Ottův slovník naučný/Plautus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Plautus
Autor: Robert Novák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 870–871. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Titus Maccius Plautus
Heslo ve Wikipedii: Titus Maccius Plautus

Plautus Titus Maccius, nejznamenitější skladatel komédií u Římanů (* kolem 250 před Kr. v umberském městě Sarsině z rodu nízkého – † 184 př. Kr. ). Záhy přišel do Říma, kde nabyl. jsa sluhou divadelním, jakéhos jmění. Toho užil k obchodům mimo Řím, ale nepochodil při tom dobře; neboť majetku nastřádaného pozbyl úplně. Chud vrátil se pak do Říma, kdež z nouze dal se najmouti u mlynáře jakéhosi k dosti těžké práci mlecí. Při zaměstnání tom počal prý skládati veselohry; napsal prý tu tři první své komédie, z nichž jedna zvala se Saturio (Břichopas), druhá Addictus (t. j. »Přiřčený« soudně svému věřiteli); jméno kusu třetího neznámo; srv. Gell. 3, 3, 14. Ježto pokusy ty docházely uznání a přízně, pokračoval v této činnosti dramatické, jež mu zajisté dopomohla zase k blahobytu, a vytrval v ní až do své smrti (srv. Cic. Brut. 16, 60). P. byl básník velmi plodný a nadaný. Dle zprávy Gelliovy (3, 3, 11) kolovalo ve starověku pod jeho jménem neméně než 130 kusův. Ovšem nebyly veselohry ty všechny jeho majetkem, nýbrž četné z nich pocházely od jiných a přeneseny byly na jméno jeho, jednak že v duchu jeho byly složeny, jednak aby došly větší vážnosti, jednak omylem, jednak i z jiných příčin. Učený polyhistor M. Terentius Varro na základě filologických prací učenců starších prohlásil toliko 21 z nich za zcela přesné a pravé (fabulae Varronianae). Nás došlo 20 kusů P-tových, a to více méně úplně, z 21., t. j. Vidularie, máme jen některé zlomky, ale drama to zaniklo teprve ve středověku a bylo ještě v Ambrosiánském palimpsestu. Toto číslo »21« jest stěží nahodilé; spíše nuceni jsme se domnívati, že zachované kusy jsou tytéž, jež Varro prohlásil za P-tovy. Kryty jsouce autoritou Varronovou, byly za starověku hojněji opisovány a tak došly i naší doby. Tyto veselohry, k nimž připojuje se ještě řada zlomků dramat ztracených, jsou nejstarší úplné památky, jež z římské literatury máme, a tím dvojnásob vzácné. Ale nejsou nám zachovány v podobě veskrze původní. P-tovy komédie totiž byly velmi oblíbeny u obecenstva římského a provozovány proto často. Ještě za doby Ciceronovy setkáváme se s nimi na jevišti římském. Při opětovném představování tom předsevzaty v nich různé změny, zvláště po smrti básníkově v II. stol. př. Kr. Stopy této retraktace pozdější jsou patrny na různých místech, také v prolozích, jež mnohé z kusů těch předcházejí. V rukopisném podání jdou kusy zachované v tomto pořádku: 1. Amphitruo; 2. Asinaria (komédie o oslu); 3. Aulularia (komédie o hrnku); 4. Captivi (Zajatci); 5. Curculio; 6. Casina; 7. Cistellaria (komédie o skřínce); 8. Epidicus; 9. Bacchides; 10. Mostellaria (komédie o strašidlech); 11. Menaechmi; 12. Miles gloriosus (Vojín chlubivý); 13. Mercator (Kupec); 14. Pseudolus; 15. Poenulus (Pun); 16. Persa; 17. Rudens (Provaz); 18. Stichus; 19. Trinummus (Trojgroš); 20. Truculentus; 21. Vidularia (komédie o vaku cestovním). Jména komédií těch táhnou se jednak k osobám dramatu, jednak k věcnému obsahu jeho. Cena kusů všech není stejná; máme tu veselohry slabší jak komposicí tak charakteristikou vedle veseloher zdařilých, vynikajících ústrojím svým velice. K lepším kusům počítají se Aulularia (vzor Molièreova Lakomce), Menaechmi (vzor Shakespeareovy Komédie omylů), Captivi (kus morální a zvláště zdařilý), Bacchides, Mostellaria, Miles gloriosus, Pseudolus, Rudens, Trinummus. Pozoruhodna jest komédie Amphitruo, obsahující mythologickou travestii. Ve velmi mnohých kusech jest základ skoro stejný. Jinoch zamiluje se do sličné dívky, jež nachází se v moci lakotného kuplíře (leno), kterýž velmi bděle ji střeže. Peníze, jichž za ni žádá na jinochu, opatří tomuto zchytralý otrok tím, že různými lstmi a úskoky podvede zámožného, ale duchem obmezeného otce jeho. Někdy ukáže se, že milenka jinochova zrozena jest