Ottův slovník naučný/Pila

Ottův slovník naučný
Pikulík	Pila	Pila (obce)

Údaje o textu
Titulek:	Pila
Autor:	Josef Pokorný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 734–738. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pila

Č. 3127. Ušatka.

Č. 3129. Ocáska.

Pila (angl. saw, franc. scie, rus. пила) je nástroj neb i stroj na řezání dřev, kovu, kamene atd., pak také závod, v němž rozřezáváním čili rozmítáním kulatých kmenů vyrábějí se trámy, prkna a fošny. Ruční p. zove se pilka. P. je vynález prastarý, podle Plinia užívalo se pil v době nejstarší již také na rozřezávání mramoru, žuly atd. Strojní pily, hnané vodními koly, vyskytují se však teprve ve XIV. stol.

Pracovní částí každé pily je tenký list z nejlepší ocele, zakalený a popuštěný, podle druhu práce rozličně široký, jenž na jedné straně opatřen je řadou dlátek, t. zv. zubů. Ostřím zubů materiál se vybírá a piliny dopravují se mezerami ze zářezu, aby při dalším řezání nepřekážely. Tvar zubů je velmi rozmanitý (vyobr. č. 3121.), nejčastěji trojúhelníkový. U jednoduchých pilek na dřevo jdou zuby prostě za sebou, při větších pilách bývá však mezi zuby větší mezera (zuby vlčí, vyobr. č. 3123. 2.). Aby list mezi stěnami zářezu mnoho se nedřel, opatřují se zuby rozvodem neb se list provede tak, že je při zubech silnější než na hřbetě. Rozvod docílí se tím, že se zuby ze střední roviny listu poněkud vychýlí střídavě na obě strany. Následkem toho je zářez vždy širší než tloušťka listu. Podle úpravy zubů Pila řeže buď jen při tahu v jednom směru nebo při pohybu na obě strany. Zuby pil dvojčinných mívají buď tvar rovnoramených trojúhelníků n. písmene M (obr. č. 3123. 5 a 7.). Také pilky na řezání kovu mívají nejčastěji zuby trojhrané. Řeže-li pilka kov za horka, pak na tvaru zubů mnoho nezáleží, zuby musí však kovem procházeti určitou rychlostí a musí býti chlazeny. Kvantitativní výkon pily závisí na počtu zubů na jedničku délky. Čím jemnější mohou býti piliny, tím větší bývá počet zubův a je při pilkách na kov největší, menší u obyčejných pil ručních a nejmenší u pil strojních.

Zuby do listu obyčejně se vpilují, rozvod upravuje se zvláštními přístroji, želízky a kleštěmi. Ostří zubu přibrušuje se pilníky, tak aby veškeré hroty ležely v jedné čáře, buď přímce, kružnici nebo parabole. Obroušené zuby přibrušují se buď pilníky nebo na strojích brousicích.

List musí býti buď napiat nebo dostatečně tuhý, aby se při práci neprohýbal. Jen krátké a silné listy se nenapínají. Touto úpravou povstávají nejrozmanitější tvary pilek. Nejznámější jest obyčejná pilka ruční (vyobr. č. 3124.) s listem napiatým do kovového oblouku. Užívá se jí na řezání kovu, dřev a kostí. V prvém případě má zuby velice jemné, za sebou jdoucí, bez rozvodu List je při zubech silnější než na hřbetě. Pilka lupenková (vyobr. č. 3125.) má list jen 0,6–2 mm široký a zuby velmi jemné, tak že zářez jest úzký a může býti veden jakkoliv. Oblouk napínací má větší vyložení a délka jeho může se měniti podle délky listu zapiatého mezi čelisti pomocí šroubův. Jemné zuby těchto pilek vytloukají se do listu pomocí dlátek. U větších pil na rozřezávání dřev dělá se napínací oblouk ze dřeva (vyobr. č. 3126.). List pily truhlářské je napiat mezi konci dvou rohů, připojených otáčivě na konce příčky. Druhé konce rohů spojeny jsou dvojitou šňůrou, jež zkrucováním se zkracuje a tím list pily napíná. Zakroucení šňůry pojištěno je roubem, opírajícím se o příčku. Místo napínací šňůry dává se také drát, který se napíná křídlovými matkami. P. tesařská nenapíná se do oblouku, list je široký a opatřen na koncích oky neb uchy (ušatka), do nichž se vkládají příčky tvořící rukojeti (vyobr. č. 3127.). Užívá se jí na podélné rozmítání dřev. Trámy kladou se na kozy do výšky muže, a mezitím, co jeden muž nahoře pilu vede, jeden neb dva dole táhnou do řezu, jenž se děje jen při chodu dolů. Stěny zářezu rozhánějí se klínem, aby se umenšilo tření listu. Ruční p. furnýrová (rozmítačka) má list velice tenký, napiatý do rámu, skládajícího se ze dvou příček, spojených dvěma svlaky. Pily článkové a řetězové skládají se z jednotlivých článků, krátkých, klouby spojených pilek, jež pohodlně se skládají a přenášejí. Z navrtaných děr vyřezává se zlodějkou (vyobr. č. 3128.), pilkou s listem tuhým opatřenou po jednom konci rukojetí. Zlodějce podobna je pilka ocáska. Podobně jako na ocásce a zlodějce upravuje se rukojeť i na řeznických pilkách obloukových (vyobr. č. 3130).

