Ottův slovník naučný/Pindemonte

Ottův slovník naučný
Pindarus	Pindemonte	Pindos

Údaje o textu
Titulek:	Pindemonte
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 751–752. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Pindemonte: 1) P. Giovanni, markýz, dram. ital. (* 1751 ve Veroně – † 1812 t.). Prožil bouřlivé mládí, uchýlil se pak do Benátek a stal se tam členem Veliké rady (1782). R. 1789 stal se podestou ve Vicenze, ale pro skandální jednání vězněn a odtud vypověděn (1796). Odebral se do Francie, vrátil se odtud po pádu republiky Benátské, stal se členem vlády republiky Cisalpské, po jejímž pádu prchl do Paříže, kdež byl jat jakožto spiklenec. Vrátiv se do Milána, stal se členem zákonodárného sboru tamního (1802), a když sbor se rozešel, uchýlil se do Verony. P. byl lyrikem nevynikajícím, ač dovedl vysloviti vášně souvěké, a dramatikem, jenž z prvých odstraňoval platnost zákonův Aristotelovských a dramaty svými, dovednými technicky a vlasteneckými, doznával ohlasu v širokých vrstvách. Nedoveda tu omeziti fantasie, upadal v nejasnost i falešný pathos. Deset dramat jeho vyd. v Miláně (1804–05, 4 sv.; 1827, 2 sv.). Nejlepší z nich jsou I Bacchanali a Ginevra di Scozia. V J. Biadegově vydání, Poesie e lettere scelte di G. P. (Bologna, 1883), je životopis P-tův a bibliografie.

2) P. Ippolito, básník italský, bratr před. (* 13. list. 1753 ve Veroně – † 18. list. 1828 t.), záhy byl uveden do společnosti G. Torelliho, G. Pompeiho a jiných učencův a spisovatelů, jimiž vynikala tehdy Verona; r. 1778 cestovav po Italii, seznámil se s vynikajícími vrstevníky, Montim, Alfierim, Parinim; v l. 1784–88 žil střídavě na své ville u Verony a v Benátkách; uveřejniv r. 1788 Poesie campestri (v Parmě), odcestoval do Francie, kdež se zdržel 10 měsícův, a odtud do Německa a Anglie. V Paříži r. 1789 vydal báseň La Francia, v níž slavil svolání stavův a vítal svobodu, ale city jeho ochladly brzy, když nabyla vrchu hrůzovláda. Zklamán ve svých nadějích politických, žil po svém návratu (1791) do vlasti skoro výlučně snahám literárním. Jeho práce básnické jsou četné a rozmanitě. Kromě genru popisného (Poesie campestri) napsal Epistole (1805), dále zajímavou epištolu, která byla odpovědí na Foscolovy »Sepolcri«, jež mu věnoval (Verona, 1307), zlomky básně neukončené I cimeteri, na níž, zdá se, inspiroval se sám Foscolo, Dodici sermoni poetici (t., 1819). Epické poesii náleží novella ve »versi sciolti«, Antonio Foscarini e Teresa Contarini. Od mládí P. toužil státi se básníkem tragickým a soupeřiti s Alfierim i napsal několik tragédií, tak Ulisse, Eteocle e Polinice, Geta e Caracalla, ale uveřejnil jen jednu, L'Arminio (Verona, 1804), v níž před Manzonim oživil antický chor. P. překládal také mnoho z latiny, řečtiny, francouzštiny i angličtiny, zvl. vyniká jeho překlad »Odyssee«. V prose napsal Prose campestri (t., 1794), tři rozpravy o umění dramatickém (otištěny jako úvod k 3. vyd. »Arminia«, t., 1812) a Elogi di letterati italiani (Benátky, 1826). P. vysoko ceněný svojí dobou zdál se mnohým (tak Finzimu) předchůdcem romantiků, ale v pravdě je z posledních představitelů klassicismu; je věren jejich literárním theoriím a jeho popisná a elegantně hovorná poesie neodlišuje se nijak patrně od tradice XVIII. stol. Nejlepší vydání jeho veršů jest od Torriho (Florencie, 1858). Srv. P. dal Rio, Sulla vita e sulle opere di P. (úvod k vydání Torriho); B. Montanari, Storia della vita e delle opere di P. (Benátky, 1856); Biadego, I Cimiteri e i Sepolcri di P. (v »Da libri e manoscritti«, Verona, 1883); Zanella, P. e gli Inglesi (v »Paralleli letterari«, t., 1885); Torraca, I Sepolcri di P. (v »Discorsi e Ricerche«, Livorno, 1888). Šld.