Ottův slovník naučný/Perpetuum mobile

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Perpetuum mobile
Autor: Vladimír Novák, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 515. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Perpetuum mobile

Perpetuum mobile: 1) P. m. ve fysice jest problém samohybu, který jednou v pohyb uveden neustále by se pohyboval bez dodávání jakékoliv energie. Dle obecně uznaného zákona zachování energie jest tato nezničitelna, také jí však nelze získati z ničeho. Strojem mění se pouze forma energie, nikoli však její velikost – na stroji se práce (= energie) nezíská. (Viz Stroj.) Poněvadž při každém viditelném pohybu vyskytují se překážky pohybu (tření, odpor ústředí a pod.), čásť energie, do stroje přivedená, překonáváním překážek pohybu přechází v energii tepelnou. Tuto energii tepelnou nelze pak zpátky převésti všecku na energii mechanickou a tak zmenšuje se původní zásoba energie mechanické, až konečně se viditelný pohyb stroje zastaví. Z této úvahy plyne naprostá nemožnost p-ua m. Problém p-ua m. zrodil se asi ve 2. pol. století XVII., kdy vůbec záliba sestrojovati automaty a různé mechanické hračky byla všeobecně rozšířena. Zmiňují se o něm spis »Technica curiosa« z r. 1664 od Caspara Schotta a kniha »Magisterium naturae et artis« z r. 1684, již sepsal Franciscus de Lanis. Pověstné p. m., které r. 1715 sestrojil Offyreus, bylo bezpochyby dovedným klamem, neboť když Gravesande bedlivě stroj ten prohlížel, vynálezce se rozčilil a stroj rozbil. Podobných zařízení s ukrytým dodáváním energie na překážky pohybu spotřebované, povstalo v dobách těch mnoho a teprve r. 1775 akademie pařížská usnesla se nepřijímati t. zv. »p-ua m.« k prozkoumání. Ani toto usnesení a pozdější úsudky odborníkův neodvrátily však přemnohých zručných mechaniků ani v době nedávné od nesmyslného problému p-ua m. Nemožnost nejen mechanického, ale i jakéhokoliv fysikálního p-ua m. dokázal prvně Carnot (1796–1832). nvk.

2) P. m. v hudbě nazývá se skladba, v jejíž celém průběhu použito je jen jediného rhythmického schematu v rychlém pohybu (obyčejně šestnácterkovém). P. m. zaručuje effektně cyklické skladby pro housle, jejichž interpret má příležitost osvědčiti dovednost v tahu spiccatovém, na př. suitu Raffovu (op. 180) a Riesovu. Nejznámější houslové p. m. je Paganiniho, klavírní Mendelssohnovo (op. 19) a Weberovo (v první sonátě, op. 24).