Ottův slovník naučný/Ploštěnky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ploštěnky
Autor: Emil Sekera
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 938–940. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ploštěnky
PLOŠTĚNKY (Turbellaria).

Ploštěnky (Turbellaria, v. tab.) tvoří třídu většinou volně žijících plochých červův proti cizopasným, již zahrnuti jsou pojmem hlístů (v. t.) plochých. Veliký počet rodův a druhů omezen jest na vody sladké, rovněž jako na moře a vlhkou zemi, nejvíce v krajinách tropických. Rozdíly ve velikosti, tvaru a ústrojnosti tělesné jsou velmi značné; shodují se všechny skupiny pouze v tom, že tělo více méně splošené, byť i na hřbetní straně mnohdy vyklenuté, pokryto jest vířivým epithelem, v jehož buňkách nalézají se ještě četné drobné tyčinky, žlázky slizné, jakož i žahavé buňky (Microstoma). Sem tam vyskytují se i tuhé až bičíkovité brvy jako citové ústroje; u zemských planarií na břišní straně vyvinuto pletivo na způsob nohy měkkýšů. Ve spojivu pod vrstvou svalovou jsou žlázy slizné nebo buňky, v nichž tvoří se tyčinky povahy chitinové různého tvaru a velikosti (rhabdity). Tyto bývají nejhojnější právě na přední části těla, kdež prostředkují smysl hmatu, zvláště kde je tato čásť propletena jemnými vlákny nervovými.

Z ústrojů dokonalejším červům vlastních chybí p-kám soustava cevní. Barvitost těla bývá u většiny druhů podmíněna pigmentem, jenž roztroušen jest jak ve spojivu, tak i buňkách pokožkových. Jen v několika případech zjištěny uvnitř zelené až žluté drobnohledné řasy (zóochlorelly, zóoxanthelly), kdežto drobnější zelená zrnéčka, ač zeleni listové se podobají, pokládána jsou za pigment. Barvivo tvoří buď souvislou vrstvu, buď jen skvrny různého rozsahu a při nestejném osvětlení působí i měnu barev. Celkem však jest zbarvení u většiny druhů dobrým znakem odlišným, což ještě více platí pro odrůdy. Vnitřek těla zaujímá zažívací dutina, do níž vede různě umístěný otvor ústní, kdežto řitní p-kám chybí. Vyložena jest pak dutina zmíněná epithelem skládajícím se mnohdy z vysokých buněk se zřetelnými jádry, při čemž od pojiva oddělena jest někdy vrstvou svalovou. Buňky zažívací obsahují též barvivo, tuková tělíska a mnohdy i žlázky různého úkonu, aneb sem ústí větší hruškovité žlázy, jež dají se srovnati s přídatnými žlazami jiných červů vyšších. Tvar zažívací dutiny zachováván jest jako stálý znak a protož užito ho k dělení soustavnému. Druhy mající tutéž jako jednoduchý vak středem těla se táhnoucí tvoři řád p-nek rovnostřevných (Rhabdocoelida) proti větvostřevným (Dendrocoelida), u nichž zažívací roura rozvětvuje se v laloky v různém počtu a rozvoji. Další tříděni lze provésti na základě úpravy hltanu (pharyngu) ve spojení s tvarem zaž. dutiny do značných podrobností. Nejméně význačný ráz téže mají rody tvořící podřád Acoela, kde zaž. roura není ještě určitě omezena od dutin spojivových a otvor ústní jen jednoduchou vchlípeninou jest spojen s vnitřkem. Dokonalejší rozvoj shledáme u vlastních Rhabdocoel, kde dutina zažívací jest již zřetelně oddělena a spojena s hltanem, jehož umístění rovněž jako poloha otvoru ústního souvisí dle Halleza se způsobem živobytí buď volně plovoucího neb lezoucího a plazícího se. Třetí podřád Alloiocoela se znaky již méně určitými má obrysy zažívací dutiny laločnaté, ač i v dřívější skupině sem tam lze stanoviti poměry podobné. Složitější rozdělení poskytují Dendrocoelida, kde lze rozeznati buď tři oddíly rozvětvené zaž. roury (Tricladidea) neb větší počet navzájem splývajících neb se proplétajících větví (Polycladidea). Hallez vylučuje poslední skupinu z plochých červů zvlášť a řadí je k ostatním vyšším, ač stanoví příbuzenské vztahy k žebernatkám; proto pojednáno bude o nich zvláště (v. t.). Hltan vytvořený ve vchlípenině otvoru ústního jest buď vyložen žlazami, buď opatřen svalstvem a jest tvaru jednoduchého (ph. simplex) u několika čeledí (Microstomidae a j.) neb kulovitý (rosulatus, na př. Mesostoma, Gyrator) neb soudkovitý (doliiformis, na př. Vortex), láhvicovitý (ph. variabilis, na př. Prorhynchus) a rourovitý (plicatus, na př. u planarií a alloiocoel). Umístění otvoru ústního u poslednějších jest opět buď na předu (čel. Plagiostomidae a Cylindrostomidae) neb v zadní polovině (čel. Monotidae) neb zadní třetině těla (Tricladidea). Se způsobem živobytí souvisí pak různé menší odchylky v úpravě hltanu – neboť potravou bývají jiní drobní obyvatelé vodní, ano i řasy. Velmi mnozí stávají se dravými, přepadávajíce žížaly a žížalice, z nichž ssají krev, již potom delší čas tráví; pozemští druhové napadají i měkkýše a drobné živočichy, zvláště v krajinách tropických.

