Ottův slovník naučný/Poerio

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poerio
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 1040. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Poerio: 1) P. Alessandro, básník a vlastenec ital. (* 1802 v Neapoli – † 3. list. 1848 v Benátkách). Byl syn právníka Giuseppa P-ia († 1843), vynikajícího řečníka parlamentního v l. 1799 a 1820. Účastniv se revoluce neapolské r. 1820 byl jat a vězněn delší dobu, načež žil s otcem ve vyhnanství. Hlavně prodlévali v Německu, kdež P. studoval filosofii a filologii a také Goetha ve Výmaru navštívil. Když do vlasti se vrátil (1823), zůstal ve Florencii, neboť nesměl ještě do rodiště. Ve Florencii obíral se dějinami toskánskými a psal do »Antologie«, listu belletristického, pokrokového, horujícího pro jednotu Italie. R. 1830 byl v Paříži, r. 1831 v Marseilli, kdež umlouval s generálem Pepem vpád do Italie, který se nezdařil, začež P. nově pokutován vyhnanstvím. Teprve r. 1835 povolen mu návrat do Neapole a P. oddal se studiím právnickým. Uveřejněním první knihy lyrických básní (anonymně, Pař., 1843) přivodil si konfiskaci svých papírů. Mimo tu knihu P. vydal ještě dvě knihy lyrické, Liriche (1847, 1852), nyní již pod jménem vlastním. Obsahují pak tyto knihy ohnivé básně vlastenecké, v nichž upřímný cit rozráží pouto hledané formy. R. 1848 P. stál v dobrovolnických řadách obránců Benátek proti Rakousku a raněn v bitvě u Mestre. V Benátkách podlehl za krátko poranění. P-vy Poesie edite e postume, k nimž M. D'Ayala připojil životopis, vyšly ve Florencii (1852). Srv. P. P., A. P. e le sue poesie (Neap., 1878) a V. Imbriani, A. P. a Venezia (dopisy a dokumenty, t., 1884).

2) P. Carlo, svob. pán, státník ital., bratr předešl. (* 1803 v Neapoli – † 28. dub. 1867 ve Florencii). Studoval ve Florencii literaturu a práva a vrátiv se do rodiště jako právní rádce byl pro liberální vystupování jat a vězněn. R. 1848 propuštěn na svobodu a získán svobodomyslnými opatřeními krále Ferdinanda II.; přijal proto řízení policie a pak i ministerství vyučování. Proti neupřímné, zastírané jen reakci vystoupil však rozhodně a potíral ji v parlamentě. Dne 19. čce 1849 zatčen pro účast ve sdružení Unità italiana a odsouzen na 24 let na galeje. Způsob, jak s ním nakládáno ve vězení v Nisidě, kam uvržen v únoru r. 1851, vyvolal z podnětu Gladstoneova zakročení Anglie. Později P. vězněn na Ischii a v Montesacchio a r. 1859 měl býti vyvezen do jižní Ameriky. Cestou podařilo se mu získati volnost na půdě irské, odkudž se odebral do Londýna a nadšeně tam přijat. Vrátiv se do Piemontu zabránil s Mancinim uzavření smlouvy s Františkem II. Roku 1860 zvolen za Arezzo do sněmovny poslanecké, v níž od r. 1861 zastupoval Neapol.