Ottův slovník naučný/Phönix

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Phönix
Autor: Josef Dědeček
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 688–689. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Phönix L., prsták, rod palem z podčel. Coryphinae a tribu Phoeniceae kmene buď zkráceného n. asi 20 m vysokého, sloupovitého, ukončeného korunou listů lichozpeřených až na 4 m dlouhých a složených z pírek úzce kopinatých a u zpodiny se stran smačknutých. Dvojdomé květy tvoří velmi rozvětvené, z paždí nejdolejších listů visuté palice a mají vnější okvětí pohárovité a vnitřní 3zubé. Tyčinky (6) jsou téměř bez nitek a semeníky bez čnělek s hákovitými bliznami Ze 3 semeníků vyvinuje se u štěpných druhů pouze jediný plod, bobule, s podlouhlým, na břišní straně brázdou označeným semenem bílku rohovitého a klíčku uloženého buď v části hřbetní n. zpodní. Ph. jest domovem v horkém pásmu Starého světa několika druhy, z nichž vídáme ve hřívnách Ph. reclinata, tenuis, leonensis a canariensis a k nimž řadí se zvláště důležitá Ph. farinifera Roxb., p. moukonosný, Ph. sylvestris Roxb., p. lesní, a zejména Ph. dactylifera L., p. obecný n. datlovník. Tento jest ze všech druhů nejdůležitější a požívá od starodávna mezi všemi palmami největšího věhlasu. Datlovník jest význačnou palmou Kanárských ostrovův a sev. Afriky, zejména krajiny jižně Atlasu, již zovou Arabové Biledul-džerid, t. j. datlový kraj; uzrává však v plod ještě v již. Portugalsku a Španělsku, v jižní Sicilii, Syrii, Persii, Beludžistáně a u řeky Indu. Pouze pro »palmy« n. vějíře datlovník pěstuje se venku i severněji, na př. ve Francii, v okolí Janova, na Etně, v Řecku a v Malé Asii. Datlovník má z mládí krátký cibulovitý kmen, jenž se teprve po 4–5 letech protahuje do výše a ostnitými zbytky starších listů nesnadno přístupným se stává. Asi ve 30. roku datlovník stává se pohlavně dospělým, skýtaje hojného ovoce po dalších 70 let, načež mu úrodnosti ubývá. Rozmnožuje-li se odnožemi, záhy rodí již v 5–6 letech. Jsa 2domým pěstuje se hlavně (a to odnožemi) jako strom samičí, neboť stačí k opylení celého datlového lesa pouze několik kmenů samčích. V nedostatku těchto přivážejí se (a na pestíkové stromy zavěšují) palice tyčinkové i z daleka. Tyto jsou. bílé, velmi rozvětvené a velmi hustě porostlé květy 6tyčinkovými, jichž počet proto obnáší mnoho desítitisíců. Pestíkové palice, poč. března z toulce se provalující, jsou zelené a s počátku i posázené pupeny asi zvíci pepře, rovněž hojně rozvětvené, pročež nesou posléze i přes 200 plodů dozrávajících v srpnu. Datle (z ř. daktylos, prst) podepřené jsou okvětím stálým a chovají pod slupkou lahodnou dužninu, v níž vězí velmi tvrdé semeno, k množení datlovníku schopné. Tuzemci požívají datle v stavu čerstvém; pro obchod je suší leckdes i na stromech samých. Arabům a cestovatelům na pouštích jsou datle nejvydatnější potravou; rovněž tak oblíbené jest i těsto, zv. adjoue, z dužniny datlí uhnětené, jež jest v Arabii a Persii zbožím trhovým. Z datlí dobře usušených a rozemletých dělají Arabové i mouku, oblíbenou jako pokrm, jenž v suchu vydrží po léta. Kvašením datlí povstává víno a z něho pálením v Arabii vůbec proslulá kořalka neb i ocet. Lisováním datlí syrup n. med užívaný k poléváni pokrmův a u boháčů k nakládání celých datlí. Jiný druh vína připravují ze šťávy navrtáním samčích a neplodných kmenů; šťáva ta jest velmi sladká, bílá a vydrží sotva den. Jader datlových potřebuji buď jako náhražky kávy nebo rozemletých ke krmení dobytka. Kromě toho datlovník prospívá mladými pupeny jako zelenina; kmeny na stavby; listy k pletení rohoží, kloboukův a j.; vlákny řapíkovými k soukání provazů. Svěžích listů užívalo se od starodávna jako odznaku vítězoslávy, mučednictví, svatosti a míru a proto bývaly i ve značné peněžité ceně. Dle jejich obecného jména »palmy«, t. j. rozevřená ruka n. dlaň, sluje i květná neděle palmovou a rovněž i celá čeleď rostlin, k níž datlovník náleží. Z ostatních druhů prstáku prospívá východoindický p. lesní plody, z nichž vyrábí se cukr, a p. moukonosný ve Východní Indii a Kočinčíně tlustým, sotva 1 m vysokým kmenem, z něhož se těží mouka a z ní sago. – Předchůdcem prstáku v době třetihorní jest Phoenicites, jehož hojné zbytky známy jsou zvláště z jižní Evropy. Děd.