Ottův slovník naučný/Pletivo

Ottův slovník naučný
Plethron	Pletivo	Pletněv

Údaje o textu
Titulek:	Pletivo
Autor:	Ladislav František Čelakovský, Gabriela Pfeiferová, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 914–915. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD old 100
Heslo ve Wikipedii: Rostlinné pletivo
Související články ve Wikipedii: Drátěné pletivo

Pletivo: 1) P. v bot. Těsnější svazky buněk rostlinných, pokud vznikají výhradně přihrádečným dělením buněk vjednom, dvou nebo třech směrech na sobě kolmých, nazývají se tkaně č. tkaniva, jež podle toho dělí se na tkaniva vláknitá, deskovitá a tělesná (buněčná tělesa). Ve tkanivech tělesných, z jakých se skládá na př. list neb lodyha nějaké rostliny vyšší, namnoze v mladosti toliko buňky bez mezer spolu souvisí, ale pak nejčastěji mezi nimi tvoří se prostory mezibuněčné (intercellulární, též intercelluláry zkrátka zvané) a to buď rozpoltěním blan buněčných na některých místech – zvláště v rozích buňky – anebo rozpuštěním resp. roztrháním určitých skupin buněčných v případech řidších. Intercelluláry nejčastěji vodí vzduch, řidčeji vodu neb různé sekrety (vyloučeniny). Vzácně intercelluláry vyspělým tkaním, na př. korku, chybějí. Tkaně dělíme 1. na zárodečné, embryonální čili meristémy (viz Meristém), a 2. na tkaně vyspělé, hotové čili trvalé, jež od meristémů liší se tím, že jejich buňky nabyly již definitivních rozměrův a tvarův i jsou ke svým zvláštním účelům již zcela upraveny. Trvalé tkaně dělíme na parenchym, prosenchym, sklerenchym a kollenchym. Parenchym skládá se z buněk stejného průměru, slabě sploštělých nebo mírně protáhlých, a pak se stěnami konečnými na postranních kolmo stojícími; obyčejně mívá stěny tenké neb slabounce ztloustlé a pak nejednou jednoduše tečkované, obsah plasmatický živý, povlékající stěny v podobě tenkého, šťavou vyplněného vaku. Buňky tohoto typu odtud nazývají se parenchymatické. Prosenchym liší se od parenchymu hlavně tím, že u onoho buňky jsou značně protáhlé, zakončené na obou pólech šikmými plochami, jež mezi sebe zapadají (na př. lýkové buňky). Sklerenchym nazývá se tkanivo složené z buněk stejnoprůměrných anebo častěji protáhlých, o stěnách stejnoměrně silně ztlustlých, často poněkud zdřevnatělých, bez plasmatického obsahu ve stavu hotovém. Slouží mechanickému upevňování lodyh atd. právě tak, jako collenchym (v. t.), jehož buňky stejnoprůměrné neb více méně protáhlé mají blánu toliko v rozích vyloženou cellulosními lištnami. U hub, lišejníkův a některých řas sifonovitých (Siphoneae) rozvětvena vlákna stélky, ať již mají přihrádky neb jich nemají, splétají se v jakýsi druh tkaně, který nazýváme p., v němž začasté od počátku mezi jednotlivými vlákny (u hub a lišejníků mezi hyfami) přítomny jsou prostory vzduchem naplněné. Intercelluláry tohoto druhu sice nejčastěji u mnohých hub během vývoje plodnice atd. zůstávají zachovány, ale za jistých okolností (na př. při tvorbě sklerotií u námele a p.) vymizejí z části nebo úplně. Tu pak také hyfy sprvu volně spletené těsněji spolu srůstají, čímž v krajním případě vzniká p., jež na průřezu od obyčejné tkaně parenchymatické čili parenchymu sotva lze rozeznati (t. zv. nepravý parenchym, pseudoparenchym). – Podle názvosloví běžnějšího, ale méně vhodného, naše tkaň označuje se názvem p. a p. v našem smysle nazývá se p-vem plstěným (Filzgewebe) – speciálně u hub houbovou plstí. lč.

2) P. v histologii viz Tkáň.

3) P. v nejširším smysle slova jest výrobek zpracování oné kategorie surovin, jejichž význačné vlastnosti jsou ohebnost, podajnost a absolutní pevnost. Aby surovina mohla býti zpracována na p., musí nejprve nabyti tvaru prutu, pásu (stuhy) nebo vlákna. Jako u všech výrobků, tak i u p-va účel výrobku a látka podmiňují způsob zpracování. Poněvadž pak účel p-va je hlavně dvojí: 1. řazení a vázání (svazování) a 2. krytí, chránění a uzavírání (ohraničení), jde z toho též dvojí hlavní způsob výrobků z p-va, totiž: vazadla (niti, šňůry, provazy, lana, stuhy) a pokryvadla (rohože, tkaniny a p. v užším smysle slova). K řazení a vázání slouží především niť. Vznikla zkrucováním nebo sesoukáváním vlákna původu rostlinného, lnu, bavlny, kopřiv, lýka některých stromův a p., nebo původu živočišného, vlny, chlupů, střev, šlach, hedvábí, nebo i nerostného (na př. asbestu). Zkrucování vláken kratších v jediné dlouhé jest předení. Zkrucování několika vláken předením nabytých děje se soukáním (Zwirnen), výkonem, který má místo v niťařství, prýmkářství a provaznictví. Zvláštnost soukání záleží v tom, že rozkrucováním možno snadno opět nabyti jednoduchých vláken, ale to je na úkor pevnosti a bytelnosti. Proto užívá se všude, kde zvláště o tyto dvě vlastnosti běží, splétání místo pouhého soukání. Kdežto při soukání vždy dvě vlákna nebo dva praménky vláken se stáčejí, jsou při splétání vždycky činny tři; i tam, kde je splétání složité, pracuje se jen s třemi praménky najednou, ostatní se odloží, až na ně dojde.

Rozeznáváme splétání ploché a oblé (Wulst, torus). Splétáním plochým vznikají stuhy, oblým šňůry, provazce a lana.

P. ploché k vyrábění různých pokryvadel dalo vznik rohožím. Materiálem jest stéblo travin, rákos, lýko, jemně štípané dřevo atd.

Literatura. Srbová-Lužická, Škola ručních prací, V., Pletivo; G. Semper, Der Stil I. Die textile Kunst; Fr. Bock, Liturgische Gewänder des Mittelalters. GP.

P. drátěné ve hradebnictví, překážka proti přiblížení útočníků ke hradbě, je sděláno na kostře z kolů a kolíků do země pevně zatlučených a na způsob vrhcábnic umístěných střídavě v rovnoběžných řadách na 1 m od sebe vzdálených. Koly buďtež 6 cm tlusté a nestejně vysoké (2,10 m až 2,20 m) a trčte 1,40 m až 1,50 m ze země. Kolíky stejně tlusté čouhají ze země jen 50 cm). P. samo je síť z drátu ostnatého, aneb, není-li takého, z hladkého 4 mm silného, vedená ve třech vodorovných řadách nad sebou a též ve přeponách a úhlopříčnách, aby se stala hodně spletitou a hustou. P., jež má býti nejméně 12 m zšíři, slouží před hradbami, mezi nimi a též na dně širokých příkopů. FM.