Ottův slovník naučný/Petrarca

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Petrarca
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 617–619. Dostupné online
Licence: PD old 70
Související: Autor:Francesco Petrarca
Heslo ve Wikipedii: Francesco Petrarca

Petrarca [-ka] Francesco, jeden z velkých lyriků italských, učenec a humanista (* 20. čce 1304 v Arezzu – † 18. čce 1374). Otec jeho slul Pietro di Parenzo (zdrobnělé Petracco, Petraccolo, Petracchus) a byl ve Florencii notářem, matka byla Eletta Canigiani. Francesco narodil se právě v den krvavé porážky Bílých u Lastry. R. 1302 byl jako stoupenec strany Bílých s Dantem z obce vyhoštěn a zdržoval se s rodinou jednak v Arezzu, jednak v Pise, konečně přesídlil se r. 1313 do Avignonu, kde tenkrát sídlil dvůr papežský. Grammatik Convenevole da Prato byl prvním učitelem P-kovým, který po absolvování nižších škol dle přání otcova se věnoval studiu práv a to r. 1318 v Montpellieru a r. 1322 v Bologni, nezanedbávaje ovšem při tom již tenkrát oblíbených studií klassických. V klidném studiu žil až do r. 1326, kdy mu otec zemřel. P. vrátil se do Avignonu z Bologně úplně bez jmění a vstoupil, když mu brzy potom i matka zemřela, do stavu kněžského a přijal nižší svěcení. Zde seznámil se s rodinou Colonnů, k níž přilnul přátelsky, zde uzřel (na Velký pátek 6. dub. 1327 v kostele sv. Kláry) poprvé předmět své celý život trvající a opěvané lásky, spanilou Lauru. R. 1333 cestoval přes Paříž a Gent Flanderskem a Brabantem do Lutichu, kde objevil dvě potud neznámé řeči Ciceronovy, Kolína nad Rýnem a Cách, odkud se přes Ardenny a Lyon vrátil do Avignonu. Té doby poslal papeži Benediktu XII. latinskou epištolu, v které jej vyzýval k opuštění Avignonu a k návratu do Říma. Vyzvání to opakoval r. 1336 po osobní návštěvě Říma. Tenkrát byl již kanovníkem v Lombezu, kterouž prebendu dostal od papeže nejspíš prostřednictvím Colonnův. Zakoupil si pak v údolí Vaucluse na břehu ř. Sorgue domek, v němž ve středu svých učených i básnických studií ztrávil řadu klidných a blažených let. Zde vznikla celá řada I. cyklu jeho sonetů opěvujících život madonny Laury, mnohé jeho latinské eklogy a epištoly, četné listy a filosofické dílo De vita solitaria libri II (O životě samotářském knihy II). Všecky práce tyto, hlavně básnické, roznesly brzy věhlas jeho do světa, tak že byl od římského senátu i od kancléře pařížské university současně vybídnut, aby se ucházel o korunu básnickou. P. rozhodl se pro Řím, kamž zajel přes Neapol, kde po tři dny se s králem Robertem bavil v učených rozprávkách a disputacích a hojně obdařen byl (mezi jiným i nádherným rouchem ke korunovaci své). Obřad sám vykonán 8. dubna 1341 v Římě na Kapitolu a P. přijal věnec vavřínový z ruky senátora římského Orsa dell' Anguillara. Věnec při odjezdu svém pověsil na oltář sv. Petra. Na cestě zpáteční zastavil se v Parmě u svého přítele Azza z Correggia, který se nedávno před tím panství tam domohl. Po roce vrátil se do Vaucluse, odkud opět v třetím poslání papeže marně vyzýval k návratu do Říma. V uznání snahy té dostalo se mu priorátu v Migliarině. P. žil potom opět ve Vaucluse oddán svým pracím, z nichž nejdůležitější v oné době jest dílo filosofické De contemtu mundi libri III (o pohrdání světem knihy III), které sám nazýval »Secretum suum« (své tajemství). Od řeckého mnicha Barloama učil se jazyku řeckému, ale valně v tom nepokročil. V září r. 1343 podnikl na rozkaz papežův diplomatickou cestu do Neapole. Vraceje se přes Veronu objevil tam rukopis listu Ciceronova »Ad familiares«. Po návratu nabízel mu papež biskupství, kterého P. nepřijal, spokojiv se s důchody kanonikátu v Parmě. Když známý tribun Cola Rienzi v Římě lid