Strojní pily na dřevo liší se od strojních pil na kov hlavně tím, že rychlost řezu je větší. Rozeznáváme 1. strojní pily s tuhým tyčovitým listem, 2. pily rámové, 3. pily pásové, 4. pily kružní č. cirkulární, cirkulárky. Konstrukce pil s tuhým listem jsou vesměs americké, u nás užívá se jich málo. List veden je buď jen na jednom konci neb na obou koncích v rovině vodorovné nebo svislé.

Při výrobě prken, latí atd. užívá se nejčastěji pil rámových, jejichž jednotlivé listy opatřeny bývají obyčejně vlčími zuby. Rám záleží ze dvou příček, do nichž zapiaty jsou konce listův, a dvou svlaků, jimiž příčky jsou spojeny. Dle umístění a počtu listů rozeznáváme rámové pily s listem postranním, rámové pily s listem středním a rámové pily s plným rámem neb rámem svazkovým, je-li do rámu zasazeno několik listův. Rám s listem postranním je napodobením pily truhlářské, má tvar ד, tak že po jedné straně příčky mezi rohy napiat je list, po druhé straně tyč napínací. Rám veden jest obyčejně ve směru svislém a p. řeže jen při chodu dolů. Rám s listem středním podobá se ruční furnýrce, nemá však zvláštních výhod a proto se ho málo užívá. Nejvýhodnější jsou pily s rámy plnými č. svazkovými, zvlášť tenkrát, má-li se při stejné úpravě pily řezati déle týž druh prken. Rámovou pilou svazkovou rozkládá se najednou na prkna celý kmen a neodděluje se od kmene prkno za prknem jako při rámových pilách s listem postranním nebo středním, při nichž mnoho také zdržuje návrat kmene do polohy počáteční po každém vykonaném řezu a správné postavení pily, aby se dosáhlo náležité tloušťky prkna. Rám pil svazkových podobá se rámu pil s listem středním. Konce listů zachyceny jsou do příček pomocí šroubů, kterými listy zároveň také se napínají. Pohyb pracovní při rámových pilách vykonává p., pohyb podávací řezaný kus. Kmen upevňuje se za tím účelem obyčejně na vozíky pojezdné po kolejnicích nebo na rám, který se pohybuje po válečkách. Postup klády do řezu děje se buď jen při pohybu pily nahoru nebo jen dolů nebo nepřetržitě. V prvém případě musí býti řada zubová na listu poněkud nakloněna do předu (o 15–24°) buď tím, že je nakloněn celý list, anebo tím, že list je nahoře širší než dole. Při nepřetržitém podávání p. může řezati buď jen při chodu nahoru nebo při chodu dolů i nahoru. Ústrojí podávací záleží při starších pilách ze západkového kolečka, jež se pohybuje od excentru na hlavním hřídeli pomocí tyče a dvou západek. Výkyv západek a tudíž i velikost podávání lze měniti. U novějších rámových pil užívá se vesměs podávání pomocí podávacího ústrojí třecího (vyobr. č. 3131.). Podávání nepřetržitého dosáhne se snadno šnekem a šnekovým kolem.

Pohybu rámu ve vedení na stojanu nabývá se ojnicemi a klikami. Mechanismus klikový a rám jsou namontovány na stojan, při čemž klika může býti nahoře nebo dole.

