Ottův slovník naučný/Poe

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poe
Autor: František Xaver Šalda
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 1038–1039. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Edgar Allan Poe
Heslo ve Wikipedii: Edgar Allan Poe

Poe [pó] Edgar Allan, básník americký (* 19. ledna 1809 v Baltimore – † 7. října 1849 t.), syn Davida P-a a Alžběty Arnoldové, kočujících herců, kteří zemřeli mládí bídou a souchotinami. Mladý P. byl přijat za vlastního a pečlivě vychován obchodníkem s tabákem Johnem Allanem. R. 1815 dán byl do anglického pensionátu u Londýna, kde počal studovati; později pokračoval v Richmondě a na universitě charlottesvilleské, odkud jej vzal Allan pro dluhy a nespořádaný život a zaměstnával jej ve své kanceláři. Znechucen tímto životem P. uprchl do Bostonu, vstoupil do vojska (1827), do školy westpointské, odkud však byl záhy propuštěn, poněvadž neuměl se podrobiti kázni. Allan, který jej posud hýčkal, zatvrdil se náhle a úplně odvrátil se od P-a, který tím propadl nejkrutší bídě. Bez prostředků došel P. New Yorku, kde vydal svazeček veršů Poems (1831), odtud odebral se do Baltimoru, kdež uveřejnil první svou povídku (1833) a brzy řadu jiných. Dílům P-ovým nedostávalo se v té době v Americe porozumění a pochopení, síla jejich obraznosti, visionářská hloubka, básnické kouzlo a veliká, nekonvenční umělecká dokonalost a jednotnost odpuzovaly širší obecenstvo i ploché povrchní znalce literární. P. byl obviňován z napodobení německé romantiky a směr jeho tvorby pomlouván jako nezdravý a pobloudilý. P., který žil z prací knihkupeckých a novinářských, oženil se r. 1836 se sestřenicí Virginií Clemmovou, krásnou, ale churavou dívkou, již šíleně miloval; ale ani tato láska nedovedla jej ochrániti před strašným daemonem jeho života, alkoholem, jemuž propadal hlouběji a hlouběji. Při tom klesal do bídy větší a větší, přecházeje z redakce do redakce a pracuje nepravidelně o svých pracích, v nichž sestupoval ke dnu lidské bídy a hoře, koncipovaných s básnickou logikou a psychologickou intuicí tak neúprosnou, důslednou, pravdivou a jasnovidnou, že díla ta jsou z nejdokonalejších a nejhlubších svého směru a tvaru. Když r. 1847 žena P-ova zemřela, byla bída jeho taková, že neměl pro ni ani na rubáš. Tato rána osudu působila na P-a drtivě; P. byl dlouho nemocen, a když se pozdravil, uzavřel se do svého zoufalství tím tvrdošijněji, hledaje úlevy v alkoholu. Z rána 3. října byl nalezen v bezvědomí v ulici baltimorské, a byv dopraven do nemocnice, skonal za čtyři dni. Za rakví jeho šlo jen 5–6 osob. Amerika hlásila se ke svému velikému básníku teprve tehdy, když sláva jeho byla v Evropě nepopíratelná a když tu již působil v rozvoj moderních literatur, zvláště francouzské. Literární dílo P-ovo je neseno velikou silou logiky, rozumové invence a analytické bystrosti, jež se projevuji zvláště v jeho povídkách, odvozovaných ze základních předpokladů s mathematickou jasností a důsledností, která básníka neopouští ani v momentech nejděsivějších a nejšílenějších. P. jest umělec nejobjektivnější, úplně prostý vší sentimentality, působící jen skrytou logikou a přirozeným rozvojem věcí, situaci, charakterův. Sevřené a stručné ve formě, povídky jeho obsahují celá dramata duševních sil v nejzhuštěnější své essenci. Nejtemnější situace jsou rozřešeny podivuhodně jasně a důsledně; síla psychologické intuice jest podivuhodna zvláště v případech pathologických, kdy P. osvětluje poslední tajemství duší zraněných a otrávených ranami osudnými, nevyléčitelnými. Verše P-ovy, plné hudby a umělého kouzla stavby, jsou z nejsuggestivnějších básní moderních a pohybují se na samé hranici snu a vise, hned těžké, temné a zoufalé, ponořené svými kořeny do temnot země, hned dětsky sladké, průhledné a nyvé. Kromě toho P. byl neobyčejně bystrý a břitký kritik literární, který nejen sledoval tajemství umění a tvorby básnické do posledních psychologických kořenů (pozoruhodná předmluva k »Havranu«, v níž vykládá racionálně vznik této básně), ale bezohledně odhaloval i literární a uměleckou nízkost a prázdnotu většiny svých vrstevníkův. Právě tyto často velmi sarkastické kritiky byly příčinou, že památka P-ova byla dlouho v Americe hanobena nejdrzejšími lžemi a výmysly o jeho životě, jimž teprve kritický životopis Ingramův učinil konec. Díla P-ova byla často tištěna souborně, ale úplného kritického vydání není posud. Nejlepší vydání jsou: Ingramovo (Edinb., 1875, 4 sv.); Stoddardovo (Lond., 1884, 6 sv.) a vydání chicagské (1897). Vliv P-ův byl zvláště mocný ve Francii, kde nalezl P. překladatele a duševního bratra v Ch. Baudelaireovi, obdivovatele a překladatele v Mallarméovi, Barbeyi d'Aureville, Hennequinovi a j. Do češt. přeložil J. Vrchlický »Havrana a jiné básně« (Praha, 1891). Srv. John Ingram, E. A. P., his life, letters and opinions (Lond., 1880, 2 sv.); dále životopisy Didierův (New York, 1877), Riceův (Baltimore, 1877), Stedmanův (New York, 1880), W. F. Gillův (t., 1882, 5. vyd.); Emile Hennequin v Ecrivains francisés (Pař., 1889); E. Stuart, Baudelaire and P. (v Nineteenth Century, 1893, XXXIV.); Woodberry, E. A. P. (Boston, 1894); T. de Wyzewa, Ecrivains étrangers (Pař., 1896). Šld.