Ottův slovník naučný/Plutarchos

Ottův slovník naučný
Plut	Plutarchos	Pluteus

Údaje o textu
Titulek:	Plutarchos
Autor:	Jaroslav Šťastný, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 950–951. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Související:	Autor:Plútarchos
Heslo ve Wikipedii: Plútarchos

Toto dílo potřebuje opravit chyby.

Jedná se obvykle o chyby OCR převodu nebo překlepy při ručním přepisu, ale též zjevné tiskové chyby. Případně je třeba provést základní typografické úpravy (uvozovky, pomlčky, mezery, odstavce apod.). Pokud máte k dispozici původní zdroj, můžete Wikizdrojům pomoci tím, že dílo vhodně upravíte a poté odsud odstraňte tuto šablonu {{Opravit chyby}}.

Plutarchos: 1) P., spisovatel řec. doby císařské (* v Chairóneii as r. 46 po Kr.). Pocházel z rodiny bohaté. V Athénách horlivé zabýval se filosofií, jsa posluchačem hl. akademika Ammónia. Za Vespasiana přišel jako vyslanec své rodné obce do Říma a též později zdržoval se tam několikráte. Byl přítelem vynikajících Římanů, jako byli Sossius Senecio, lunius Arulenus a hlavně Mestrius Florus, dle něhož přijal i nomen gentile, když mu občanské právo římské bylo uděleno. Od Trajana prý vyznamenán hodností konsulara a dán mu prý — jakož i později od Hadriana, vliv na správu Achaje (Suidas s. v. Eusebius ad a. 119). Většinu života ztrávil v Chairóneii, zastával tam úřad archonta a telearcha, byl také ἱερομνήμων v amfiktyonii delfské a těšil se všeobecné vážnosti. Jinak věnoval svůj čas spisovatelství, výchově svých dětí a četným přátelům. Zemřel nepochybně v prvních letech vlády Hadrianovy. — Spisy jeho, z větší části zachované, aélí se na životopisy (Βίοι παράλληλοι) a na pojednání (počtem 83) různého obsahu, jež zahrnují se jménem Ἠϑικά (Moralia) a často se cituji latinskými názvy.

Podrobná jejich chronologie není známa, jisto pouze, že životopisy padají do pozdější doby jeho života. Jest to 23 dvojic životopisů vždy jednoho Řeka a Římana, na př. Theseus a Romulus, Lykurgos a Numa, Themistoklés a Camillus, Aristidés a Cato Maior, Periklés a Q. Fabius Maximus atd. Při 19 dvojicích nachází se na konci srovnání (σύγκρισις) obou mužů. Toto sestavení mužův řeckých a římských jest novotoa P-ovou, neboť Cornelius Nepos a Varro kladli vedle sebe celé skupiny mužův obojího národa. Vedle těchto dvojic jsou jesté samostatné životopisy Artaxerxa Mnemóna, Arata, Galby a Othona, z nichž tyto dva snad jsou pouhou snůškou materiálu (Wachsmuth, Einl. 218). V biografiích P-ových látka vážena často ne z pramenů původních, nýbri z kompendií (nyní ovšem ztracených), v nichi prameny původní byly již zpracovány, tak v Životopise Alexandrově máme hl. Stra bono va lcxoQi%Á vnofivrffiMXtt, ve starších dějinách římských Valeria Antia a Dionysía, pramenem oněch dvou biografií císařských jest Cluvius Rufus, z něhož i Tacitus v Historiích čerpal. Citáty jiných pramenů tedy pocházejí velmi často z druhé ruky ; některé ovšem, zejména básnické, dodal z hojné své četby často jen z paměti anebo z výpisků, ježto mu v Chairóneii větší knihovna scházela (Demosth. 2). Naučiv se latině teprve pozdě, latinským předlohám dokonale nerozuměl (ibid.). Sám podotýká (Alex. 1). že nepíše dějepisu, nýbrž životopisy, a že zřetel jeho se obrací ne tak k ocenění vlastního životního díla oněch mužů. jako spíáe k vylíčení povahy a anekdotám. Proto jeho životopisy jsou pramenem druhého řádu, tím více, že nemá pro poměry v minulosti náležitého porozumění a že líčí často své hrdiny vědomě optimisticky na újmu pravdy (Kimon 2). Však u širších vrstev biografie ty, psané vřele a zábavně, měly za všech dob veliký úspěch a byly jim hlavním pramenem o starých dějinách (Shakespeareův Koriolas a Julius Caesar). Z Moralií jsou obsahu historického pojednáni AUta ťca^atxa a Jitu. 'EXXrjVLíiá, v nichž výklad o zvláštních obyčejích a příslovích obou národů, dále spisek rvvaííióv cíQBtaC a historické deklamace O štěstí či vý-tečnosti Alexandrově a O štěstí či vý-tečnosti Římanů, Většina však jich jest obsahu filosofického. Nebyl sice P. ani tu badatelem samostatným, znal však dobře hlavní problémy filosofie a všechny téméř filosofy, přidržuje se ovšem nejvíce staré Akademie. Ze spisů některé jsou methodicke (j. nCg 6u x6v véov noir}\uixmv očxoóťtv), v jinoch polemisuje proti stóikům a epikároVcum (z těchto posledních ve spise 77^0^ KoXckrjVf obsahujícím obranu starších filosofa proti Epikúrovi, zachovány celé souvislé úryvky jejich). Veliký jest počet spisův etnických, složených podle populárních spisů školy akademické a peripatétické, na př.: Jak seznáme, že pokračujeme ve ctnosti?; Jak nám prospívají nepřátele?; O osudu; Ctnost

