Ottův slovník naučný/Pohrudnice

Ottův slovník naučný
Pohrobek	Pohrudnice	Pohunek

Údaje o textu
Titulek:	Pohrudnice
Autor:	Ondřej Schrutz, Emerich Maixner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 6–10. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pohrudnice

Pohrudnice (lat. pleura) jest jemná lesklá blanka, povlékající každé plíce a pak dutinu v každé pobočné části hrudníkové, v níž plíce se pošinuje. Pokud stěn dutiny pohrudničné se týče, p. pokrývá žebra se svaly mezižeberními, postranní plochy páteře i meziplící čili mediastina, horní plochu klenby bráničné a částečně i zadní plochu kosti hrudní. V krajině krční klenba pohrudničná (apex pleurae) dosahuje as o 1—3 cm nad klíček, jsouc v této poloze udržována zvláštními vazy i odbočkami svalů krčních. Při odstupu bráničném od dolního kraje hrudníkového p. tvoří ostře vybíhající choboty (sinus pleurae), do kterých při silném vdechu zasahují dolní okraje plicní; jinak tyto choboty obsahují jen skrovné množství tekutiny syrovatečné či serosní. Na kořenu plicním, který taktéž dokonale jest obalen povlakem pohrudničným, p. přechází z nástěnné části mediastinální na plíce, vnikajíc tu také i do plicních zářezů mezilalokových a tvoříc takto t. zv. útrobní čásť p. čili zkrátka také poplícnici. Mezi tímto útrobním listem p. a její částí nástěnnou vzniká štěrbinovitá prostora pohrudničná (cavum pleurae), kteráž za zdrava obsahuje nepatrné množství mazovité tekutiny syrovatečné, za choroby však může býti naplněna výpotky zánětnými, krví, vzduchem, hnisem a pod. Srz.

Nemoci p. Anaemie p., jsoucí projevem povšechné anaemie jakož i překrvení (arteriální i venosní), provázející každé podráždění a zánětlivé processy plic a pleury a vyskytující se v zápětí povšechné venostasy, ma zájem toliko anatoma; klinicky diagnostikováno býti nemůže.

Z pathologických processů p. nejčastější jest zánět (pleuritis), jehož příčiny jsou četny a rozmanity. Budí jej rozmanité úrazy a zranění hrudníku, skorem veškeré choroby plic (zánět, tuberkulosa, infarkt, hlíza, sněť, echinococcus a aktinomyces); celkové choroby (skorbut, leukaemie); mnohé infekční processy, zvláště když provázeny jsou katarrhem nebo zánětem plic (morbilli, tyfus, influenza, rheumatismus), ale i bez katarrhu probíhající (pyaemie, sepsis). Týž vzniká také při onemocnění útrob sousedících, na př. flegmoně a rakovině jícnu, zánětu pojiva mezihrudního a osrdečníku, zánětu pobřišnice, flegmoně a rakovině žaludeční, zánětu jater atd. Časný jest v pozdním stadiu zánětu ledvin; posléz nad veškeru pochybnost vzniká po nachlazení. Z uvedeného vyplývá, že zánět p. ve většině případů zakládá se na infekci; podráždění způsobeno jest od případu ku případu pneumokokkem, stafylokokkem a streptokokkem, bacillem chřipky a influenze, snad i tyfovým, a jest při své prudkosti způsobilé vzbuditi zánět. Totéž dlužno tvrditi i o toxinech lidského těla, které jsouce v krvi zadržány, dráždí značně p-ci. Podněty budící zánět vysvětlují nám, zdali týž setrvá ohraničeným či se stává povšechným. Lokalisovaný zjevuje se v sousedství místních lenivě se rozvíjejících