z rodičů svobodných, že není otrokyně rodem; podvedený otec odpustí synovi a dá svolení k svatbě milenců, Avšak veselohry P-tovy nejsou samostatnou tvorbou jeho sama, nýbrž zakládají se na řeckých kusech nové komédie attické, jako dramatech Menandrových, Filémonových, Difilových a Démofilových. Než P. nedržel se originálů řeckých veskrze, není nikterak pouhým jejich překladatelem, nýbrž vzdělával je volně, předlohu svou brzy zkracuje, brzy rozšiřuje, mnohdy i dva kusy v jedno sloučil (contaminatio), též leccos sám ze života římského v ně vmísil, čímž dodal jim z části rázu římského. Změny a přídavky básníkovy nebyly však vždy na prospěch kusu jeho. Zvláště slučováním dvou kusů v jeden vzešly mnohé neshody a nesrovnalosti v dramatě, různé skoky ve vývoji děje, zkrátka leckde porušena nemile komposice celé veselohry. Některé nesprávnosti podobné vznikly též asi pozdějšími retraktacemi, jiné bude dlužno přičísti na vrub spěchu básníka samého, jenž, jak mu již ve starověku vytýkáno, pracoval trochu na rychlo. Také směšování živlu řeckého s jednotlivostmi římskými nelze mnohdy schvalovati. Z toho plyne, že v komposici nespočívá mistrnost básníkova; jeho síla a dovednost záleží spíše ve věcech jiných. Především v živém dialogu a řízném, jakkoli někdy i trochu hrubém vtipu, v komice nadmíru působivé, dále ve vytváření různých meter a mluvy samé. V metrice P. zasluhuje našeho obdivu velikou měrou; vedeť si tu dosti samostatně, užívá meter rozmanitých a vhodně, staví je podle přesných zákonů, jež nám vynikly teprve před nedlouhou dobou, kdy zevrubněji seznána byla povaha latiny archaické. Zdánlivé drsnosti a volnosti ukázaly se tu namnoze ve světle zcela jiném. Metrické umění P-tovo zejména v částech zpívaných, kantikách, jest patrno. Srv. K. F. W. Müller, Plautinische Prosodie (Berlín, 1869); Studemund, De canticis P-tinis (Halle, 1863); Skutsch, Forschungen zur lat. Grammatik u. Metrik (Lip., 1392); Leo, Plaut. Forschungen a j. Mistrovsky ovládá a vytváří P. mluvu latinskou. Jest sice řeč jeho ponejvíce řečí života všedního, ale nadmíru bohatá, jadrná a jednotlivým osobám a scénám přiměřená. Hojné obrazy, hříčky slovní, allitterace, assonance koření mile živý výklad básníkův, jenž musí uchvátiti i lhostejného diváka nebo čtenáře. Pro poznání latiny staré mluva P-tova jest velice důležitá, ze kteréž příčiny veliká pozornost se jí nyní věnuje od grammatiků. Zároveň s kusy P-tovými zachovány jsou nám metrické obsahy jejich, a to k 19 akrostichické, k 5 neakrostichické. Ony pocházejí, jak se zdá, již z počátku I. stol. př. Kr., tyto teprve z doby Hadrianovy. Neprávem má jméno P-tovo t. zv. Querolus, plod to teprve ze IV. stol. po Kr. Rukopisné podání kusů P-tových plyne ze dvou pramenů, z Ambrosiánského palimpsestu chovaného v Miláně a objeveného A. Maiem na počátku XIX. stol. a z recense rukopisů falckých (codices Palatini) O přečtení neb ocenění palimpsestu Ambrosiánského, pro stanovení textu P-tova nadmíru důležitého, mají vedle Maie zásluhu zejména Bedř. Ritschl, Geppert, Studemund, Löwe, Bedř. Schöll. Zvláště pozoruhodna jest publikace Studemundova: P-ti fabularum reliquiae Ambrosianae; codicis rescripti Ambrosiani apographum confecit et edidit W. Studemund (Berlín,1889). O opravu textovou básníka toho nehynoucích zásluh si dobyl Ritschl a jeho škola (Götz, Löwe, Bedř. Schöll a j.). Význam očištěného takto textu pro metriku a grammatiku archaické latiny jest dalekosáhlý. Z vydání uvedena budtež: Merulovo (Benátky, 1472), Camerariovo (Basilej, 1552), J. F. Gronoviovo (Lejda, 1664), epochální vydání Ritschlovo (počalo vycházeti r. 1848, první svazek obsahuje vedle tří kusů slavná Prolegomena; avšak nebylo vydání to dokončeno, za to však r. 1871 počato Ritschlem vydání zcela nové, v němž po smrti jeho pokračovali Götz, Löwe, Bedř. Schöll, kteří je dokončili r. 1894), vydání Götzovo a Schöllovo (Lip., 1893–96), Ussingovo (Kodaň, 1875–86, 5 sv.), Leovo (Berl., I. sv. 1895, II. 1896). Vědecká literatura k P-tovým kusům se táhnoucí jest rozsáhlá, zvláště od polovice XIX. stol. hojně jí přibylo. RN.