Ottův slovník naučný/Persius

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Persius
Autor: Robert Novák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 561. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Persius Flaccus Aulus, řím. satirik (* 34 po Kr. ve Volaterrách v Etrurii z váženého a zámožného rodu rytířského – † ještě mlád jsa 24. list. 62 po Kr.). Prvého vzdělání dostalo se mu v rodišti; maje dvanácte let přišel do Říma, kde vyučován byl od nejlepších učitelů tamních, jako grammatika Remmia Palaemona a rhétora Verginia Flava. V 16. roce seznámil se s filosofem Annaeem Cornutem, jenž jej uvedl na filosofii stoickou. Také s jinými vynikajícími muži přišel P. ve styk, jako s básníky Lukanem a Caesiem Bassem, s historikem M. Serviliem Nonianem, ano i s filosofem Senekou, kterýž však mu příliš po chuti nebyl. Zvláště důvěrně obcoval s Paetem Thraseou, horlivým stoikem, jehož žena Arria byla jeho příbuznou. Zdá se, že vedle Cornuta hlavně tento získal jej pro horlivé studium filosofie stoické. Po některých pokusech básnických P. věnoval se skládání satir, pro kterýž druh literární zaujat byl četbou satir Luciliových a Horatiových. Po své smrti zůstavil 6 kusů takových. Když je Cornutus poněkud přepracoval a upravil, vydal je druhý přítel jeho Caesius Bassus. V satirách těch se stanoviska stoického mravokárce jedná P. o mravní pokleslosti své doby, při čemž opírá se ve výraze i myšlence hojně o Horatia (srv. Th. Werther, De P-io Horatii imitatore, Halle, 1883). P. psal satiry své jen zvolna a s vědomím, že vlastním básníkem ani není. Jeho mluva jest strojená, temná a tím velmi nesnadná. Nic méně kusy P-iovy došly veliké přízně, jakmile byly uveřejněny. Čítány byly horlivě po celý starověk a přízeň ta přešla i ve středověk, jenž vysoce si P-ia vážil pro éthické myšlenky básní jeho. Zcela jinak a spravedlivěji o satirách těchto soudí se v nové době: ani formou ani obsahem se nezamlouvají. Neníť tu pravé poesie, a poučení, jež tu mladý básník světu dává o ctnosti a neřesti, není jeho majetkem, nevyplynulo z jeho zkušenosti, nýbrž jsou to myšlenky vážené z knih, hlavně filosofických. Vydání od O. Jahna (Lip., 1843, se scholiemi), od Büchelera (Berl., 1886), od K. Bedř. Hermanna (Lip., 1854), od Conningtona (Oxford, 3. vyd. od Nettleshipa 1893). RN.