processů plicních. — Po anatomické stránce zánět se utváří jako ryze vlákninový, plastický, při němž k tekutému výpotku nedojde, proto suchý zánět p., pleuritis sicca, nebo jako zánět provázený výronem do dutiny pohrudničné. Výpotek ten jest serosní, chovaje nepatrné i větší množství vloček fibrinu (serosní a serofibrinosní zánět p.), ale také hnisavý (pleuritis purulenta, empyema thoracis). Tehdy, kdy při značném podráždění p. dojde ke drobnému krvácení nebo trvá haemorrhagická diathesa, mísí se k výpotku krev a týž stává se krvavým (pleuritis haemorrhagica). Při gangraeně a hlíze plicní i při bronchiektasii, při pronikavých a nedostatečně opatřených ranách dojde k jícnovému výpotku (pleuritis foetida). Jakost výpotku podmíněna jest druhem plísní, které zánět podnítily: streptokokkus a stafylokokkus budí zánět hnisavý, bacillus influenzae a tuberkulosy i pneumokokkus zánět serosní nebo vlákninový. Dojde-li při infekci jmenovanými schizomycety ke hnisání, pak nutno předpokládati smíšenou infekci streptokokkem nebo stafylokokkem. Zánět počíná s překrvením kostální i pulmonální p., drobnými haemorrhagiemi na jejím povrchu, zkalením a opadáváním epithelu; p. nabývá mdlého lesku, jest značně prosáklá. Záhy v jejích horních vrstvách se tvoří granulační tkaň v podobě malých zrn, která nad povrchem p. něco vyrůstají; současně p. pokrývá se mohutnější i skrovnější vrstvou vlákniny. Stykem zanícených ploch obou listů pleurálních dojde ke srůstu plíce se stěnou hrudní; obvyklý to nález při zánětu p. Bujení granulační tkaně a vypocování vlákniny jest časem tak mohutné, že povrch plíce promění se v membranu 1—2 cm tlustou, vazivnou i chruplavkovitou. Již při samém počátku dojde k vypocování serosní tekutiny, jejíž množství den ke dni vzrůstá a časem vystoupí až po objem 5—8 l; emigrace hnisavých buněk do exsudátu zjevna bývá teprv na sklonu prvého téhodne. — Je-li průběh příznivý, pak výpotek po ukončeném zánětu jme se vstřebati, toť bývá mezi 4.—8. týdnem onemocnění. — Je-li bujení p. mohutné, pak ztuhlé vazivové membrany a i vmezeřený zánět tkaniva plicního, vzniklý se zánětem p., překážejí roztažení komprimované plíce; plíce setrvá ve stavu částečné bezvzduchosti (atelektasa plic; viz Plíce, nemoci); prostoru, kterou plíce za zdrava vyplňovala, zaujímají sousedící útroby, ostatně onemocnělá polovina hrudní značně se stáhne a deformuje. Hnisavý výpotek se nevystřebá; nebyl-li odstraněn operativně, provalí se do průdušek nebo skrze stěnu hrudní, neb hnis po arrosi p. sází se podle retropleurálního pojiva, ve výjimečných případech přihází se provalení do mezihrudí, dutiny břišní, do žaludku atd. Výpotek v každém případě se objevuje nejprv v nejzpodnějších částech dutiny hrudní; je-li množství jeho malé, plíce se prostě retrahuje, ale setrvá vzdušnou. Ale posléz vzrůstající výpotek komprimuje plíci, a tato stávajíc se bezvzduchou, pohrouzí se v exsudátě. Při výpotcích vyplňujících celou polovinu hrudní plíce zcela stlačená a k páteři sešinutá podobá se tkani slezinné (splenisace plic). Veliký výpotek vyklene hrudník, vytlačí prostory mezižeberní na