Ottův slovník naučný/Pistorius

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pistorius
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 799–800. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Pavel Pistorius z Lucka

Pistorius: 1) P. Jan, řeč. též Jan de Bakker i Jan z Woerdenu podle rodiště (* kol 1498). Studoval theologii v Utrechtě a přilnul k učení Lutherovu, pročež otec ho poslal k Erasmovi do Levny. Byv záhy na to vysvěcen, P. jal se kázati lidu, ale uvězněn za kázání svá; propuštěn byv na svobodu, odešel do Vitemberku, odkud se vrátil a kázal opětně přes přísný zákaz. R. 1525 vystoupil proti prodeji odpustků, začež jat a za předsednictví Jodoca Loveringa, místodržitele mechelnského, tři dni vyslýchán a k smrti odsouzen. Uškrcen a upálen pak 15. září r. 1525. Byl prvou obětí reformace v sev. Nizozemí. Spoluvězeň P-iův Gnaphaeus, jenž unikl smrti, zanechal nám o něm zprávu v Joh. P-ii Woerdensis ob evangelicae veritatis assertionem apud Hollandos primi omnium exusti martyrium (Štrasburk, 1529).

2) P. Johannes (Niddanus), něm. theolog a katolický polemik (* 1546 – † 1608). Stal se doktorem lékařství a byl tělesným lékařem markraběte badensko-durlašského Karla. R. 1575 z lutherství přestoupil k vyznání reformovanému a r. 1586 stal se katolíkem. Jako obhájce katolictví vynikl zejména r. 1589 v theolog. hádání v Baden-Badenu. Opustiv dvůr badenský po smrti markraběte Jakuba, P. odebral se k biskupovi kostnickému Ondřejovi d'Austria a vstoupil tu do duchovního stavu. Rudolf II. jmenoval jej cís. radou; kromě toho P. stal se proboštem ve Vratislavi a praelátem ve Fuldě. Napsal: Jakobs Markgrafen zu Baden erbebliche Motifen (1591); Tractatus de communione sub una (1593); Anatomia Lutheri (dvě části, 1595 a 1598); Wegweiser vor alle verführten Christen (1599; vyšlo i česky z řádu jesuitského pod názvem Enchiridion v Olomouci r. 1600) a j. Tyto polemické spisy vyznačují se v duchu doby mluvou velmi drsnou a hrubou. O dějiny zasloužil se P. publikacemi: Rerum germanicarum scriptores (3 sv., 1583–1607) a Polonicae historiae corpus (1582, 3 sv.).

3) P. z Lucka Pavel, spisovatel český (* 25. led. 1572 v Žatci – † 1630). Vzdělal se v Německu a v Italii, kdež se stal mistrem svobodných umění a doktorem theologie. Působil nejprve jako arcikněz v Plzni (od r. 1601). S Plzeňskými nepohodl se však, asi pro založení nějakého kláštera ženského, v němž dlela Lidmila Markvartová z Chuděnic a Anna Kašparská z Palatinu, pro něž P. přeložil z vlaštiny Vinc. Bruna O umučení a z mrtvých vstání Pána našeho J. Krista rozjímání (1603), sepsal r. 1598 a 1606 Spůsob života pobožného a složil, povolán byv r. 1608 na děkanství karlšteinské, Laučení, když se z Plzně na Karlštein ubíral (1608). Z tohoto roku pochází též Cvičení duchovní o přítomnosti boží, jež máme dochováno, právě jako tři spisy uvedené, rukopisně v Roudnici. Z Karlšteina, kdež působil 10 let, vezl třikráte korunu českou ke korunovaci do Prahy, při korunovaci Matiášově, Annině a Ferdinanda II. Zvolen byv už r. 1603 kanovníkem vyšehradským, povolán sem r. 1618, kdy se stal po J. Sixtovi děkanem; v hodnosti té setrval 12 let, vymáhaje horlivě statky kapitole odcizené. Zastaviv některé grunty kapitulní, dostal se s kanovníky do sporu, jejž vyrovnal r. 1628 papežský legát Caraffa. Roku 1616 vydal v Praze Kázání sv. Jana Zlatoústého o netálosti štěstí a r. 1621 Kašpara Šopia královská rada hišpanskému králi, kterak by všelijaké války vykonati mohl. Bohatá knihovna jeho přivtělena knihovně klementinské. – Srv. Jireček, Rukověť II., 121.

4) P. Eduard, malíř něm. (* 1796 v Berlíně – † 1862 v Karl. Varech). Studoval u Willicha na mal. akademii v Berlíně a v Drážďanech, načež 2 roky (1827–29) trávil v Düsseldorfě. Roku 1833 jmenován byl členem akademie berlínské. Maloval veliký počet genrů většinou humoristických a jadrných způsobem nizozemských malířův kabinetních; obrazy jeho vynikají charakteristikou a pravdivostí, někdy také ironickými narážkami na umělecký směr jeho druhů, což kritika často přísně mu vytýkala. Jmenujeme z nich: Stařec a Stařena (1824); Hodina zeměpisu; Toiletta (1827); V atelieru umělcově (1828); Vesnický hudec (1831); Zdravý spánek (1839), vesměs v berl. nár. galerii a mnohé z nich později reprodukovány zdařilými lithografiemi; v mus. vratislavském jest Siesta řezníkova. Mimo to: Na kulečníku; Starý politik; Opilý osel; Nemocná bota. Naposled vystavoval r. 1856 dva obrazy z bavorských Alp.