanovení analogická zákonodárství anglickému, znamenají nepopiratelný pokrok novějšího zákonodárství rakouského proti době dřívější, jsouce prvním pokusem soustavné organisace ústavů pro mládež zločinnou a zpustlou, a jakkoliv mají veliký význam zejména proto, že rozšiřují značně kruh mladistvých provinilcův, ohledně kterých možno užíti dobrodiní p-ven, nelze přece dosavadní úspěchy zákonů těch nazvati uspokojivými, zejména pokud se týče vzrůstu počtu mládeže zločinné. Příčina toho nevězí ani tak v zákoně samém - ač nelze nevytknouti některé jeho podstatné nedostatky a nesrovnalosti —, jako spíše v tom, že dosud nebyl v Rakousku zřízen dostatečný počet p-ven. Kdežto — jak svrchu bylo podotčeno — jak v Anglii, tak i v Německu jest ústavů těch plné množství, jest v celém Předlitavsku tou dobou zřízeno as jen 16 p-ven — počet zajisté až směšně nepatrný. V království Českém jsou p.: v Opatovicích pro mladistvé kárance mužské od 14—18 let, v Králíkách pro touž kategorii ve věku do 14 let a v Kostomlatech pro kárankyně ženské ve věku do 18 let. Taktéž jest jen nepatrný počet p-ven soukromých, někdy též vychovatelnami zvaných, a i ty, které tu jsou, nejsou obyčejně »approbovány« státní správou podle § 13. cit. zákona č. 90 ř. z. Ze soukromých p-ven v Čechách sluší jmenovati vychovatelnu kr. hl. města Prahy v Libni a vychovatelnu okresní na Král. Vinohradech. Organisace obou těchto ústavů není však jednotná a jest také vadna proto, že do ústavu přijímají se vedle mládeže úplně zpustlé též děti osiřelé a opuštěné beze všeho ohledu na mravní kvalifikaci. Nedostatek tento sluší také vytknouti vychovatelně, která byla zřízena obcí pražskou v Říčanech z nadání velkodušného maecenáše A. Olivy a která jest určena pro děti do 10 let. — Lze zajisté očekávati, že nedostatku p-ven pro mládež zločinnou a mravně zpustlou bude u nás co nejdříve odpomoženo; tím spíše, poněvadž schválením zákona o použití přebytků sirotčích pokladen jest zabezpečena finanční podpora ústavům těm a poněvadž podle § 54. školní novelly z 2. květ. 1883 č. 53 ř. z. vydati předpisy o zřizování vychovávacích a polepšovacich ústavů pro mládež mravně zpustlou přísluší zákonodárství zemskému, kteréž zajisté uspíší nyní vydání příslušného zákona zemského. — Srv. Lenz, Die Zwangserziehung in England (Štutgart, 1884); Appelius, Die Behandlung jugendlicher Verbrecher (Berlín, 1892); Aschrott, Die Zwangserziehung Minderjähriger (Berl., 1900); v. Massov, Das preussische Fürsorgeerziehungsgesetz vom 2. Juli 1900 (Berl., 1901); Ludwig Schmitz, Die Fürsorgeerziehung Minderjähriger (Düsseldorf, 1901); Zucker, Ueber die Behandlung der verbrecherischen und arg verwahrlosten Jugend (Vid., 1894); J. Wichern, Die Einrichtung von Anstalten für sittlich gefährdete konfirmirte Knaben. Vortrag gehalten am 5. Dez. 1893 auf der Generalversammlung des Provinzial-Ausschusses für innere Mission der Provinz Brandenburg in Berlin. Dr. Kčí.