venek, pošine srdce a mezihrudí v opačnou stranu a zatěžuje bránici, stlačí játra, slezinu a žaludek hlouběji do dutiny břišní. Příznaky zánětu pohrudničného rozcházejí se v tom, zdali zánět jest pouze vlákninový či provázen exsudací. Při vlákninovém zánětu pozorujeme mírnou horečku, prudkou bodavou bolest, suchý kašel a dušnost, která podmíněna jest bolestí; rozhodujícím příznakem jest třecí šelest pleurální, poklep mimo lehký bubínkový zvuk neposkytuje nic odchylného. Zánět jest ohraničený nebo rozšířený, trvá několik dnův a končí se vyhojením. Jiných následků nemívá, leda že pro srůst plíce se stěnou hrudní ruší její volnou funkci. — Zánět s výpotkem počíná se horečkou, časem i třesavkou, kláním se hrudi i velikou dušností. Za vzrůstající dušnosti počíná kolem 3. dne jeviti se exsudát, který za málo dnů vystoupí až po dolní úhel lopatky i nad něj, ano vyplní i celou prostoru jedné poloviny hrudní. Vyrůstáním výpotku vzrůstá dušnost, tep se značně urychluje; nemocný zaujímá sedavou polohu neb se klade na stranu onemocnělou. Žízeň bývá veliká, vylučování moči nedostatečné, pot v prvé době potlačen. Při malých exsudátech diagnosa se opírá výhradně o nález perkutorický a auskultatorický, při velikých výpotcích pozorujeme nápadné rozpětí a nehybnost onemocnělé poloviny hrudní při dýchání, vyšinutí srdečního hrotu z přirozené polohy (do pravé poloviny hrudní při výpotku levostraném, k levé čáře axillární při pleuritidě levostrané). Zvuk při poklepu onemocnělé strany jest prázdný, tepající prst vyciťuje veliký odpor, ztemnělý zvuk objímá, když nemocný sedí, v polokruhu hrudník a sahá v předu a vzadu po rovnou výši. Časem prázdný zvuk vyznívá po celé polovině hrudní až po samou kosť klíční a lze pak jen v samém sousedství kosti hrudní poblíže klíčku znamenati zvuk bubínkový nebo křápavý; při těchto obrovských exsudátech prázdný zvuk přesáhá zšíři několika cm i do druhé poloviny hrudní. Při výpotcích prostřední velikosti ozývá se nad prázdným zvukem bubínkový. Dýchací šelesty na témž místě, co prázdný zvuk trvá, jsou potlačeny, nad ním dílem zeslabeny, dílem trubicové. Záchvěvy hrudní jsou ve výši výpotkem potlačeny, nad ním zesíleny, rovněž tak i hlas hrudní. — Když byl exsudát dospěl své výše, hranice jeho setrvá 3—6 neděl nezměněna a pak počíná se vstřebati. Veliký tlak nitrohrudní se umenšuje, temperatura klesá, puls se zleňuje. S úlevou tou dostaví se mírná transpirace a hojné močení; rozměr prázdného zvuku se pozvolnu umenšuje, dýchací plocha zvětšuje. Při vstřebání výpotku zjevují se jako při samém počátku třecí pleurální šelesty, které však mohou býti znamenány dlouho po resorpci výpotku. Vyhojení to jest časem dokonalé, časem ale nedokonalé a končí se srůstáním plíce se stěnou hrudní i větší nebo menší deformací hrudníku. V podobném případě nemocný setrvá dušným a lze pak ve zpodních částech hrudi znamenati trvale zkrácený zvuk při poklepu a zeslabený šelest dýchací. Nebezpečny bývají jen mohutné výpotky, vyplňující celou polovinu hrudní; nemocní pak nezřídka zmírají náhle (zvlášť při rychlém vzpřímení) buď synkopou neb náhlým oedemem plicním.

