Ottův slovník naučný/Perun

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Perun
Autor: Jan Hanuš Máchal
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 574–575. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Perun

Perun byl přední bůh pohanských Rusův. Modlu jeho ze dřeva se stříbrnou hlavou a zlatými vousy postavil r. 980 kníže Vladimír na chlumu před palácem v Kijevě vedle soch jiných pohanských bohů, jako Chrsa, Dažboga, Striboga a j. V Novgorodě nad řekou Volchovem Dobrynja, strýc Vladimírův, postavil také sochu P-ovu a obyvatelé novgorodští obětovali mu jako bohu. P. požíval u pohanských Rusův velké úcty; při P-ovi, »bohu svém«, zaklínali se a přísahali, že neporuší smluv s jinými národy ujednaných. Nestor k r. 945 vypravuje, že kníže Igor, maje učiniti smlouvu s Byzantinci, z jitra povolal byzantské posly a odebral se na chlum, kde stál P.; i odložili zbraně své i štíty i zlato, a vykonal Igor přísahu i lidé jeho, co bylo Rusů pohanských; a křesťanské Rusy vedli zase ku přísaze do chrámu sv. Eliáše. Přísežní formule proti těm, kteří by porušili smlouvy, zněla obyčejně takto: »ať nemají pomoci od Boha ani od P-a, ať se nezaštítí štíty svými a pohubeni budou meči svými, střelami a jinou zbraní svou, i ať budou otroky v tomto čase i budoucím«. Když r. 988 kníže Vladimír přijal křest, přišel do Kijeva a poručil vyvrátiti modly tamní, některé rozsekati a jiné uvrhnouti v oheň; P-a pak kázal přivázati koni k ohonu a vléci s chlumu po Boričevu na potok a dvanácte mužův ustanovil, aby ho bili pruty: a to ne proto, jako by dřevo cítilo, ale na potupu běsu, jenž oklamával tou podobou lidi, aby odplatu dostal od lidí. Když pak ho vlekli po potoku k Dněpru, plakali prý proň lidé, neboť ještě nebyli přijali křest svatý. A přivlekše vhodili ho do Dněpru. I ustanovil Vladimír lidi některé řka: Přistane-li kde, vy odstrkujte ho od břehu, dokud neprojde skrze prahy, a potom ho zanechte. A oni ten rozkaz vykonali. Jakmile ho pustili a prošel skrze prahy, vítr vyvrhl jej na písčinu, a odtud nazvána jest písčina P-ova, jakož i podnes slove. Na místě, kde socha P-ova stála, dal pak Vladimír vystavěti kostel sv. Vasilije. V Novgorodě zase arcibiskup Akim Korsunjanin vyvrátil tamní pohanské obětiště a P-a dal rozsekati na kusy. Místo, kde socha P-ova stála, podrželo název Perynja a vystavěn tam kostel a klášter Perynjský. Z doby pozdější (1578) pochází podrobnější zpráva o kultu P-ově v Novgorodě, kterou uvádí také Hosius v kronice moskevské: »V tom městě (Novgorodě) byla někdy nějaká modla, tak řečená P. (idolum P.), na tom místě, kdež nyní jest perunský klášter (Perunski monastyr) od též modly nazvaný. Ta modla od Novgorodských nejinak než jako Bůh ctěna byla a měla formu nebo způsob člověka ohnivý kámen podobný k hromu v rukou držícího; nebo to slovíčko P. u Rusákův a Poláků znamená hroma. Ku poctivosti a k chvále té modly zapalován byl oheň z dubového dříví, kterýž hořel ve dne i v noci. Jestliže pak oheň ten skrze nepilnost služebníků, kteří k té povinnosti byli nařízeni, uhasl, ti bez milosti na hrdle ztrestáni bývali.« Udržely se i místní tradice lidové, které vzpomínají kultu P-ova v Novgorodě. – Ačkoliv P. toliko u Rusů historicky jest zjištěn, nicméně možno předpokládati, že byl též u ostatních národů slovanských znám a ctěn, ale nezachovaly se o jeho kultu zprávy přímé. Dohadujeme se toho předně z četných názvů místních, připomínajících jméno P-ovo, na př. Perin planina v Bulharsku, Perun dubrava v Dalmacii, kdež prý se udržela dosud u lidu tradice, že se tam obětovalo P-ovi, Perunja ves, Perunj vrch u Slovinců, Peruny a Piorunów v Polsku, Perunův dub na Malé Rusi, Perun a Peron v krajinách baltských Slovanův a j. Dále to také potvrzuje pojmenování perun (malorus.), parom, peron, peroun (sloven.), piorun (polsky) znamenající »hrom«. Slované baltští říkali čtvrtku perendan, perandan, t. j. P-ův den (něm. Donnerstag). Také se zdá, že některé názvy pohanských bůžků Slovanů polabských, jako Porenutius, Prone, Proven, souvisí s jménem P. Ježto slovo P. připomíná litevského Perkúna, lotyšského Pěrkónsa a indského Pardžanju, řecký Zeus tlumočí se v staroslověnských překladech slovansky P., a ježto podle svědectví Prokopiova nejvyšší bůh Slovanů byl správcem blesku, možno předpokládati, že P. byl nejvyšší bůh starých Slovanů. V době křesťanské pocta P-ova přešla asi na sv. Eliáše, který podle biblického podání za živa sváděl s nebe oheň, působil sucha, posílal déšť a vzat byl živý na ohnivém voze ohnivými koni do nebes. – Srv. Krek, Einleitung in die slav. Literaturgeschichte (Št. Hradec, 1887, 384 sl.); Máchal, Nákres slov. bájesloví (Praha, 1891, 21–26); Leger, La Mythologie slave (Paříž, 1901, 53 sl.); Roźniecki (v »Arch. f. slav. Philol.« XXIII. 462 sl.). Ml.