Ottův slovník naučný/Perovskij

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Perovskij
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 514–515. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Antonij Pogorelskij

Perovskij (Перовскiй): 1) P. Aleksěj Aleksějevič, spisovatel ruský, známější pseudonymem Pogorělskij (* 1787 – † 1836), nabyv skvělého vychování domácího jakožto syn hr. A. K. Razumovského, dosáhl na moskev. universitě diplomu doktorského a vstoupil do občanské služby, ale za napoleonských válek bojoval jako štábní rytmistr kozáckého ukrajinského pluku, pak žil v Drážďanech jako pobočník kníž. N. G. Repnina a navrátiv se do vlasti, byl úředníkem pro zvláštní rozkazy v departementě duchov. záležitostí. Po smrti svého otce šel do výslužby a usadil se ve vsi Pogorělcích. Roku 1825 otiskl v »Novosťach Litěratury« zdařilou fantastickou povídku z rus. života Lafertovskaja makovnica. V l. 1825–30 byl kurátorem charkovského učebného okruhu, ale žil téměř stále v Petrohradě jako předseda kommisse pro úpravu učebnic. R. 1828 vydal knihu Dvojnik ili moji večera v Malorossiji, sborník povídek, sepsaný pod vlivem Hofmana, a násl. roku kouzelnou báchorku Černaja kurica ili podzemnyje žitěli. Téhož roku stal se členem akademie a připojiv se ke kroužku Dělviga a Puškina byl pilným spolupracovníkem časop. »Litěraturnaja gazeta«, kde uveřejnil počátek románu Monastyrka, důležitého s historicko-literárního stanoviska jako první pokus rodící se ethnografické školy, připravující půdu Gogolovým pracím z malorus. života. Perovskij byl též vychovatelem svého příbuz. hr. A. Tolstého, pozdějšího básníka. Spisy jeho vydal Smirdin (1853). Populární »Monastyrka« vydána častokráte, posledně Savorinem ve sbírce »Děševaja bibliotěka«; do češtiny přeložena dvakrát. Srv. A. Kirpičnikov, Očerki po istoriji rus. litěratury (Petr., 1896).

2) P. Lev Aleksějevič, hrabě, státník rus. (* 1792 – † 1856), byl ministrem vnitřních záležitostí a správcem kabinetu carova, načež r. 1856 stal se gen. pobočníkem. Přičinil se o zrušení roboty a jako správce archaeologické kommisse (od r. 1850) podnikal rozsáhlé vykopávky. Jeho bohaté sbírky řeckých starožitností a mincí jsou nyní majetkem Ermitáže. Mimo to pořídil cennou sbírku starého rus. stříbra (srv. stať P. Saveljeva v »Izvěstijach« rus. archaeol. společnosti, díl I., sv. I.) a rus. mincí a medaillí (»Žurnal« min. nár. osvěty, díl 94.).

3) P. Vasilij Aleksějevič, hrabě, generál rus. (* 1794 – † 1857), vzdělav se v moskevské universitě, vstoupil k vojsku a r. 1812 při ústupu z Moskvy upadl do zajetí, z něhož vrátil se teprve po pádu Paříže. Za turecké války r. 1828 byl těžce raněn, načež byl nucen vzdáti se činné služby. R. 1833 stal se vojenským gubernátorem orenburským a uvedl v poslušnost stepní kočovníky, ale pochod jeho na Chívu r. 1839 se nezdařil. R. 1842 vzdal se své hodnosti, ale r. 1851 opět povolán byl na toto místo, jež zastával pak do r. 1856. Za jeho správy vystavěna pevnostní síť, prozkoumáno Aralské moře, dobyta chokandská pevnost Akmečet a ujednán r. 1854 výhodný traktát s chívským chánem, začež r. 1855 P. povýšen do stavu hraběcího. Z jeho pamětí otiskl čásť o jeho pobytu ve francouzském zajetí »Rus. Archiv« (1865), kde otištěna později též čásť jeho korrespondence (1878–79). Srv. životopis od Judina (»Rus. Starina«, 1896).