Hnisavý výpotek (empyem) po příznacích fysikálního výzkumu chová se stejně jako serosní, celkové příznaky a vysílenost nemocného bývají značnější. Většinou hnisavý zánět p. počíná se třesavkou, která v dalším postupu několikrát se opakuje. Nepostaráme-li se o to, aby výpotek operativně byl odstraněn, provalí se týž dříve neb později do průdušek (empyema necessitatis) nebo skrze stěny hrudní nebo jinou cestou, jak svrchu bylo pověděno. Časem abscess ve stěně hrudní, který hlásá provalení hnisu, zjevuje pohyby pulsatorické (empyema pulsans). Zřídka se stává, aby veškerý hnis v hrudníku nahromaděný vyprázdnil se průduškou a nemocný se vyhojil; obyčejně nemocný vykašle jen část hnisu a hnisání trvá dále. Podobně tomu, když empyem se provalil skrze stěnu hrudní. Poněvadž při trvajícím hnisání a přístupu vzduchu snadno dojde k rozkladu hnisu, pacient stává se pyaemickým nebo septickým, neb upadá ve veliké vysílení; jiní nemocní podléhají následkům amyloidní degenerace. Netřeba zvlášť připomínati, že provalení hnisu do průdušek neb na venek v leckterých případech v zápětí má plynatost hrudní — pyopneumothorax. Operativním zakročením hnisavé výpotky obyčejně se vyhojí. Serofibrinosní zánět p. vyvíjí se často skrytě a nepozorovaně; nemocný pro pozvolné vzrůstání výpotku nevyciťuje větších obtíží, a nemaje trvalé a veliké horečky, ani neuléhá. Výpotek se vstřebá velmi pozvolnu, a proto onemocnění se provleče na dlouhou dobu, i několika měsíců. Veliká čásť nemocných zmírá později tuberkulosou; pro tento průběh zánět p. zván jest vleklým (pleuritis chronica). Diagnosa výpotku pohrudničného jest zpravidla snadná, největší obtíže při rozpoznání budí abscess subfrenický. Prognosa zánětu p. závislá jest na povaze a mohutnosti výpotku, příčinách zánětu, silách nemocného, rozmanitých komplikacích.

Plynatost hrudní (pneumothorax) jest vždy a za každou podmínkou onemocněním podružným, nejčastěji se dostavuje v průběhu tuberkulosy (96 % případů spadá pod toto záhlaví), nepoměrně řidčeji při abscessu, gangraeně a infarktu plicním, při rozpadávajícím se gummatě, aktinomykose, po provalení se empyemu do plic a skrze stěnu hrudní, při pronikajících ranách hrudních, při zranění plic zlomenými žebry; někdy po protržení empyematického sklípku, nebo když novotvar a vřed jícnový i žaludeční provalí se do dutiny pohrudnicové. — Každé z těchto jmenovaných onemocnění umožňuje vznik plynatosti hrudníku způsobem, že při inspiraci vzduch se vssává do vaku pohrudnicového až po tu míru, kdy plíce úplně byla stlačena neb aspoň tlak vzduchu v hrudi, působící na plíci, vyrovnal se vnějšímu tlaku atmosférickému. V onom případě tlak jest tak veliký, že vytlačuje mediastinum s veškerým obsahem do opačné poloviny hrudní, stlačí bránici a s ní játra neb slezinu velikou měrou do dutiny břišní a vyklene prostory mezižeberní. V nejkrajnějším napětí setrvá hrudník proto, že s každou inspirací vzduch do dutiny hrudní vniká, ale v exspiraci vytlačen býti nemůže, a toť jest umožněno tím, že otvor v plíci nebo hrudi kryt jest cárem nekrotického tkaniva, který inspiraci se podává ve formě ventilu, ale při výdechu těsně k otvoru plicnímu se přikládá (ventilový pneumothorax). Tehdy, kdy otvor v plíci nebo ve stěně hrudní volně propouští inspirační a exspirační proud vzduchu, vzduch hromadí se ve vaku pohrudnicovém jen potud, pokud tlak nitrohrudní rovná se vnějšímu (otevřený pneumothorax). Plynný obsah p. skládá se z kyslíku, dusíku a kyseliny uhličité; ale při uzavřeném pneumothoraxu ubývá záhy kyslíku a přibývá