Ottův slovník naučný/Pietismus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pietismus
Autor: František Žilka
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 719–720. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pietismus

Pietismus (z lat. pietas, zbožnost) jest polo čestný, polo posměšný název náboženského hnutí v evangelické církvi, jmenovitě augšpurského vyznání v Německu v 2. pol. XVII. a v 1. pol. XVIII. stol. – Sedmnácté století jest obdobím protestantské scholastiky. Péče církve se soustřeďovala skoro výlučně na vypracování dogmatiky a zachování orthodoxie; buditi a síliti vnitřní náboženský život se zanedbávalo. Proti této dogmatistické jednostranosti, církevnickému formalismu a stagnaci officiální církve z reformace vzešlé obracely se proudy pietistické nejdříve sem tam v reformované, potom zvláště v augšpurské církvi, proudy soustřeďující se a vrcholící konečně ve vlastním p-mu, jehož význačnými představiteli jsou Filip Jakob Spener a August Hermann Francke. – Reformovaný p. má svůj vznik z puritanismu v Anglii, jeho představiteli jsou v Anglii Baxter a John Bunyan († 1688, The pilgrim's progress), v Hollandsku Wilh. Tellinck († 1629) a Jean de Labadie († 1674; jeho stoupenka Anna Maria v. Schurmann). – Semeništi p-mu staly se schůzky, které Spener jako farář ve Frankfurtě n. M. od r. 1670 pořádal ke vzájemnému duchovnímu vzdělání, jmenovitě na základě bible (collegia biblica, coll. pietatis). Takovéto schůzky zdomácněly pak i jinde (na universitě v Lipsku, Carpzov: exercitia biblica, collegia philobiblica), zvláště na nové universitě v Halle n. S. vlivem Franckeho. – Snahou p-mu bylo uplatniti zanedbávanou od officiálních církevníků stránku křesťanství a reformace: praktické náboženství, jevící se v duchovním životě, pozbavené jha neevangelického zevnějšího zákonictví. Podrobněji poznáme zásady p-mu a jeho postavení k evang. církvi ze Spenerova spisu »Pia desideria« z r. 1675. Jeho »požadavky« jsou: důkladnější znalost bible; účast laiků v činnosti církve (na základě »všeobecného kněžství«); nejen znalost dogmatiky, ale křesťanská životni praxe. – Hesla p-mu jsou: »znovuzrození« a »posvěcení«. – P. však upadal též ve výstřednosti. Klada hlavní důraz na citovou stránku náboženství (někdy až do sentimentality), postavil se nepřátelsky proti rozumu, především proti filosofii. pak proti vědě vůbec (i proti theologii) i umění. Chtěl utvořiti »církev znovuzrozených«, tedy prakticky provésti dogmatický rozdíl »církve viditelné a neviditelné« (ecclesiola in ecclesia). Znovuzrození pak určoval téměř šablonovitě (methodisticky); pro život znovuzrozených předpisoval (neevangelicky a neprotestantsky, nýbrž askéticky, mnišsky) odříkání »světa« (hra, divadlo). Tím dávný odpor proti »nové sektě« propukl zjevně. Výtky církve Pietismus mu činěné jsou (dle hlavního protivníka Löschera) hlavně tyto: Lhostejnost k positivní, věroučné stránce křesťanství; znehodnocování svátostí, kazat. úřadu a vůbec círk. řádů; mysticismus a chiliastické blouznění; neprotestantský pojem »ospravedlnění z víry« a posvěcení; separatismus; zanedbávání theologické vědy. – Dobrou stránkou p-mu pravého jest důraz kladený na náboženský život (ale ovšem více po jeho citové stránce se zanedbáváním stránky volní, éthické); snášelivost k jinověrcům; energie víry jevící se hlavně u Franckeho, zakladatele rozsáhlých vychovávacích ústavů v Halle; podnikavost ve vnitřní i vnější missii; studium Písma sv. Tím p. měl značný obrozující vliv na církev evangelickou, ano může se nazvati její reformací. Ale svým separatismem a nenávistí k vědě, jakož i nejednou přepiatostí připravoval též půdu pozdějšímu racionalismu. – Mimo Spenera a Franckeho hlavní zástupcové p-mu jsou: Anton, Schade, Lange, Breithaupt, Rambach.

Mimo toto vylíčené, historicky ukončené hnutí mluví se též o p-mu novodobém. Rozumějí se jím některé z anglického methodismu (Wesley) vyplývající a též s německým herrenhutismem (Zinzendorf) souvisící směry náboženské, jevící se jednak v nynějších protestantských církvích bud jako převládající, neb jako podřízený jejich ráz (askétismus, mysticismus, quietismus, puritanismus, biblicismus), jednak tvořící nové protestantské denominace (independentismus, »svobodné« církevnictví). Ráz jeho jest různý: někde zdravě křesťanský a evangelický život, jinde též chorobně podrážděný stav. – Literatura: Tholuck, Gesch. des Rationalismus, I. (1865); Schmid, Gesch. des Pietismus (1863); Heppe, Gesch. d. p. u. d. Mystik in d. reform. Kirche (1879); Ritschl, Gesch. d. p. (1880). FŽa.