vzbouřil, P. napsal jemu i národu nadšený list, nabádaje je k obnově starého Říma v duchu klassickém. Projev tento omrazil přirozeně jeho styky s papežským dvorem a s rodinou Colonnův, tak že se vystěhoval r. 1347 do Padovy, kde dostal roku následujícího kanonikát od Jacopa de Carrera. V Parmě r. 1348 stihla jej zpráva o smrti zbožňované Laury, která se stala obětí morové rány v Avignoně panující. P. upadl v trudnomyslnost, které ulevoval znělkami tvořícími II. cyklus jeho znělek »na smrt Madonny Laury« nadepsaný. R. 1350, který byl jubilejní, P. odebral se do Říma Na cestě poprvé navštívil Florencii a seznámil se tu s Boccacciem, s nímž uzavřel přátelství. Republika Florencká nabídla mu navrátiti otcovské statky a professuru při nové své universitě. P. professury nepřijal, načež republika nabídnutí o vrácení statků rodinných též odvolala. P. vrátil se do Vaucluse a ujímal se horlivě uvězněného Rienziho. V květnu r. 1353 odebral se do Milána, kde vstoupil do služeb arcibiskupa Giovanniho Visconti, v nichž setrval skoro plných 10 let a vykonal mnohá politická a diplomatická poslání. Tak měl sjednati mír mezi republikami Benátskou a Janovskou. V tu dobu spadají písemní i osobní styky P-rkovy s Karlem IV., v kterém po pádu Rienziově viděl jediné útočiště svých snah a cílů politických. Ohnivým listem obrátil se na císaře a později, pozván od něho do Mantovy, ústně s velikou výmluvností o to se přičiňoval po několik dnů, aby jej přiměl, by sídlo své ze severu přeložil do Italie. Ale císař po korunovaci v Miláně a v Římě se vrátil do Čech. Takž i bezúspěšnou zůstala návštěva P-rkova v Praze r. 1355. Brzy potom byl jeho přítel Azzo di Correggio vlády zbaven a vyobcován. P. sepsal k jeho útěše své tenkrát velmi slavené dílo: De remediis utriusque fortunae. Roku 1360 poslán byl do Francie v záležitostech politických. V Padově, kde po návratu se usídlil, zasnoubil svou dceru s milánským šlechticem Franceskem di Brossano. R. 1362 odebral se do Benátek, kde svou bohatou knihovnu odkázal republice. R. 1370, kdy papež Urban přenesl stolici papežskou do Říma, pozval P-rku k sobě, ale tento byl na cestě schvácen tak silnou chorobou, že od další cesty ustal a v Padově se zdržeti musil. Po svém zotavení odstěhoval se k dceři své do vesnice Arquà na již. svahu Euganejských pahorků. Zde žil až do r. 1374, kdy 18. čce ranila jej mrtvice skloněného nad foliantem.

Hlavní význam P-rkův jest v jeho vlašských básních, jichž ovšem za živobytí svého tolik necenil. Jeť tu vedle Danta druhým ze slavné trojice XIII. věku, která založila národní písemnictví italské. Jeho sbírka lyrických skladeb (Il canzoniere), obsahující kanzony, sonety, sestiny, ballaty a madrigály, jest směrodatná pro velikou čásť budoucnosti italské poesie, která aspoň ve formě sonetů z tradic P-rkovských nesnadno vymaniti se dovedla. Lyrika, zvlášť pak erótika jeho udávala tón až skoro do XIX. věku. Obsahově byla soujmem lásky platónské, vyjádřené básnicky v nesčetných ovšem obměnách Na formu i obsah této lyriky ovšem nebyla bez vlivu lyrika provençalská, ale P-rkovi nikdo neupře, že on zdokonalil a předčil vzorce provençalské jednak neobyčejnou subtilností dialektiky, jednak líbezností a lahodou mluvy. Prudká, silně výbušná, plně prožitá vášeň jest této lyrice cizí, vše je delikátně ztlumené a ciselované a tíhne spíš k eleganci než k pravdivosti výrazu. Hýří v obrazech vzdálených, často nepřiléhavých, násilných, víc vtipů a ducha plných než životně procítěných, odkud krok k manýře byl snadný a též brzy u jeho napodobitelův a pokračovatelů byl vykonán. Celkem převládá víc v poesii jeho hra reflexe, důmysl hraničící až s pedanterií a rozvláčná někdy mnohomluvnost, které jen