kysel. uhličité. Anatomický nález záhy nám objevuje pathologický process, na jehož základě vznikla plynatost hrudní, vedle toho výpotek hrudní, který vznikl vnikáním dráždivých součástí doupěte neb jiného pathologického hnízda do vaku pohrudnicového. Výpotek ten jest serosní (hydropneumothorax) n. hnisavý (pyopneumothorax), ale i jíchový. Při ventilové plynatosti hrudní jest plíce bezvzduchá, po nejkrajnější míru stlačena a k páteři posunuta; při otevřeném pneumothoraxu jest toliko retrahována. Jestliže před vznikem plynatosti hrudní byla plíce částečně srostlá se stěnou hrudní, vzduch hromadí se jen ve volné prostoře pohrudnicové, výpotek jest ohraničen — pneumothorax saccatus. Počáteční jevy plynatosti hrudní, nehledíme-li k osobám vysíleným, jsou velmi naléhavy: rázem vznikající, až po pravou orthopnoe se stupňující dušnost, trapné sevření hrudi, bodavá bolest, slabost, cyanosa, veliká frequence pulsu, mdloby a kollaps, provázený citlivým klesáním temperatury nutí naléhavě k vyšetřování hrudi. Nalézáme patrné rozpětí hrudníku, vyšinutí srdce v opačnou stranu, snížení jater nebo sleziny; onemocnělá polovina hrudi nekoná pohybů při dýchání. Při velikém napětí hrudi zvuk při poklepu jest plný, ale šíří se přes obvyklé hranice zvláště směrem dolů; je-li napětí hrudi skrovnější, zvuk při poklepu vyznívá bubínkový, při otevřeném pneumothoraxu jest křápavý. Chvění a hlas hrudní jsou v onemocnělé polovině potlačeny. Perkutujeme-li hrudník tvrdým předmětem, tehdy při současné auskultaci znamenáme jasný zvuk kovový. Jinak auskultace vede nás k poznání, že při plném zvuku na hrudi šelest dýchací jest potlačen. — Rachoty v průduškách vyznívají kovovým dozvukem. Při současném výpotku v dutině hrudní nalézáme vedle příznaků plynatosti hrudní ještě jevy výpotku pleurálního. Potřásajíce tělem nemocného, uvádíme výpotek v pohyb a znamenáme hlučné šplouchání (succussio Hyppokratis), které při bezprostřední auskultaci hrudi vyznívá kovovým dozvukem. Vzpřímí-li se nemocný, pak poslouchajíce na hrudi znamenati můžeme jasné zvuky kovového rázu, které nám připomínají nárazy na stříbrnou strunu. Patrně jsou způsobeny nárazem kapky na niveau tekutiny hrudní (gutta cadens, tintement métallique). Při otevřeném pneumothoraxu postrádáme vytlačení mezihrudí a snížení bránice, za to konsonanční jevy jsou tím zřejmější. Průběh plynatosti hrudní závisí na základní chorobě; při gangraeně plic bývá nepříznivý, něco lepší jest při tuberkulose, nejlépe se chová při zranění hrudi a protržení emfysematického sklípku. Diagnosa jest obyčejně snadná.

Vodnatelnost hrudi (hydrothorax), výron syrovatečniny krevní do vaků pohrudničních, pozorujeme při povšechné vodnatelnosti, nechť jest kteroukoli příčinou (vadou srdeční, zánětem ledvin, emfysemem, anaemií nebo sešlostí nemocného). Časem povstává také tlakem na žílu dutou a žíly nejmenované i žílu pololichou (nádory mezihrudí). Anatomicky vodnatelnost hrudi charakterisována je tím, že postrádáme zánětlivých jevů na p-ci; výron nechová ani hnisavých ani krevních buněk, jest čirý, prost vlákniny, mimo to chová méně pevných součástí nežli výpotek. Jest srozumitelno, že v případech, když před vodnatelností hrudní došlo ku přírůstu plic, výron děje se jen do částí pohrudničních prostých adhaesí. Nikdy není výron tak veliký, aby došlo ke stlačení plíce; nicméně pro oboustrané vystupování stěžuje funkce plicní a srdeční citelnou měrou. Fysikální jevy jsou totožny, jako při zánětu plic, ostatně diagnosa usnadněna jest zjištěním povšechné vodnatelností i probatorickou punkcí.