Se zažívacím ústrojím ve fysiologické souvislosti jest ústrojí výměšné (exkreční), jež rovněž jest pro jednotlivé čeledi význačným. Nejjednodušší poměry jsou opět u Acoel, kde jsou to dutinky navzájem mezerami parenchymu souvisící (pulsatelly – Delage). U ostatních skupin možno rozeznati v základě hlavní větve jako úzké kanálky po stranách těla probíhající, jež příčnými větvemi jsou spojeny a sbíhají se buď v jednom otvoru vyústném neb ve dvou souměrně proti sobě položených. U Dendrocoel a Bothrioplany jest větvení složitější a rozbíhá se jako sítivo v těle; přece však z hlavních větví oddělují se souměrně položené příčné klíčky s jemnými otvůrky, jichž bývá pak větší počet. – Nervové ústrojí dokázáno jest nyní u všech zástupců Turbellarii; nejjednodušší ovšem jako buněčný shluk u acoelních, jako dvojitá nebo mnohdy různě utvářená uzlina mozková v přední části těla. U dokonalejších lze sledovati postranní větve až na zad, většinou na břišní straně. Jemné větvičky další splývajíce tvoří buď sítivo neb opatřují zvláště jícen a ústroje rozmnožovací. Smyslové ústrojí zastoupeno hojně jako vířivé jamky, oční skvrny neb oči s čočkou, ano i otocysty; rovněž lze sem zařaditi hmatavé a citové brvy, různé pohárky, vychlípitelné (zvláště u čel. Proboscid) silně svalstvem opatřené choboty, neméně i tykadélka rodu Vorticeros a některých Dendrocoel. Ústroje zraku jsou obyčejně na předu těla umístěny vjemné souvislosti s mozkovou uzlinou, buď jako skvrny pigmentové černavé, hnědé, červené, tvaru nestálého, zřídka určitě ohraničeného bez tělísek ostřelomných (čoček) aneb se zřetelnými čočkami do pohárku pigmentového ponořenými. Sladkovodní rod Polycelis a některé mořské planarie mají větší počet očí umístěných buď na okraji přední části těla neb na přídě (Oligocelis, Sorocelis), podobně i pozemské rody Bipalium, Geoplana a Leimacopsis. Složitější poměry objevují se u mnohých planarií, kde shledány oči inversní (Carrière, Loeb, Hesse). Fysiologické pokusy s nimi konány nejnověji (Parker a Burnett) a stanoveno, že světelné dojmy u slepých druhů jsou téhož rázu jako u vidoucích, jen poslednější pohybují se více ke světlu, před nímž slepé druhy touže měrou prchají. Neboť v každém rodě téměř možno shledati se s druhy, jež postrádají skvrn i očí, a jsou to většinou obyvatelé ústředí temných nebo skrytých. Přítomnost jednotlivých uvedených ústrojí smyslových v různém tvaru, rovněž jako jich nedostatek jest dobrým znakem druhovým, zřídka rodovým.