Rámové pily sdružené mají dva rámy buď nad sebou nebo vedle sebe. V tomto případě rámy ženou se klikami, jež postaveny jsou proti sobě, tedy pod úhlem 180°. Pily rámové bývají také pojezdné, aby jich bylo lze užiti též v lesích k rozmítání čerstvě pokácených kmenův. Konstrukce těchto pil neliší se však podstatně od konstrukce pil trvale umístěných.

Větší stabilností a stejnoměrnějším rozdělením sily než pily s rámem svislým vyznačují se pily s rámem horizontálním. Mívají obyčejně jen jeden list, položený buď do roviny vodorovné nebo svislé. V obyčejných případech list má po(lohu vodorovnou a podávání děje se buď pomocí vozíků nebo podávacích válečků, jež po dvou stojí proti sobě, řezaný kus mezi sebou svírají a do řezu vedou. Aby se nabylo určité tloušťky prken, staví se rám pily ve vedení. Pily na dyhy bývají opatřeny rámem rovněž horizontálním, ale dřevo vede se do řezu v rovině svislé, a to z dola nahoru. List pily furnýrové musí býti co možná tenký, aby nebylo mnoho odpadků, neboť rozřezávaná dřeva jsou vždy drahocenná (mahagoni, jakaranda, ořech atd.) a rozřezáním na silné desky nenabylo by se kresby pokud možná rovnoměrné. Vrstva 25 mm silná rozkládá se pilou furnýrovou na 16 až 18, po případě 25 tenkých dyh. Fošny, jež se mají takto jemně rozřezati, nalepují se před řezáním na prkna ze dřeva obyčejného, pomoc nichž Pila vedou do řezu a zamezí se borcení kusů již z části ořezaných. V novější době častěji než p-mi nabývá se furnýrů hoblováním.

P. pásová (vyobr. č. 3132.) opatřena je dlouhým, tenkým listem bez konce, napiatým přes kotouče buďtak, že jsou nad sebou umístěny dva veliké kotouče železné, pro zvýšení tření někdy také obložené koží, korkem nebo kaučukem, nebo dva kotouče malé a za nimi větší kotouč hnací. Šířka pásu je různá po dle druhu práce, zuby jsou po jedné straně pásu pravoúhelné nebo tupoúhelné. Dřevo, jež se má řezati, klade se na stůl, po němž se vede do řezu od ruky, někdy za pomoci posuvných příložek. Otáčí-li se při tom řezaným kusem, řeže se snadno v oblouku. Rychlost pásu bývá při pohonu strojním 10–12 m, při pohonu ručním 3–5 m za vteřinu. Pásové pily pracují výhodněji než pily rámové, nevýhodou při nich je však značné napětí pásu. Přes to jsou tyto pily bezpečnější než církulárky.

Pily kružní, cirkulární n. cirkulárky, tak jako pily pásové řežou nepřetržitě. List cirkulárek je tenký ocelový kotouč, opatřený na obvodě zuby a otáčející se kol vodorovného hřídele. Zuby jsou rozličného tvaru (vyobr. č. 3133.), nejčastěji vypilované někdy také zvlášť zasazované. Řezaný kus buď se posunuje po stole do řezu od ruky nebo se klade na zvláštní vozíky jako u pil rámových. Prkna vedou se do řezu pomocí válečků. Nevýhodou cirkulárek je, že dávají mnoho odpadků při větších průměrech listu. Cirkulárka je také stroj velice nebezpečný a opatřuje se proto obyčejně ochrannými příklopy a jinými zařízeními, aby bezpečnost při ní se zvětšila.

Pily na kov, hlavně na přeřezávání hřídelů, kolejnic a travers za studena, konstruují se často jako pily kružní (vyobr. č. 3134). List pily upraven bývá na páce, jejíž vahou zatlačuje se do řezu. Tyče, jež se mají řezati, upevňují se ke stolu, jehož hoření deska bývá posuvná. Podobně přizpůsobuje se kružní p. řezání velikých kusů. Upravuje se na konci kyvadlového rámu, s nímž se dle potřeby vychyluje a k řezanému předmětu přikládá. Úpravou většího počtu listů kružních na společném hřídeli nabude se stejného výkonu jako p-mi svazkovými.

Pily na řezání kamenů měkkých liší se jen málo od pil na dřevo a na kov. Rámy pil jsou silnější přizpůsobeny zvláštnímu tvaru kamenů, jež nejčastěji řežou se za mokra. Tím zamezí se, aby se netvořil pach, a list pily se chladí. Pily na tvrdé kameny mají zuby výměnné, do listu zasazené, buď ocelové nebo z černých diamantův. JPok.