Ottův slovník naučný/Pichl (příjmení)

Ottův slovník naučný
Pichl	Pichl (příjmení)	Pichl z Pichlperka

Údaje o textu
Titulek:	Pichl
Autor:	Josef Boleška, Arne Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 725–726. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Václav Pichl
Související články ve Wikipedii: Josef Bojislav Pichl

Pichl: 1) P. (Pichel) Václav, hudebník čes. (* 25. září 1741 v Bechyni – † 4. čna 1804 ve Vídni). Počátkům hudby přiučil se ve svém rodišti u Jana Pokorného a za studií svých v Praze zdokonaloval se ve hře na housle a v theorii hudební u Segerta. Ztráviv delší dobu v Italii, r. 1796 usídlil se ve Vídni, kde byl houslistou při dvor. divadle a komorním skladatelem arciv. Ferdinanda. Vyznamenával se obrovskou plodností. Dlabač přičítá mu dle jeho údajů přes 700 skladeb, mezí nimi 88 symfonií (tištěných 28), 13 serenád (tišt. 3), veliké množství komorních děl, z nichž vydáno: 12 smyčc. kvintett a tolikéž smyčc. kvartett, 3 kvartetta s flétnou a tolikéž s klarinetem, 6 oktett a 7 septett pro baryton, housle, violu, flétnu a violoncello, dále (vesměs s barytonem) 6 smyčc. sextett, tolikéž smyčc. kvintett a 3 smyčc. kvartetta, houslové a klarinetové koncerty, sonáty, dua, kostelní věci, z nichž tiskem vyšly 4 mše, 6 motett, 10 žalmův a 2 gradualia, posléze 7 ital. oper. P., jenž v cizině pamětliv byl vždy své vlasti, sepsal dějiny českých umělců v Italii, jejichž rukopis zničil mu v Miláně požár při okkupaci francouzské; mimo to zčeštil text Mozartovy »Kouzelné flétny«. Srv. »Dalibor« z r. 1864. ♭

2) P. Josef Bojislav, spis. a publicista čes. (* 23. srpna 1813 v Kosoři u Prahy – † 12. března 1888 v Praze). Po studiích na akad. gymnasiu v Praze pod J. Jungmannem a V. Svobodou, kteří naň mocně působili, studoval medicinu. Stav ser. 1843 doktorem působil v Pardubicích, pojal r. 1843 za choť Františku Bohunku Svobodovou (viz Pichlová) a počal r. 1849 vydávati »Pardubického hlasatele svobody a lidu práva«, jímž tak podráždil městské konservativce, že nucen byl tajně v noci z města prchnouti. R. 1849 redigoval v Praze »Svatováclavské poselství«, pokrokový list politický, jenž záhy zanikl, potom městský věstník »Obecní list«, posléze i několik císel »Včely«, až místodržitelstvím zbaven redakce. Když nové zastupitelstvo obecní odňalo mu i úřad translátora při magistrátě, odešel r. 1854 jako hutní lékař do Kladna, r. 1861 do Nýřan, kde jako lidumil, vlastenecký, politický a společenský organisátor získal si značné zásluhy o pokrok české věci. Vrátiv se r. 1864 do Prahy, pověřen byl úřadem inspektora městského chudobince u sv. Bartoloměje, v něm setrval do smrti. V sedmdesátých letech založil též knihtiskárnu a pokusil se s malým zdarem a na krátko obnoviti »Českou Včelu«, v níž uveřejnil i zajímavé Vzpomínky starého vlastence. Význam P-ův nebyl literární, nýbrž národní a společenský: jeho čistý, mužný charakter, neohrožený a obětavý, skromný a nezištný pojil se s hlubokým vzděláním a širokým rozhledem životním v obdivuhodnou shodu. Potřebám společenským sloužily jeho sborníky Deklamace ze Schillera a jiných básníků německých (1854), Společenský zpěvník český (1851) a Společenský krasořečník český (3 d., 1854). Tato trojsvazková anthologie památna jest hlavně třetím dílem, v němž shrnuty všecky dosavadní překlady ze světové poesie do češtiny; mnoho překladů jest tu od P-a, z literatury německé, polské, ruské a zejména španělské. Z této přeložil i Cervantesovy Novelly (1838) dle vadného francouzského zpracování Florianova a I. díl Cervantesova Dona Quijota (1864 s illustr. Quida Manesa, k tomu druhý díl 1868 př. K. Stefan). Menší význam mají P-ovy povrchní překlady historicko-sensačních románů Karla Herloše »Černohorci«, »Jan Hus«, »Jan Žižka«, »Poslední Táborita«, »Uhry 1414–1460«, »Valdštejn« a »Venecian«. AN.