Rozmnožování p-nek děje se většinou způsobem pohlavním, výjimečně pučením a regenerací. Tvar, jakož i stavba ústrojů jest důležitou pomůckou pro soustavné dělení. V základě jsou Ploštěnky vesměs obojnatci vyjma rod Microstoma, kde lze znamenati přechod v jednopohlavnost. Žlázy samčí a samičí vznikají v buňkách spojiva a spojují se pak s vchlípeninami pokožkovými jakožto vývodnými chodbičkami nebo různými pomocnými ústroji. Celkové umístění orgánů těchto mění se podle polohy zažívací dutiny a pharyngu, rovněž jako otvory pohlavní buď ojedinělé nebo podvojné. Žlázy samčí tvoří váčky kulovité až elliptické, buď ve větším počtu podél těla srovnané (follikulární varlata), nebo podlouhlé vaky tenkostěné a podvojné, v nichž se tvoří spermatozoidy různé velikosti, většinou bičíkovité. – Tyto buňky přecházejí chamovody do sběrny (vesicula seminalis), mnohdy žláznatě vyložené. Se sběrnou spojeno jest dále pářicí ústrojí povahy buď svalnaté neb chitinové tak rozmanité, že tvoří hlavní znak druhový až rodový. Největší rozvilosti dosahuje chitinová pyje u mořských rodů Proboscid (Macrorhynchus, Acrorhynchus, Hyporhynchus), dále Mesostomid (Proxenetes, Promesostoma), jakož i sladkovodních Vorticidův. Nejjednodušší ústrojí pářicí jest vychlípitelný vývod pohlavní, k němuž přiléhají chamovody nebo shluky buněčné (Acoela, Stenostoma, Catenula). U dendrocoelních p-nek převládá většinou svalnatá, značně protažitelná pyje (v rodě Polycelis i ostny posázená), jež spojena jest s poměrně malou sběrnou, za to však silně naduřelými chamovody, ježto buňky chámové se tu shromažďují. U rodů obojetných, kde jest společný otvor pohlavní, bývá vývod ústrojí samčího oddělen od společné dutiny zvláštní chodbičkou a vede-li přímo do atria, vyvíjejí se ústroje pářicí dříve než žlázy samicí (t. zv. protandrie), aby se zabránilo samooplození, ač toto jest někdy možné a lze je pozorovati. Zvláštní poměr jest u rodu Monoophorum, kde shledáváme jediný otvor na zadní části těla, jenž jest nejen vývodem orgánů pohlavních, ale i jícnu (viz tab.). Složitější jsou poměry ústrojů samičích, jež v základě tvoří vaječníky jako skupinu homogenních buněk, k nimž se připojují zvláštní buňky výživné jako žloutkové trsy a některé ústroje pomocné, jako jest sběrna chámová nebo pářicí (receptaculum neb bursa seminalis a copulatrix) a děloha (uterus) s četnými žlázkami různě umístěnými. U p-nek větvostřevných jsou žloutkové buňky ve tvaru jemných pásků po celé délce vejcovodů dovnitř jich se vlévajících, tak že procházející dozrálé vajíčko přímo obdávají, kdežto u ostatních zrnéčka žloutková splývají s vajíčkem v t. zv. děloze, ústrojí pomocném, jehož tvar, velikost a poloha u druhů jest velmi měnlivá. Kde jsou poměry plodidel jednoduché, chybí děloha a vytvoření vajíčka děje se ve společné chodbě pohlavní. Kde jest otvor samičí oddělen, bývá též vyložen žlázkami a mívá dle rodů různou polohu. Jen u mořského rodu planarií Uteriporus shledáváme ještě zvláštní otvor z dělohy přímo. Vajíčka bývají různé velikosti tvaru kulovitého až vejčitě sploštělého, mnohdy se stopkami a přívěsky, a jsou opatřena buď tvrdou skořápkou barvy původně žlutohnědé, později úplně zčernající, neb jemnou bělavou. Tato poslední vyskytuje se zvláště tam, kde není dělohy a přídatných žlázek (na př. Acoela, Macrostoma, Stenostoma, Prorhynchus, některá Alloiocoela), neb u t. zv. letních vajíček, jež objevují se v čeledi Mesostomidae mnohdy současně s barevnými. Po jednom vajíčku bývá kladeno zřídka; kde rozměry dělohy jsou značné, až ke 30; zárodků bývá však málo, obyčejně po jednom až dvou; jen planarie mívají kokony s 3–7 embryi. Páření děje se oboustraně; u planarií zvláště úplným přiložením vztyčených zadních polovin těla.

