Ottův slovník naučný/Pergamon

Ottův slovník naučný
Pergamino	Pergamon	Pergamos

Údaje o textu
Titulek:	Pergamon
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 471–472. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Pergamon: 1) P., Bergama, starobylé město v Malé Asii, na skalním výběžku, který ze severu mezi řekami Selínem a Kétiem vbíhá do prostorného údolí řeky Kaika (nyní Bakyr-čái). Jsouc původu aiolského, pokládáno bylo již za lydských dob za přední místo krajiny Teuthranie, spojené se světem nedalekým přístavem Elaiou. Po smrti Alexandra Vel. Lysimachos uchovával si v P-u své poklady v úhrnu 9000 tal., což dalo podnět k založení Pergamské říše (v. P. 2). Králové pergamští sídlili stále ve městě na tehdejší dobu téměř nedobytném a po suchu nepřístupném, ale výborně způsobilém ke snahám útočným, i zvelebovali je stavbami i vzácnými výtvory uměleckými. Rovněž bylo P. ozdobováno za dob římských. Za našich dnů podnětem K. Humanna a nákladem pruské vlády bylo P. r. 1879–1886 z největší části odkopáno, načež od r. 1900 řídí další výkopné práce Alex. Conze. Výkopy pergamské jsou mnohovýznamny, neboť jimi odkryto bylo slavené královské sídlo periody hellénistické ve stavu poměrně velmi příznivém, jednotlivé pak památky bylo lze na základě starověkých popisů dobře určiti. Pro dějiny hellénistického umění jest P. školou nejpřednější. Skulpturní památky jeho převezeny do Berlína, kdež budou umístěny ve zvláštním musei. Výkopy Humannovými získán jasný obraz topografie i akropole králův pergamských i někdejšího hlavního města jejich. Akropolis zdvihala se na srázném, se všech stran isolovaném pahorku na levém břehu říčky Selína, která nedaleko odtud do Kaika se vlévá, na severových. straně nynějšího města. Hellénistické a římské město družilo se k akropoli na jihu. Královský palác zabíral východní a severní čásť akropole, k němu na severozápadě přiléhal peribolos chrámu Trajánova, na třech stranách sloupovými chodbami obklíčený. Jihozápadní cíp akropole zabíral posvátný okres chrámu Athény Pallady, mezi ním pak a Traianeem byla budova slavné knihovny. Město připojovalo se k akropoli na jihu nepravidelnou agorou, nad níž na povýšené úrovni zdvihal se slavný Diův oltář. Reliefy se stěn jeho jsou z veliké části zachovány. Do úbočí skalního na západní straně vykrouženo veliké divadlo, před nímž byla krytá sloupová chodba 230 m zdéli, k té pak na záp. straně družily se četné místnosti obchodní. Uprostřed nynějšího města po obou březích řeky rozkládala se basilika, v základech posud zřejmá; v údolí na pr. břehu, kolem nynějšího tureckého hřbitova, byly římské divadlo a cirkus, opodál amfitheátr a již o samotě v horské krajince Asklépieion. Dnes má P. 20.000 obyv. polou řeckých, polou tureckých a jest sídlem kaimakama. Jeho přístav jest Dikeli. O umění pergamském viz Řecko. – Srv. Hachtmann, P., eine Pflanzstättte hellenischer Kunst (Gütersloh, 1900). Pšk.

2) P. »Pergamská říše«, starověká říše řecká v Malé Asii. Za původce říše té pokládá se Filetairos z Kia, pokladník krále thráckého Lysimacha, který mu uložil správu svých pokladů na hradě P-mu chovaných. Filetairos odpadl od Lysimacha a přešel k Seleukovi Syrskému, poklady ale podržel a užíval jich k utvrzení a rozmnožení moci své. Ve skutečnosti vládl Filetairos již celou Teuthranií a s úspěchem odrazil i útok Gallů. Štědře podporuje města, získal si sympathie jejich. Když r. 263 př. Kr. zemřel, byl synovec Eumenés I. (263–241) jeho nástupcem. Pravým zakladatelem Pergamské říše jest Attalos I. (241 až 197). Chytře vkládaje se do vnitřních sporů říše Syrské, vybojoval si samostatnost, rozšířil panství své do Frygie a po vítězství nad Gally Tektosagy na pramenech řeky Kaika přijal i kol r. 240 př. Kr. titul královský. Attalos se zálibou ujímal se Řekův a byl štědrým podpůrcem řeckého umění, jemuž v sídle svém P-mu upravil nový střed. Nový útok Gallův s Antiochem Syrským spojených odrazil Attalos r. 239 u Afrodisia nedaleko P-ma, načež vládl větší částí polouostrova. Kol r. 220 odňal mu však největší části opanovaných zemí Achaios, strýc Syrského Antiocha III.; Attalos toliko v Teuthranii panství své zachoval. Státnický věhlas dal Attalos na jevo tím, že jako spojenec Aitólů vešel ve styky s Římany. Odtud přátelství s Římem a nepřátelství s Makedonií bylo stálou tradicí Pergamské říše. Attalos pokládán jest i za zakladatele slavné knihovny pergamské. Nástupce Attalův Eumenés II. (v. t.) podporoval Římany ve válce s Antiochem III., začež dostalo se mu od Římanů rozsáhlého území: Chersonnésu Thráckého, obojí Frygie, Mysie, Lydie, Lykaonie a některých měst iónských i lykijských. Eumenés domníval se, že bude v říši své pánem samostatným, a hleděl proto Římany znepřátelovati se sousedy, zejména s Perseem Makedonským. S počátku pobízel senát proti králi makedonskému, ano osobně hleděl upozorniti na válečné přípravy Perseovy, ale když válka počala, hledal potají styků s Perseem. Po bitvě u Pydny podařilo se mu pomocí bratra Attala ulahoditi senát, mezitím pak zvítězil i nad Galaty a tak stal se nejmocnějším vládcem zemí někdy makedonských. Bratr a nástupce jeho Attalos II. (v. t.) zachoval Římanům přátelství za čtvrté války makedonské i za války se spolkem Achajským, uvnitř pak zveleboval říši svou všestranně, podporuje obchod, plavbu, vědy, umění a zakládaje četná města. Za něho P. jako umělecký i vědecký střed dospělo výše své a soutěžilo úspěšně i s Alexandrií. Poslední pergamský král Attalos III. (v. t.) odkázal umíraje r. 133 př. Kr. říši svou Římanům, kteří z ní učinili provincii Asii (v. t.). – Srv. Sevin, Recherches sur les rois de Pergame. (Mém. de l'Ar. des Inscr. XII.); Swoboda, »Rh. Mus.« XLVI. Pšk.