Krvavost hrudi (haemothorax) vzniká zraněním mezižeberních cev při pronikajících ranách hrudních, při zranění plíce zlomenými žebry, nábojem, ostrými nástroji, při rozpadu a provalení povrchně ležícího hnisavého a snětivého hnízda, při provalení výduti srdečnice. Je-li krvácení značné — časem jde až o 2—3 l krve — dostaví se náhlá anaemie s těžkými příznaky, bolest na hrudi, dušnost a slabost srdeční. Fysikální výzkum nasvědčuje hromadění volné tekutiny v dutině hrudní. Nedošlo-li k zakrvácení nemocného a rozkladu obsahu hrudního, ve kterémž případě nemocný zmírá septicky následkem hnisavého nebo jíchového zánětu, pak vzniká reaktivní zánět p. a výron krevní po svém opouzdření pozvolna se vystřebává. Diagnosa jest usnadněna momenty aetiologickými, jevy náhle vznikající anaemie, fysikálním výzkumem (příznaky fysikální chovají se jako při výpotku pohrudničném) a probatorickou punkcí.

Tuberkulosa p. (tuberculosis pleurae) a s ní sloučený (tuberkulosní) zánět jest skorem vždy podružným úkazem tuberkulosy plic neb jiných ústrojí (žlaz mízních, kostí, páteře, střeva). Zjevuje se dílem jako forma miliární, dílem jako infiltrovaná. Při povšechné miliární tuberkulose granula tuberkulosní vyskytují se také na p-ci ve velikém počtu a jest jen málo případů, kde by erupce ta byla postrádána; při infiltrované tuberkulose plic p. účastní se onemocnění toho asi v 15 % případův, infiltrát šíří se z plic na p-ci podle pojiva, neb infekce se děje prostřednictvím cev mízních nebo krevních. K tuberkulose p. druží se velmi často zánět, prostě vlákninový nebo provázený exsudací tekutiny serosní nebo serofibrinosní, která nezřídka zbarvena jest krví (zánět haemorrhagický). Je-li erupce miliární omezena na p-ci, nenaléhá na nemocného nebezpečí života, průběh se provleče a proto drobná zrnka prodlením doby vyrůstají a zesýrovatějí; splýváním jich tvoří se pozvolnu veliké bakule neb mohutné infiltráty. Většinou pak p. srůstá se stěnou hrudní pomocí mohutných pablan, ve kterých shledáváme sýrové bakule i miliární zrna. Příznaky miliární erupce nebývají vždy jasny, zvláště když se byla dostavila krátkou dobu před smrtí, a zánětlivého výronu postrádáme. Je-li nemocný při silách, pak jevy miliární erupce v plících a soudobé zjevování se výronu do osrdečníku a peritoneální dutiny odkrývá povahu zánětu p. Většinou bývá týž oboustraný. Vedle exsudace znamenány bývají ještě třecí šelesty, šířící se po větší ploše a vyznamenávající se setrvačností. Horečka, dušnost a suchý kašel dovršují pak obraz klinický. Zánět p. při vleklé infiltrované tuberkulose chová se rozdílně. Jednou se vyskytuje vedle patrného zhuštění jednoho neb druhého laloku plic a povaha exsudátu jest tudíž zřejmá. Tehdy počínající zánět p. opovídá se symptomy dosti nápadnými, zjitřením horečky, kláním na hrudi a dušností; výpotek vyrůstá po prostřední mohutnost, sotva kdy zasahá po hřeben lopatky, provázen bývá třecími šelesty a dosti záhy se opouzdří. Po utišení prvých bouřlivých symptomů nastává po jistou dobu klid; výpotek se nevstřebá, neb resorpce jest lenivá, za to infiltrát plicní postupuje. Pak jsou případy, kdy tuberkulosa p. vyskytuje se zdánlivě jako onemocnění prvotní. Počátek bývá bouřlivý, výpotek mohutný, tak že již v prvém nebo druhém témdni vykonati musíme thorakocentesu. Po operativním výkonu výpotek (který jest časem haemorrhagický) rychle se obnovuje. Ale i když se byl z části resorboval, nemocný se nezotavuje, horečka se zjitří, nabývá rázu hektického, dostavují se noční poty a prudký kašel a vyšetřením plic můžeme zjistiti buď miliární erupci nebo zhuštění plic. Rozpoznání tuberkulosy p. bývá, nehledíme-li k formě samostatněji vystupující, snadné. V posledních případech haemorrhagická vlastnost výpotku, sešlost nemocného, trvalá horečka a poty.