stručná forma sonetová jest blahodárnou uzdou. Vybujela již manýra P-rkova v ony pověstné kudrlinky, »concetti« zvané, které později v Marinim v Italii a u Španělů ve škole »ozdobného slohu« a v gongorismu dospěly vrcholu nevkusu a nechutnosti. Lyrika P-rkova milostná dělí se na básně opěvující život Laury (226 sonetů, 21 kanzon, 8 sestin a 10 ballat) a na smrť její (90 sonetů, 8 kanzon a 1 ballatu). Nejsilnějšími čísly jsou kanzony obsahu politického nebo narážek a vztahů časových, pak některé sonety kárající bědný stav a úpadek soudobé církve. V těchto jediné P. silou hněvu a rozhorlení vyrovná se Dantovi. Mnohem mdlejší vypadla větší allegorická skladba Trionfi (triumfy), obsahující po vzoru Dantově v tercinách šest allegorických zjevení, a to lásky, cudnosti, smrti, slávy, času a božství, které jedno nade druhým vítězí a tak vyličují běh lidských losův i marnost všeho počínání zdejšího. »Triumfy« zůstaly nedokončeny. – Z latinských spisů P-rkových dlužno uvésti 12 eklog obsahu allegorického (Bucolicum Carmen), dále epos Africa (9 knih, po 4 mezerách, r. 1342 ukončeno), jehož hrdinou jest Scipio Africanus starší, skladba nezáživná a za doby básníkovy i od něho sama velmi přeceňovaná. Daleko zajímavější a půvabnější jsou jeho Epistolae, básnické listy počtem 67 dle vzoru Horatiova, svědčící různým osobám a projednávající různé náměty, důležité zvlášť pro životopis a povahopis básníka. Z prosaických děl jmenovati musíme jeho zápisky Rerum memorandarum 4 knihy, obsáhlá sbírka anekdot, zajímavých rysův a črt, slov a výrazův a skutků různých proslavených mužů staré i novější doby; veliké dílo historické De vitis virorum illustrium, obsahující životopisy 31 slavných Římanův od Romula až po Julia Caesara. Vysoké důležitosti jsou jeho listy psané prosou. Ve vydáních souborných rozděleny na pět skupin s názvy: Familiarium (24 knih), Variarum (69 listů), Ad veteres illustres, Senilium (17 knih) a Sine titulo (Rodinné, Různým osobnostem, Starým slavným mužům, Z doby stáří a Bez názvu, proti kurii Římské, vydané až po smrti P-rkově). Latinská díla menší důležitosti jsou: De otio religiosorum knihy II. (O prázdni řeholníků), traktát, jejž P. napsal mnichům v Montrieux u Marseille a jim věnoval na památku své návštěvy r. 1347. Invectivae ad medicum (Hanopis na lékaře) z r. 1355. Bylť se P. dostal r. 1352 do sporu s tělesným lékařem papeže Klementa VI, jemuž dával výstrahu před lékaři nespolehlivými. Polemický pamflet, svědčící o osobní ješitnosti P-rkově, stejně jako jiný traktát (De sui ipsius et aliorum ignorantia, 1368, O své i cizí nevědomosti). Sem též náleží Invectiva ad Gallum, polemika s Francouzem Jeanem de Herdin, který P-rku napadl k vůli listu, jejž psal papeži Urbanovi V. (1372). O jiných dílech filosofických zmínka již v životopise byla učiněna. Nemenších zásluh dobyl sobě P. vedle původní činnosti literární usilovnou snahou o probuzení a obnovení staré literatury klassické a ducha jejího v Evropě. Zde stojí v čele t. zv. humanistův a jeho dílo jest hlavně na poli římské literatury základní a pro celou dobu renaissance směrodatné a epochální. Ve směru tom byl P. otcem a předchůdcem učenců století XV. a XVI. Na svých hojných cestách ještě v čas zachránil řadu starých důležitých rukopisů, které sbíral, opisoval a kommentoval. Nemoha pro krátkost doby vniknouti do ducha řečtiny, dal si Homéra, jehož výtisk dostal r. 1353, přeložiti do latinské prosy od Leontia Pilata. Překlad ten opatřil hojnými poznámkami. Činnost jeho v tomto směru byla úžasná a vydatná. Rovněž horlivě sbíral mince a starožitnosti, řešil nápisy, zachraňoval zříceniny a horlil pro zbytky staré slávy, ba tak se do života starých vžil, že celou řadu