jest uČUelna; O lakomství a j. Sem náležejí též řeči, jimiž potěšuje svou manželku pro ztrátu dcery a přítele, že poslán do vybnanství, dále Řecku chvále Eróta\ Naučeni man" ielum\ pak pojednáni obsahu politického i Rady j jak »e účastniti veřejného {ivota\ Má- li stařec účastniti se veřejného fívota? a ].)• Náboženských otázek — P. kloní se k monotheismu — dotýkají se spisky: O tich, jef božstvo poddej i trestá; O zaniknuti viitebnj^ch svatyni; O pověře; O Isidé a Osiriovi (pokládá je za bohy řecké). Některá pojednání týkají se i věd přírodních: Otázky přiroď nické; O obličeji, jen f se jeví v měsíci; Jsou-li pozemská či vodní \viřata chytřejší? a j. Důležité jsou rozpravy literární, totiž O hudbě (kde zachovány delái výňatky z Aristoxena a Hérakleida) ; Srovnám Aristofana s Menandrem a O zlomyslnosti Hérodotovi, kde polemisuje proti tendenci díla jeho Athéňanům přátelské. Problémy z různých oborů zabývá se spis Aeči při hostinách (9 knih), kde jsou obsaženy rozmluvy při rozmanitých slavnostních příležitostecn s hojnými citáty básnickými. Themata jsou na př.: Proč se ovénčuieme při hostinách?; O tanci; O smíšené stravě; Kolik jest Afus a j. Moralia psána většinou dialogicky, ač formě veliká péče nevěnována, i v slohu P-ově (v periodách, neobyčejných abstraktech a j.) jsou dosti hojné úchylky od spisů klassických. — Veliký počet pojednáni z Moralií nepochází od P-cha, nýbrž jsou to podvrženiny z různých dob, hlavně pozdějších. Jsou to na př.: Vj^roky králův a vojevůáců; Výroky lakónské; Útěcha poslaná Apollóniovi; O vrchově hochů (zajímavý a za renaissance i později velmi ceněný spis); pak obsahově velmi důležité spisy: Životopisný X řečníků (založeny hl. na pracích Caecilia z Kalakty); Život Homérův; O náborech filosofů, 5 kn. (výbor z metafysických výkladů hl. dle Aětia). - Rukopisy Životopisů pocházejí z X. a XI. stol., rukopisy Moralií jsou mladší. — Editio princeps AÍdina z r. 1509, další vydáni celého P-cha jsou od Xylandra z r. 1560, Reiske z r. 1774 a ve vydání Didotově od Ddhnera a Důbnera r. 1846 si. Životopisy samy vydány Koraisem r. 1809 a Sintenisem r. 1839 si. (vydání kritické, ale zastaralé), jednotlivé ve sbírce Teubnerově a Weidmannově s poznámkami — Demosthenés a Cicero od Grauxa v Paříži, 1881. Moralia vydal Wyttenbach r. 1796 si. a nověji Bernardakis v bibl. Teubnerově r. 1890 si. Jednotlivě vydány s poznámkami: De Iside ... od Partheye r. 1850, De musica od Volkmanna r. 1866 a od Westphala r. 1865. — - Do češtiny přeloženy něsteré životopisy od Vanička v >BibUothece klassikův« r. 1865 si.; z Moralií přeložil Šuran: Jak má jinoch čisti básníky (Programm Roudnice, 1896); O výchově nochů (Progr. Král. Vinohrady, 1902). — Srv. Volkmann, Leben, Schriften und Philosophie des Plutarch v. Chaeronea (Berlin, 1869); Christ, Geschichte der gr. Litteratur p. 546 si. šy.

2) P. Athénský (* kol 350 po Kr. – † asi 430), filosof směru Plótinova, vykládal Platóna a hlavně Aristotela, jehož znalost pokládal za nezbytnou k porozumění Platóna. Žákem jeho byl Proklos.