Rakovina p. (carcinoma pleurae) vyskytuje se ve formě prvotní i podružné. Prvotní, velmi vzácná, zjevuje se v podobě epitheliomu (endothelioma pleurae), který z ohraničeného místa šíří se drahami mízními po veškeré p-ci a jeví náchylnost k metastasám. Podružná rakovina (scirrhus, encefaloid) šíří se na p-ci ze sousedících ústrojí (hlavně plic, mezihrudí, jícnu, jater, prsu) neb vzniká metastasou. Podružná forma je bakulovitá, bakulí, majících rozmanitou velikost, bývá mnoho; někdy tyto podružné nádory vyrůstají po ohromnou velikost. S tvořením bakulí dojde k vleklému zánětu p., který většinou provázen bývá výpotkem haemorrhagicko-serosním. Drobné bakule rakovinné nebudí zvláštních příznaků, leda třecí šelest; při velikých nádorech, které skorem bez výjimky zakládají se na rakovině plicní nebo mezihrudní, jevy chorobné podmíněné onemocněním těchto ústrojí mají převahu nad podrážděním p. Nicméně dříve nebo později dostaví se tupá i prudká bolest, která nezřídka paroxysticky se stupňuje. Pak se zjeví velmi prudká dušnost, cyanosa, trapný kašel a posléz zánětlivý výron do vaku pohrudničního. Nezřídka dojde i k rakovinné infiltraci žlaz nadkličkových. Fysikální výzkum chová se rozdílně. Tehdy, kdy dojde k výpotku, horní hranice prázdného koutu nerýsuje se čarou obloukovitou, nýbrž rysy ztemnělého koutu jsou velmi nepravidelny, jak vysvětluje se zcela přirozeně srůstáním plíce se stěnou hrudní a polohou nádorů. Veliké nádory rakovinné, které bujejí v dutině hrudní nejsouce sledovány exsudátem, prozrazují se časem ohraničeným neb rozměrným sklenutím hrudníku, vytísněním srdce, plic a jater z polohy přirozené, tlakem na průdušnici, průdušky, jícen, čiv bloudivý nebo nerv zvratný. Poklep nad místem, kde je nádor, dává vznikati zvuku prázdnému, při čemž prst tepající znamená veliký odpor; šelesty dýchací jsou zde potlačeny, chvění hrudi oslabeno. Mnohdy shledáváme v pokožce onemocnělé strany zřejmou ektasii žil a oedem. V krátké době stává se kachexie patrnou. Diagnosa rakoviny pohrudničné bývá časem snadna, za jistých okolností téměř nemožna.

Měchožil p. (echynococcus pleurae) jest zkušeností velmi vzácnou; snad nejde vůbec o prvotní zahnízdění jeho v p-ci, jako o jeho stěhování se z jater nebo plic. Echinococcus p. budí prudké bolesti v hrudi a dušnost; horečky není, ale nemocný přece pozvolně ve výživě schází. Zahnízdění jeho jest ohraničené a provázeno místním sklenutím hrudníku, v jehož bezprostředním okolí nález fysikální zcela pravidelně se chová. Jako plicní, tak i pohrudniční echinococcus se protrhne a dává pak podnět k podružné pleuritidě. Diagnosa echinokokku, dokud nezhnisal a tím na venek se neprodral, nemůže provedena býti způsobem jiným než punkcí probatorickou. Mx.