listů svých adressoval velikým mrtvým, jako by živi byli, a v dedikacích udílel přátelům svým jména antická, jemu zvlášť drahá. Odkojenec starých, byl P. povýšen nad mnohé předsudky své doby vynikaje zdravým, rozumovým úsudkem. Tak hlavně o astrologii a alchymii neměl valného smýšlení a pro tehdejší medicinu měl výrazy satiry a trpké nedůvěry. Ve víře byl přísný, v pozdějším věku svém až askétický katolík a nelze jeho přísné rozhorlení nad úpadkem církve resp. stolice papežské másti s nějakými snahami pozdější reformace neb nějakého volnověrství. V ohledu politickém byl poněkud fantast ve svém horování o staré Romě, ale nelze zapříti, že tu kráčel věrně ve stopách myšlenky Dantovské ve snaze pojímati moderní Vlachy jako dědice a pokračovatele starých Římanův a myšlenkou touto spojiti rozptýlené haluze v jeden silný a mohutný národ. Směrem tímto P. jako Dante náleží spolu k budovatelům moderní sjednocené Italie a jest jedním z vůdčích duchů myšlenky italské národní i politické. V básnickém názoru P-rkově při celkovém jeho středověkém zbarvení až zaráží místy jeho stálá nespokojenost, vnitřní rozpor, těkavost, neklid, rozladění, vesměs prvky moderního pessimismu. Sám nazýval tento pocit »acedia« a nebyl tím daleko Leopardiho theorii o neštěstí a světobolu. P. byl v mládí krásný muž vysokého vzrůstu, příjemné tváře, bezvousý. V povaze jeho s nejedním sporem se setkáváme, velebitel samoty a dlouholetý samotář rád vyhledával dvory knížecí, sám střídmý v jídle a nápoji pohošťoval často a hojně přátel, zhrdaje jměním a bohatstvím stěžoval si v stáří stále na malé důchody, ač zaměstnával 5–6 písařů, hlásal stoicismus a sám byl pomluvám a klepům nejpřístupnější a citlivý a nedůtklivý; jak vznik a tón jeho polemik ukazuje, chválil klid venkovského života a skoro do smrti i ve vysokém věku mnoho cestoval, zhrdal slávou a vyznamenáními a přece po nich toužil a je vyhledával.

Vydání spisů P-rkových italských i latinských jsou přehojná. Poesie vlašské často vydávány, kriticky hlavně ve století XIX., a hojně kommentovány. Tak Marsandem (Padova, 1819–20, II. d.), Leopardim (Milán, 1826), Carrerem (Padova, 1826 a 1827, 2 sv.), Scartazzinim (Lipsko, 1883, 2 d.). Ze starších kommentátorů vynikají Vellutello, Tassoni, Muratori, z novějších Biagioli a Leopardi. Roku 1859 v Mnichově vydaná Carmina incognita na základě rukopisu bibliotéky královské tamtéž objevila se brzy jako bezcenné padělky doby pozdější. Souborná díla P-rkova vyšla v Basileji r. 1495, hlavně v Benátkách r. 1501, 1503, 1554 a 1581. Drobnější prosu latinskou dosud nevydanou opatřil v Terstu r. 1874 A. Hortis s názvem Scritti inediti di F. P. Literatura o P-rkovi jest velice obsáhlá. Mezi biografy jeho jsou Boccaccio (vydal znovu Rossetti 1828 v Terstu), Bruni, Vellutello, Beccadelli, Tomasini, Muratori, de la Bastie, Bandini, de Sade, Badelli, Foscolo, Blanc, Geiger (1874), Körting (1878), de Sanctis, Bartoli (v 7. svazku své veliké »Storia della letteratura italiana«, Florencie, 1874) a Carducci (Discorsi letterari). Jednotlivé monografie více bibliografické vydali Söderhjelm, P. in der deutschen Dichtung (Mnichov, 1886), Pakscher, Chronologie der Gedichte P-s. Humanistické zásluhy P-rkovy hlavně ve směru pěstování klassických studií nejlépe a nejobšírněji vystihl a vylíčil G. Voigt ve svém velikém díle »Die Wiederbelebung des klassischen Altertums« (Berl., 2. vyd. 1880). Do češtiny přeložil veškeré sonety P-rkovy Fr. Lad. Čelakovský, Fr. Vacek-Kamenický a Jar. Vrchlický (Z niv poesie národní i umělé, II. řada, r. 1900), který vydal i o sobě tři nejslavnější kanzony jeho »Italia mia«, »Spirto gentil« a k oslavě Panny Marie (Vergine beata) v Praze, tiskem Unie, 1900. -cký.