Ottův slovník naučný/Picot

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Picot
Autor: František Xaver Harlas, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 711. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Picón [pikò]: 1) P. viz Dampierre 2).

2) P. François, malíř franc. (* 17. říj. 1786 v Paříži — † 15. břez. 1868 t.). Byl žákem Vincentovým, ziskal r. 1815 obrazem Smrt Jakubova prix de Rome. V pařížském Salonu vystavoval r. 1819 Amora a Psyché, r. 1822 Oresta a Rafaela s Fornarinou, r. 1827 Zvěstováni P. Marie. Prováděl fresky, nástropní malby v kostelích (Notre Dame de Loretto, St. Vincent de Paul) a v Louvru (stropy v sálech starožitností egyptských a řeckých). V pařížském Hôtel de ville maloval: Spravedlnost rozdává zasloužilým Francouzům věnce. Jeho sloh připomíná klassickou dobu franc. malířství z poč. XIX. stol., a teprve v pozdějších letech přibírá rysy nově vznikající školy realistní. F. X. H-s.

3) P. Georges, právník a historik franc. (* 1838 v Paříži). V l. 1877–80 byl v min. sprav. ředitelem trestních záležitostí. R. 1878 zvolen do Académie des sciences morales et politiques. Založil a redigoval (1879) orgán levého středu (mírných republikánů) »Le Parlement«. Od r. 1896 jest jako nástupce J. Simonův stálým sekretářem akademie věd. Ze spisů jeho sluší uvésti: Recherches sur la mise en liberté sous caution (1863); Observations sur le projet de loi relatif à la mise en liberté provisoire (1865); Les élections aux États généraux dans les provinces de 1302 à 1614 (1874): Le Parlement de Paris sous Charles VIII (1876–77); La réforme judiciaire en France (1. a 2. vyd. 1881); M. Dufaure, sa vie et ses discours (1. a 2. vyd. 1883); Un devoir social et les logements d'ouvriers (1885; 13. vyd. 1893); La pacification religieuse et la suspension de traitements 1832 à 1892 (1892). Hlavní jeho dílo Histoire des États généraux et leur influence sur le gouvernement de la France de 1355 à 1614 (4 sv. 1872; 2. vyd. 5 sv. 1888) obdrželo dvakráte za sebou v akademii Gobertovu cenu.

4) P. Émile, filolog franc. (* 1844 v Paříži). R. 1865 stal se advokátem, pak tajemníkem knížete rumunského (1866–67), místokonsulem v Temesváru (1869–73) a konečně professorem rumunštiny na pařížské École spéciale des langues orientales vivantes, kdež působí dosud. R. 1897 jmenován členem Institutu. Vyniká znalostí staršího písemnictví rumunského a literatury francouzské stol. XV. Uveřejnil: Les Serbes de Hongrie (anonymně, Praha, 1873), kterýžto spis vzbudil polemiku v Uhrách; Notice sur Nicolas Spatar Milescu (1883); Coup d'œil sur l'histoire de la typographie dans les pays roumains au XVIe siècle (1895); Bibliographie cornélienne (1876); Pierre Gringoire (1877); La Soltie en France (1878); Documents pour servir à ľhistoire de l'ancien théátre français (1878–82, 3 sv.; totiž: Notice sur Jehan Chaponneau; Nouveau recueil de farces [s Krist. Nyropem] a Théâtre mystique de Pierre Duval et des Libertins spirituels de Rouen au XVe siècle); Le monologue dramatique (1886–88); důležitý Catalogue de la bibliothèque de feu M. le baron James de Rothschild (1884–93, 3 sv.); Cabinet des livres de Chantilly (1890). Vydal: kroniku Řehoře Urechiho (1878–85); Chants populaires des Roumains de Serbie (1889); Le livre et mistère de saint Adrien (Lond., 1895; vydal Roxburghe Klub); s Piagetem Oeuvres poétiques de Guill. Alexis (1898). Též pilně přispíval do listův odborných.