Vývoj p-nek nebyl dosud soustavně prozkoumán, zvláště u druhů, jež mají vajíčka se skořápkou tvrdou a barevnou. Prvé příspěvky embryologické podal Knappert (1865), pak Mečnikov, Hallez, Jijima a nejnověji Bresslau (1899), z nichž vysvítá, že celkem shodují se vývojné poměry rhabdocoelních s p-kami dendrocoelními. Nepohlavní rozmnožování objevuje se u rodů Catenula, Stenostoma, Microstoma a Alaurina jako pučení – neboť v zadní třetině těla vytvořují se ztluštělé pásy, z nichž tvoří se vířivé jamky, nervové ústrojí, vchlípením pak pharynx, srůstající později s původní zažívací dutinou. Čím více se zdokonalují uvedené ústroje, tím rychleji postupuje odškrcování od mateřského individua, až se oddělí úplně, při čemž trhliny rychle zarostou. Podružní jedinci (zóoidy) vyskytují se mnohdy až v počtu osmi pohromadě v různém stupni rozvojném a na podzim mohou se v nich vytvořovati i samostatně ústroje pohlavní, tak že oddělivší se jedinci jsou pohlavní a kladou vajíčka. Tímto způsobem jako u Mesostomid letními vajíčky jest možno dosíci značného rozmnožení individuálného a tím i snadnějšího udržení druhů. U dendrocoelních p-nek objevuje se způsob nepohlavního rozmnožování potud, že jedincům mohou oddělené části ať uměle neb náhodně dorůsti se všemi ústroji potřebnými (heteromorfosa).

P. jsou rozšířeny ve vodě a vlhké zemi velmi hojně; četné druhy jsou kosmopolitické, ježto je shledáme ve všech dílech světa. V tropických krajinách převládají pozemské druhy, kde živí se způsobem dravým; podobně činí veliké planarie mořské vyssávajíce červy, láčkovce i měkkýše; sladkovodní druhy žijí též z kořisti živočišné, ač mnohdy i ze rmutu ústrojného a drobných řas. Shledáme se s nimi v tůních, rybnících, řekách, ba i pod kameny na vlhkých místech, dále ve studních a vodách jeskynních. Neméně jsou známy mnohé jezerní druhy uváděné jako fauna reliktní, jejichž příbuzní žijí jen v moři (Plagiostoma, Automolos). V mořích pak objevují se jednak na pobřeží, jednak v planktonu a celá řada jich jest přizpůsobena životu cizopasnému, žijíce na měkkýších, racích a ostnokožcích (z rodu Macrostoma, Provortex, Grafilla, Anoplodium, Acmostoma, Monotus), kdežto z planarií jsou to rody Bdellura, Micropharynx a ze sladkovodních Turbellarií cizopasí občas Mesostoma aselli a Rhynchoscolex.

Literatura o p-kách jest velmi obsáhlá a sahá již do XVIII. stol. (Müller, 1774); hlavní a obsáhlé dílo o rhabdocoelních vydáno bylo L. v. Graffem r. 1882 s velikým atlasem; týž vydal později Organismus der Acoela (1891) a Monographie der Landplanarien s 58 tab. (1899) kromě celé řady menších pojednání. V druhé řadě jest to Hallez se svými díly: Contributions à l'histoire naturelle des Turbell. (1879); Embryogénie des dendrocoeles d'eau douce (1887); Catalogue des Turb. du Nord de France (1895) a jinými drobnými studiemi. Další příspěvky zvláště faunistické podali Braun, Böhmig, Duplessis, Fuhrmann, Kennel, Keller, Voigt, Volz z Německa, Rakouska a Švýcarska; Braun, Perejaslavceva, Šiškov (o planariích), Zabusov, Zykov z Ruska, Borelli a Monti Rina z Italie, Jijima z Japanu, Silliman, Girard a Woodworth ze Sev. Ameriky, Dendy a Steel z Australie, Jaworowski z okolí Krakova, jakož i Szigethy a Paradi z Uher a j. v. V Čechách byla věnována pozornost p-kám Fr. Vejdovským, od něhož pocházejí prvotní seznamy a popis nových druhů v díle: Thierische Organismen der Brunnenwässer in Prag, dále v menších studiích ve »Věstníku Kr. uč. společnosti« a pak v Note sur une nouvelle planaire terrestre (Microplana humicola) v »Rev. biol. du Nord de France« (1889); Zur vergleichenden Anatomie der Turb. (»Zeitsch. f. wiss. Zool.«, 1895). E. Sekera uveřejnil Příspěvky ku známostem turb. sladkovodních ve »Věstníku Kr. uč. spol.« (1886, 1889); Babor, Písařovic: Rhynchodemus terrestris v Čechách (1892); J. Wenig: Příspěvky k anatomii některých orgánů planarií sladkovodních (1901) tamtéž. Drobnější poznámky faunistické nalézají se v pracích Štolcových, Mrázkových, Fričových a Vávrových. Sek.